Kampaň #MeToo nekončí, naopak nabírá obrátky. Proč se tedy se čtenáři nepodělit o jeden konkrétní příběh, který ilustruje, kam se obvinění ze sexuálního obtěžování může dostat? Je z USA a stal se už před patnácti lety. A už tehdy se člověk nestačil divit.

Na jedné univerzitě na americkém středozápadě (kam oko dohlédne jen prérie, kukuřice a dobytek) jsem sdílel pokoj s tureckým studentem. Říkejme mu třeba Ahmed. Ahmedovi bylo 26, byl z dobré istanbulské rodiny a dělal si doktorát z ekonomie. Byl to takový dobrý kumpán. Hrál skvěle na kytaru, uměl bavit celou společnost i vypít dost piv. Na jedné party se skamarádil s dívkou, říkejme jí třeba Karen. Bylo jí osmnáct a byla Američanka. Když jsem byl jednou na víkend pryč, Karen přišla za Ahmedem do jeho pokoje. Ahmed hrál na kytaru a vyprávěl historky. Pili čaj a sblížili se. Ovšem (jak později konstatoval i policejní spis) jen v mezích vší slušnosti. Karen ráno odešla.

Za chvíli „byl odejit“ i Ahmed, odvedla si ho policie. Odešel s nimi s tím, že se to jistě musí rychle vysvětlit, vždyť přece mezi ním a Karen k ničemu vlastně ani nedošlo. Slušný člověk chce samozřejmě při zatčení především dokázat, že nic neudělal, že je to všechno omyl, že se to vysvětlí. Pokus o vysvětlení ale obvykle končí sepsáním obvinění proti tomu, kdo moc mluví. (Takhle mimochodem začíná Solženicinovo Souostroví Gulag.) Ahmeda jsem varoval, ať bez právníka raději nic nevysvětluje, že se mu to nemusí vyplatit. S naivitou chlapce z dobré rodiny, který důvěřuje institucím, mě neposlechl. A ten den se už nevrátil.

Hledali jsme, pátrali a zjistili, že je ve vazbě. A že ho pustí na kauci 1 000 dolarů. Složili jsme se, ale Ahmeda mohli pustit až poté, co se objeví před soudem. Takže až další den. (Mimochodem, zjistit tento postup nám dalo dost práce a nejvíce nám byly nápomocny prostitutky, čekající před soudem na své zatčené partnery či pasáky. Byla to taková první právní pomoc…)

Před soudem se Ahmed nakonec skutečně objevil a byl to výjev jako z filmu: s oholenou hlavou, s rukama v poutech a v černo-bílých pruhovaných vězeňských hadrech. Defiloval v řadě spolu s ostatními, co byli v uplynulých dvou dnech zatčeni. Nebyla to moc příjemná společnost a Ahmed nevypadal příliš v pohodě.

Když jsme ho konečně vyplatili, zjistili jsme, že strávil dvě noci a tři dny ve vazbě s běžnými kriminálníky. V cele s tuctem lidí, kterým nerozuměl, protože mluvili pro něj nesrozumitelným dialektem ghetta anebo španělsky a kterých se celkem pochopitelně bál. Smrtící se pro něj stal rozhovor s vyšetřovatelem. Ten věděl, že k pohlavnímu styku nedošlo, ale zajímalo ho, jestli Karen při líbání neřekla ne, byť slabounké… Naivní Ahmed odvětil cosi v tom smyslu, že dívky občas říkají ne, ale nemusí to myslet tak doslova. Pak už mu nebylo pomoci.

Zatímco čekal na soud, univerzita rozhodla, že se ke Karen nesmí přiblížit na 1 000 metrů. Jelikož bydlela v budově s menzou, přišel tím o jídlo. Pak rozhodla správa kolejí, že takový násilník je nebezpečím pro ostatní a musí se vystěhovat. Bydlel tedy ilegálně na jiné koleji u kamaráda. Pak se sešel univerzitní soud a porota rozhodla, že zloduch takového kalibru nemá na univerzitě co pohledávat a vyloučila ho. Mezitím o události informovala místní televize a tisk, včetně fotky s oholenou hlavou a ve vězeňské uniformě.

Co v takové situaci dělat? Zbývaly jen dvě možnosti – drahá a dlouhá právní bitva, nebo kapitulace. Zvolil to druhé, odjel do vedlejšího státu (svůj stát oficiálně nesměl opustit) a nasedl do letadla směr Istanbul. Přebíral jsem potom jeho spis. Karen se druhý den cítila „zmatená“, „nejistá“ a měla dojem, že na ní vyvíjel nenápadný tlak, aby u něj v pokoji zůstala. A kamarádky jí poradily, aby se obrátila na policii. Pokoje na amerických kolejích se sice právě z těchto důvodů nedají zevnitř zamknout, na patře pravidelně obchází asistent pro ochranu před kriminalitou a sám Ahmed z pokoje za noc několikrát odešel na záchod. To ale nic nezměnilo na závěrečné právní definici: zadržování osoby proti její vůli.

A tak si říkám: jak by to asi dopadlo dneska?

Revue Forum Banner
Matyáš Zrno
Matyáš Zrno
Publicista, šéfredaktor Psychologie dnes
Další články autora