Profesor Masaryk prohlásil v říšské radě 20. března 1893: „Nechceme Rakousko rozbít požadavkem samostatného českého státu.“ Stalo se historickou skutečností, že stál o několik let později v čele snahy Rakousko-Uhersko zrušit a český stát ustanovit. Tím jsme se sice zbavili vlády Habsburků, ale zůstali tu Němci, kteří tu žili po staletí od dob svých předků za Přemysla Otakara II. Z většiny se najednou v té samé zemi stali menšinou. Nakonec se po dvaceti letech od vzniku Československa stali Němci zde žijící rozbuškou, která tento stát zničila.

Jak měl vlastně Masaryk na sudetské Němce názor? Vycházelo to z jeho pojetí smyslu našich dějin (tehdy se ještě považovalo za možné mluvit o smyslu dějin obecně a dějin národů zvláště). V Říšské radě tehdy v roce 1893 také řekl: „Naše státoprávní požadavky, stručně řečeno, vrcholí v přirozené snaze po politické nezávislosti… český národ nechce a nemůže ustat, dokud se nebude moci uplatnit jak národ politický.“

Že se tak stalo v samostatném státě a Němci byli najednou v tom samém postavení, jako dříve Češi, je jedním z těch zákrutů historie, kdy každý chvilku…

Masaryk píše v České otázce: „Věřím s Kollárem, že historie národů není nahodilá, nýbrž že se v ní projevuje určitý plán Prozřetelnosti a že tedy je úkolem historiků a filozofů, úkolem každého národa ten plán světový postihovat, místo své v něm poznat a určit podle toho poznání co možná s nejplnějším a nejjasnějším vědomím postupovat při vší práci, i politické.“

Co má s námi Prozřetelnost v úmyslu, to vydedukoval z historie a to především tak, jak ji interpretuje František Palacký. Vybíral si to, co podporovalo jeho politické úsilí a jeho další myšlenkové a politické směřování. Z chaotického proudu dějin si vybral to, co viděno zpětně zdánlivě nějaký smysl dávalo a tomuto smyslu se propůjčil jako činitel. Kdyby nebylo první světové války, nedostal by příležitost svou vizi uskutečnit. Ona prozřetelnost však Masarykovi tuto válku dala a on jí využil beze zbytku. Po odchodu do exilu už pro něj nebylo cesty zpět. Leda že by Rakousko prohrálo a on vyhrál. Válku považoval za boj demokracie proti teokracii a Čechy za ty, kdo nesou od dob husitských historií ideály humanitní.

Jenže dějiny se nemění ze dne na den, ale mají i svou setrvačnost. Německý historik Rudolf Hilf (+ 2011) (sám rodilý sudetský Němec) se v knize Deutsche und Tschechen zabýval vztahem Masaryka k německé menšině. Ta tady po pádu mocnářství pochopitelně zůstala.

Hilf mluví o „etnokracii“ a říká, že západní pojem státu byl v Československu po roce 1918 převzat jen vnějškově, zatímco se ve střední Evropě praktikovalo pojetí „státního lidu“ podle jazykových a etnických definic. Podle něj se jen český filozof Emanuel Rádl k věci postavil poctivě a chtěl ustavení státu všech občanů, českých, slovenských, německých, maďarských.  Nenašel odezvu ani u Čechů, ani u Němců.

Němci se dostali do situace podobné Čechům za dob Rakousku-Uherska po rakousko-uherském vyrovnání. Maďaři tehdy dostali svou autonomii a Češi nikoli. Teď se jí zase nedostalo Němcům. Proto bylo také obtížné přiznat autonomii Slovákům, protože když Slovákům, proč také ne Němcům?

Podle sčítání lidu bylo Čechoslováků, tedy Čechů s Slováků dohromady, 8 760 937, Němců bylo 3 123 568 a Maďarů 745 431 a krom toho také 461 849 Rusínů. Němci měli stejná práva jakožto jednotliví občané, ale jinak v Československu panovala ona zmíněná „etnokracie“, kdy proti sobě stála v parlamentu československá většina a národnostní menšiny. Na tom nic nezměnilo ani to, že občas nějaký Němec byl členem vlády.

Podle Rádla to Němci neměli s uznáním nového státu lehké. Když se nechají stranou staré předsudky, ale vezme se v úvahu jen to podstatné, tak programově patřil stát Čechům a Slovákům, ale Němci měli stejné povinnosti jako ostatní. Ke smyslu češství patřil odvěký boj proti němectví a tak Němci a Maďaři byli cizí, podezřelý a nebezpečný element. Protiněmecké agitaci nikdo nečinil zábrany. Masaryk se pokoušel sudetským Němcům vycházet vstříc, ale to se nedá říci o československých vládách.

Už ve své knize Světová revoluce Masaryk napsal: „Uklizení sporů mezi námi a našimi Němci bude veliký čin politický. Běží o rozluštění otázky staleté, o uspořádání poměrů národa našeho a značné části a tím celého národa německého. Naši Němci se přitom musí odrakouštit, musí se vzdát starého zvyku nadvlády a nadpráví.“

To se ale nakonec neuskutečnilo Masaryk se snažil Němce získat a byly vytvořeny národnostně neutrální symboly od státní vlajky až po název státu (mluvilo se v té době i o Velkých Čechách). Ve svém projevu k Národnímu shromáždění 22. prosince 1918 ale řekl, že oblasti Němci obývané jsou naše oblasti a naše zůstanou. My jsme si tento stát vyvzdorovali a Němci sem kdysi přišli jako kolonisté a tím je dáno jejich státoprávní postavení. Mluvilo se o „poněmčeném území“. Představy, že by se některé části země připojily k Německu, Masaryk odmítl s tím, že „zájmy hospodářské a diskontinuita značné části německých minorit svědčí pro naše právo historické…“ a českou většinu by to poškodilo.

V roce 1920 říká, že o německé autonomii se „nemůže a nebude mluvit“ a 1923, že „náš stát bude mít přirozeně národní charakter“. Německá otázka byla pro něj vůbec zásadní a mnohem lehčí záležitostí než otázka slovenská. Jenže státně-národní charakter ČSR se nijak nezměnil.

Dějiny mohou mít mnoho výhybek. Nebylo historickou nutností, aby se moci v Německu chopil Hitler, ve kterém najednou naši Němci uzřeli svého ochránce. Stejně tak nebylo přijetí mnichovské dohody. Nebylo nutné vyhánění Čechů z pohraničí, po kterém zase po válce přišlo vyhnání Němců. Všechno mohlo být jinak. Že však státoprávní postavení Němců bylo jedním z katalyzátorů pozdější pohromy, je značně pravděpodobné. Masaryk si uvědomoval, že by mohl nastat velký problém, ale nepovedlo se mu v tom nic udělat. Když říkal, že „státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily“, zřejmě netušil, že nedomyšlenost obsažená v těch ideálech a jejich praktickém provádění zasadí jeho dílu takovou ránu. Vzpamatováváme se z toho dodnes, i 80 let po jeho smrti dne 14. září 1937.

Jan Jandourek
Jan Jandourek
Komentátor deníku FORUM 24
Další články autora