S Michaelem Kocábem o pojmu dobroser, Zemanově a Putinově zvláštním smyslu pro humor a českých záhadách od Cimrmana počínaje a Babišem konče.

Na sociálních sítích zazněl mezi prvním a druhým kolem názor, že lidé jako Kocáb a Halík by se teď měli na chvíli odmlčet, protože když něco řeknou, bude to jako polibek smrti. Jaký to na vás dělá dojem?

Komunistická rétorika nepracovala v podstatě s ničím jiným než s koncepcí polibku smrti. Jen tomu říkali jinak. Např. kontakt s přisluhovači imperialismu.  To byl taky polibek smrti. Nechte se vyfotit s disidentem někde v kavárně, polibek smrti. Zamotejte se do činnosti, která odporuje tehdejším poměrům, polibek smrti. Mocní se zbavují kritiky umným způsobem, který byl dotažen téměř k dokonalosti hitlerovskou či komunistickou propagandou. A jedním z takových „tuzemáků“  Zemanova týmu je právě rčení polibek smrti, opsané ze staršího filmu s Nicolasem Cagem. Druhým „pražská kavárna“ a dalšími potom „sluníčkář“ či „dobroser“. Ten poslední je tak absurdní, že to až skoro lichotí, a pokud mě někdo má za sluníčkáře, tak ať si poslouží. Jsem jím rád. Zajímavým aspektem úvahy o polibku smrti je ale jiná věc. Obavou před polibkem smrti nám totiž špinavá slina přisuzuje poměrně významnou moc či schopnost ovlivňovat politickou situaci a tím nám přisuzuje, samozřejmě nechtěně, zásadní společenský vliv. To je k zamyšlení.

Ale z  z úst „vtipálka“ Zemana zaznívají občas i peprnější bonmoty, kterými se sám staví na periferii civilizované společnosti. Když např. vesele uvedl kalašnikov jako příklad nedemokratické cesty, jak se zbavit Sobotky, nebo když utrousil Putinovi, že by se měli novináři likvidovat. Putin má také plno likvidačních bonmotů, ale tohle bylo i na něj moc a musel Zemana usměrnit.  Zesměšňováním se nenápadně, ale účinně diskredituje opozice. A kdo argumentuje rčením „polibek smrti“ nebo „pražská kavárna“, ten jen mechanicky přejímá tento nečistý způsob společenské debaty. Je to celé nesmysl.

A co se týká podpory, či nepodpory Drahoše pro druhé kolo? Ta záležitost nebyla vůbec na stole. Kroměřížská výzva měla své vlastní dva kandidáty, Fischera a Hilšera, kteří v prvním kole vůbec nedopadli špatně.

Když jsme zmínili Zemana, jemu se vlastně nic nepovedlo, kromě toho, že zůstal ve funkci. Přátelství s Trumpem nevyšlo, plány na kompenzaci za Krym Moskva odmítla, čínské miliardy se nekonají, poradce zmizel. V čem je to zvláštní kouzlo, že má podle posledního průzkumu pokles důvěry na 50 procent. Jak klesla, když kromě toho zůstat ve funkci se mu nepovedlo nic? Proč nemá dvacet nebo třicet procent?

To je velmi zapeklitá otázka. Nad tím už si lámal hlavu kde kdo. Masaryk kdysi prohlásil, že všemu lze rozumět, jenom inklinace Čechů k Rusku je nevysvětlitelná. My dnes zažíváme také nepochopitelnou inklinaci některých Čechů k atributům minulého totalitního režimu, který se přímo opíral o Rusko, resp. o SSSR. A jejím ztělesněním je Miloš Zeman, který zřetelně pokukuje po Rusku a podle všech ukazatelů se nejlépe cítí mezi bývalými komunisty či současnými komunisty čínskými. Na vaši otázku se pokusím odpovědět, ale bez záruky a bez pořadí důležitosti. Co v tom může být?

To je právě ta otázka…

Určitě jeho  schopnost humoru. Češi mají rádi humor, já taky a Zeman dokáže opravdu reagovat tak, že je to pro leckoho zábavné. Spíše než smějí, se však chechtají, protože jeho humor je často jízlivý a zesměšňující. Pro nějaké sprosté slovo daleko nejde a působí, jako kdyby tady s námi seděl v hospodě. Dříve se tomu říkalo lidovost a vyznačoval se tím taky Tonda Zápotocký. Když se podíváte na vzorek obyvatelstva, který Zemana podporuje, hodně to napovídá. Místo putinovského potápění v ponorkách se Zeman na dovolené kodrcá v děravé pramičce, pije pivo, srší srandy a v noci pak objímá stromy. Má k lidem blízko a ve všem se lidu podobá.

Tak to je lidovost. A co dál?

Druhou věcí je náš přetrvávající předklon vůči vrchnosti. Kdokoliv se dostane do pozice prezidenta, byť by to byl angorák, tak se automaticky dočká úcty a vážnosti určitého segmentu obyvatelstva. To je nevyvratitelné a týká se to mnoha národů ve větší či menší míře. Kdyby to byl úplný lunetik, tak samozřejmě té menší části lidí, ale Zeman – a to je za třetí – se jeví jako politicky kvalifikovaný. Do mechanismu vládnutí vidí a má dlouhodobé zkušenosti. Má dostatečné penzum informací a znalostí  na to, aby dokázal rozvinout i odbornou problematiku, např. oblast ekonomiky, na úrovni, kterou získá respekt u nezanedbatelné části obyvatelstva. Vidí snad i do municipální politiky a řadu lidí fascinuje tak, že již nezkoumají dopad jeho reálných politických kroků.

