K jarním zvykům v Česku patří debata o smyslu a žádoucí podobě maturity. Z té se stalo kolbiště předvídatelných názorů školských konzervativců a modernistů, ovšem bez jasného výsledku. Nastavme střední školství a maturitní zkoušku tak, aby odpovídaly na výzvy nikoli průmyslové nebo sametové, ale digitální revoluce.

K jaru každý rok patří maturity. Maturanti vybírající při „posledním zvonění“ příspěvky na maturitní večírek jsou důkazem, že ani s byrokratizací školství to nemůže být tak zlé. Neboť není jasné, jak jejich pobíhání po městech odpovídá požadavkům na bezpečnost po dobu vyučování. Maturity pak pokračují přes konání společnou a školní část až po závěrečné obecné zhodnocení, kdy nás aktuální ministr školství spolu s šéfem úřadu pro státní maturitu Cermat seznamují s tím, zda se studenti v daném roce zlepšili či zhoršili. Škarohlídi z řad vzdělávacích expertů na to namítají, že Cermat nemá zadání držet konzistentní úroveň obtížnosti , takže vlastně není jasné, zda studenti umějí více, nebo zda úřad jen snížil laťku. Pojďme se raději na maturity podívat v kontextu:

Problém věrohodnosti

Současná podoba maturit, zejména jejich tzv. společná část čili státní maturita, je svým způsobem přenošeným dítětem problémů školského systému v 90. letech minulého století. Střední školství po Listopadu expandovalo. Vznikly soukromé střední školy, které umožnily získat maturitní vysvědčení lidem, kteří by byli dříve vehnáni (možná z čistě kapacitních důvodů) do učňovského směru. V tomto prostředí se zkouška často prostě kupovala. Potřeba zajistit jí základní věrohodnost se spojila s určitou nostalgií po prvorepublikovém ideálu maturity jako mety vzdělanosti. Odtud pochází cíl „vrátit maturitě vážnost“.

To se potkalo s druhým problémem, který už dnes téměř vymizel z paměti, a to bylo napětí kolem přístupu na vysokou školu. Obrovský převis poptávky nad dostupnými studijními místy (na řadě oborů byl přijímán jeden z dvaceti) vedl jednak k řadě korupčních skandálů na univerzitách, ale obecně také k potřebě podle objektivizovaných kritérií nějak rozhodovat o přijímání ke studiu. Přijímací zkoušky jednotlivých univerzit přitom ztrácely legitimitu – bylo stále zjevnější, že jde často o absurdní loterii. (Tak třeba přijímací zkoušky na právnickou fakultu koncem 90. let obsahovaly otázku, ve kterém roce se konala bitva u Münsteru – na výběr byla tři data v rozpětí 16. století.) Odtud poptávka po jednotné maturitní zkoušce, která by současně sloužila jako podklad pro přijímání na vysokou školu.

Než však stát zvládl navrhnout, uzákonit a prakticky zavést státní maturitu, původní problémy se posunuly zcela jinam. Za ministryně Buzkové stát kapituloval před tlakem veřejnosti na rozšíření přístupu k vysokoškolskému studiu, změnil systém financování vysokých škol a nevratně tím otevřel stavidla masovému vysokému školství. Deklarovaný cíl, aby maturita nahradila přijímací zkoušky vysokých škol, tak ztratil smysl ještě předtím, než byla nová podoba maturity zavedena.

Co očekává společnost

Pro jasnější pochopení dnešní situace uveďme, že Česká republika patří k zemím s nejvyšším podílem maturantů v populačním ročníku, současně má však také téměř nejvyšší podíl středního odborného školství. Fenomén popisovaný vysokoškolskými pedagogy, že studenti dnes na univerzitu přicházejí nepřipraveni, není dán jen nějakým obecným úpadkem jejich schopností. Z velké části je to prostě tím, že významná část dnešních vysokoškolských studentů nemá dostatečně široké a kvalitní všeobecné středoškolské vzdělání, protože přišli z průmyslovky nebo z obchodní akademie.

Obrovská diverzita středního školství, která je zděděná z doby průmyslové revoluce, je výzvou nejen pro vysoké školy (dnes se v Česku dostane na nějakou vysokou školu prakticky každý maturant, který o to má zájem), ale i pro samotnou státní maturitu. Zatímco se léta soustředíme na to, abychom jí „vrátili vážnost“, ve společnosti se mezitím očekávanou metou stává alespoň bakalářský diplom. Podotýkám: ve společnosti. Jde o výslednici individuálních preferencí, nikoli o někým seshora zavedený politický záměr.

