Je to paradox. Západní politici vyjadřují podporu Erdoganovu režimu při odvrácení pokusu o vojenský převrat. Nemohou udělat nic jiného. Otázkou je, zda si alespoň ve svém nitru uvědomují, že tleskají na pohřbu sekulárního státu.

Že tleskají na pohřbu svého bývalého spojence. Když jsem v noci na sobotu šel spát, tak už bylo jasné, že situace se ze západního pohledu nevyvíjí dobře. Divil jsem se, proč pučisté jako první krok nezatkli úřadujícího prezidenta a vládu. Dnes je už jedno, zda byl převrat jen amatérský připraven, nebo to byla šikovně vyprovokována past a způsob, jak Erdogan zúčtuje se sekularisty.

Podívejme se na důsledky. Prvním bude vyčištění důstojnického sboru turecké armády, soudnictví a ztráta jejich statutu strážců sekulárního státu. Dostanou islámské vedení a pevně se postaví za svého vůdce. Tím Turecko přestane hrát západní mimikry a potvrdí, že je islámskou zemí.

Turecko, jaké chtěl Mustafa Kemal, zemřelo 16. července 2016.

Při potlačení vzpoury jsem si okamžitě vzpomněl na Samuela Huntigtona. Ve své době hlupáky nepochopené a odmítané knize Střet civilizací označuje čtyři „rozpolcené“ země. To jsou ty, které se brání své civilizační příslušnosti a snaží se přidat k civilizaci jiné. Huntington v roce 1996 jako rozpolcené země jmenoval Rusko, Turecko, Mexiko a Austrálii. První tři se snažili přiskočil k Západu, Austrálie jako speciální případ se přisouvala od Západu k Číně. Huntington o nich říká: „… Političtí vůdci, kteří mají tu aroganci domnívat se, že dokáží fundamentálně přetvořit kulturu své společnosti, jsou odsouzeni k neúspěchu. I když mohou vnést do své společnosti prvky západní kultury, nebude v jejich silách permanentně potlačovat nebo eliminovat základní prvky domácí kultury … Političtí vůdci možná tvoří dějiny, ale dějinám nedokáží uniknout. Výsledkem jejich snahy jsou rozpolcené země, ne země, které patří do západní civilizace … “

O dvacet let později musíme dát tomuto muži opět za pravdu. Když byl Západ silný, tak byl také atraktivní. Postupující relativní úpadek však způsobil, že Boris Jelcin je dnes k smíchu a Ataturk je zapomenut. Rusko je ruské a Turecko islámské. Experiment skončil.

Co bude následovat? Erdogan bude triumfovat. Doma se z něj stane sultán bez opozice, dostane volné ruce při zúčtování se všemi nepohodlnými, včetně Kurdů. Vůči Evropě bude tvrdit – a bude mít pravdu – že reprezentuje demokratickou vůli země. To, že tato vůle je vůči západu nepřátelská, je fakt, který západnímu světu marně vysvětloval už Husní Mubarak, či Muammar Kaddáfí.

Zkusme si na moment představit, jak bude probíhat nejbližší setkání tohoto nesmírně schopného muže s lídry typu Merkelová či Hollande. Jako by v jeho situaci jednali oni? Buď by plakali ve sklepě, nebo okamžitě emigrovali. Oni to vědí a on to ví také. Sledujme pozorně submisivitu, s jakou budou k Erdoganovi přistupovat a nedivme se jim.

Pozorně budou tato setkání sledovat i sunitští muslimové. Erdoganova velikost a suverenita při jednání s nevěřícími psy jim bude imponovat.

Arabové v Kataru, pak Saudové a trošku později i Egypťané budou jeho jméno vyvolávat v ulicích. Recep nechá zmizet značku Islámského státu a přibere pár nejschopnějších a nejméně zkompromitovaných velitelů, aby uchvátil moc v Sýrii a Iráku. Tím se stane nejjednoznačnějším vůdcem islámského světa od dob Sulejmana I. Všichni muslimové kromě Íránu se za ním rádi seřadí.

Demokracie v této části světa je prostě jen vtip. Potřebují vůdce. A páteční noc ukázala, kdo jím bude.

A co Evropa, respektive Evropská unie?

Kontinentální Evropa zůstává sevřená mezi vyhladovělou Afrikou, islámským Tureckem s druhou nejsilnější armádou v NATO a nervózním Ruskem. Bez Ameriky, která svou pozornost přesouvá do Tichomoří, bez Británie s její slušnou armádou. Ale zato s politiky typu Juncker, Tusk, Schulz, Merkelová a Hollande v čele.

Osobně mám trochu strach.

 

Přeloženo ze slovenštiny.

Autor je populární slovenský blogger. Publikuje na webu  SME blog