Protože společenská očekávání i reálná funkce maturity se zásadně změnily, kdežto struktura středních škol se nezměnila skoro vůbec, je státní maturita pokusem o kvadraturu kruhu. Snaží se nastavit společnou laťku pro gymnázia, lycea a celou plejádu středních odborných škol od průmyslovek po střední odborné školy „managementu“ apod. Přitom se snaží, aby ta laťka byla pro všechny reálná, a současně pro gymnázia nebyla absurdně lehká.

Sázka na všeobecné vzdělávání

Z bludného kruhu se dostaneme jen tím, že uznáme realitu a promyslíme, jakou má mít v blízké budoucnosti střední škola funkci. Je třeba počítat s prodlužující se délkou života a vývojem ekonomiky, technologií a trhu práce. Lidé v bohatých zemích, jako je Česko, žijí stále déle. Současně se odhaduje, že nastupující generace až pětkrát za život změní svoji profesi. Mluvíme nikoli o změně zaměstnavatele, ale opravdu profese. Trend poptávky po co nejdelším vzdělávání v době dospívání může někomu připadat jako příznak úpadku. Dost možná však jde o celkem racionální reakci jednotlivých lidí na změny, které vidí a očekávají: Kdo dnes opravdu věří tomu, že když si v patnácti zvolí „budoucí povolání“ a v osmnácti ho začne vykonávat, vydrží s tím až do důchodu? (To bude mimochodem vlastně kdy, v sedmdesáti?)

Pokud nemáme reálnou ambici stát se první známou společností v dějinách lidstva, která (mimo období válek a jiných katastrof) omezila přístup ke vzdělání pod již dosaženou úroveň, měli bychom s existujícími trendy začít konstruktivně pracovat. Klíčovou výzvou je zlepšení kvality středoškolského všeobecného vzdělání (pozor: všeobecné neznamená humanitní, ale opravdu všeobecné včetně přírodovědného).

Hlasování nohama

Měli bychom snížit počet oborů středoškolského vzdělávání, kterých je nesmyslně mnoho a řada z nich nemá opodstatnění už na dnešním, natož pak budoucím trhu práce. A měli bychom velmi pečlivě promyslet, zda některé profesní kvalifikace neposunout na úroveň za maturitu; nikoli nutně na vysokou školu, ale může v tom být prostor pro vyšší odborné školy. Řada profesních kvalifikací možná vystačí s relativně krátkou odbornou přípravou. Dokazuje to úspěch Národní soustavy kvalifikací, ve které lze získat profesní kvalifikaci složením státem certifikované zkoušky, avšak bez předchozího školního studia. Podnikatelé si pochvalují, že absolventi zkoušek Národní soustavy kvalifikací jsou daleko motivovanější a lepší, neboť se pro dané povolání rozhodli ve zralém věku a po dostatečné úvaze.

Kdybychom ve středním školství postupnými kroky posílili funkci všeobecného vzdělávání a posunuli vzdělávání odborné (kde to je možné) za střední školu nebo do sféry dalšího vzdělávání, bylo by to dost možná nejen lepší z hlediska výsledků, ale nakonec nejspíš i levnější. Statistická data o středním školství totiž ukazují zajímavý fenomén: do prvních ročníků nastupuje více studentů, než je absolventů příslušného posledního ročníku základní školy. Je to tím, že studenti ve středním školství zhusta migrují z oboru na obor. Jako častokrát v regulovaných odvětvích lidé prostě hlasují nohama a žádný státní mechanismus to nemůže zlomit. Vede to pouze k velkým nákladům.

Dnešní české střední školství je relativně drahé, málo efektivní, studenti maturují kolem dvaceti a jejich výsledky nikoho moc neuspokojují. Státní maturitní moloch stojí miliardy, ale ničemu nezabránil a nic nezlepšil. Vyjděme raději realitě a budoucnosti vstříc a zajistěme, aby každý dospívající získal dlouhodobě hodnotné a nosné všeobecné vzdělání, které mu umožní lépe se připravit na různé profese, jak bude během života potřebovat a chtít.