A byl premiér a je prezident…

Má premiérský nadhled, ale s tím prezidentským pohořel. S Václavem Havlem je nesrovnatelný, ale nedosáhl úrovně ani Václava Klause. Chybí mu státnický rozměr a zejména v zahraniční politice seká jednu hrubku za druhou. Nebyl schopen si získat respekt mezi evropskými státníky, ale dokonce ani Trump, kterému vyloženě nadbíhal, ho neuznal hodna za byť jen letmého setkání. Jeho zahraničně politická orientace snad ani nestojí za debatu. V otázkách bezpečnosti se uchyluje ke dvěma simplifikujícím floskulím, a totiž, že Islámský stát musí být rozdrcen a že problémy s imigranty se mají řešit v místě jejich vzniku, což ví dnes již každý školák, ale jako příspěvek k řešení balíku těchto zásadních současných problémů to má nulovou hodnotu. (Ptá se pan učitel: Vojtíšku, jak se má řešit současný imigrační problém? Prosím, v místě vzniku, pane učiteli. Správně Vojto, píšu ti jedničku. Vojta se zamyslí. A co když ti imigranti přesto přijdou, pane učiteli, třeba, že budou mít hlad nebo žízeň nebo jim bude horko? Řekl jsem v místě vzniku, tak v místě vzniku, Vojto, moc přemýšlíš. A co když se budou pořád topit v moři, pane učiteli, to jim nepomůžeme? Vojto, nebuď drzý, nebo zůstaneš po škole, ukončí rozhovor učitel.)

Ještě horší je to v oblastech, které se dotýkají lidských práv, mravních hodnot a lidské důstojnosti. Tam už se můžeme od něj dočkat v lepším případě komolivého myšlení zapečeného s principem „má dáti, dal“ (učí se v Číně jak stabilizovat společnost, aby získal čínské investice) a v horším případě bezskrupulózních urážek a dehonestací (urážky novinářů, rektorů, intelektuálů atd.).

To vše však jeho voličům nevadí. Ale překvapuje mne, že voličům nevadí jeho servilita vůči ruským a čínským autokratům.

Ani jim nevadí, že byl také kdysi komunista…

To má v sobě a nemůže si pomoci. Takže navazuje i na půldruhého milionu komunistů, kteří tu byli při pádu socialismu. Máte je dnes na každém rohu. Jak v řadách establishmentu, tak v řadách opozice. Kam se podíváte, tam komunista. Minulý, současný a bojím se, že i budoucí. 29 let po Sametové revoluci jsme si do nejvyšších ústavních funkcí zvolili téměř výhradně bývalé komunisty. Jsme nepoučitelní.

Pak se nedivme, že dochází k rozviklání našich zásadních bezpečnostních, hospodářských a politických kotev. Mám na mysli Zemanův, ale nejen jeho, vztah k Evropské unii.

Zeman sice na EU přímo neútočí. Jak by mohl, když se sám prohlašuje za eurofederalistu, ale referendum připouští i když tvrdí, že by hlasoval proti vystoupení.  Uspořádat referendum v současné situaci, je hazard s osudem národa podobný tomu Cameronovu. Následoval brexit jako víno. Ovšem my nejsme Británie a náš odchod z EU by nás poslal po krátkém čase zpět do hájemství Ruska.

Dalším aspektem Zemanovy popularity je jeho připravenost zaujímat populistické postoje, pokud se mu to hodí, a zároveň schopnost je kvazilogicky zdůvodňovat. Je však schopen i nevybíravě seknout přes prsty, což zase imponuje ranařům.

Pak bych ještě dodal trochu tišším hlasem, že si nejsem vůbec jistý, jestli nejsou některé průzkumy důvěryhodnosti cinknuté. Nemám důkazy, proto ta opatrnost, ale je jasné, že přes konkrétní vzorek respondentů se dá dojít k lecčemus. Když udělají průzkum např. Parlamentní listy, tak dopadne určitě jinak, než když ho uděláte vy.

Babiš si také pořád drží svých 30 procent preferenci a ten přitom působí naprosto necharismaticky. Jakmile musí vystoupit sám za sebe bez podpory lidí, kteří pečují o jeho obraz, pak působí spíše zmateně. To je možná ještě něco záhadnější než Zeman.

Myslím, že jsme národ plný samých záhad. Období velkých hlavolamů začalo příběhem Járy Cimrmana, který podle nových Svěrákových objevů snad ještě žije, pokračovalo Prognostickým ústavem, dále kuřimskou kauzou a přes Zemana až k Babišovi. Samá záhada. I my (OF) jsme po revoluci, pro někoho záhadně, obsadili funkce premiéra a ministra obrany předlistopadovými komunistickými politiky. Marianem Čalfou a Miroslavem Vackem. Ale bylo to k prospěchu věci. Důvod byl jednoduchý. Neměli jsme ve svých řadách nikoho, kdo by měl zkušenosti s vedením státu využitelné k rychlé transformaci totalitního režimu směrem k demokratickému. Oba posty byly klíčové a oba politici svůj úkol splnili. Samozřejmě existoval velký tlak z Občanského fóra a také jakýsi revoluční étos, který nedovoloval z této cesty uhnout.  Šlo o univerzální lidské hodnoty, svobodu a demokracii. Brali jsme to vážně a věděli jsme, že musíme postupovat velmi rychle a pokud možno bez fatálních chyb. Dnes už étos zcela vyprchal a hodnotová páteř národa se také postupně mění. Bohužel k horšímu.  Zatímco se situace měla od roku 1989 postupně zlepšovat, tak se obloukem začíná vracet a nedej Bůh, aby to dopadlo ještě hůře.

V čem by to mohlo být ještě horší?

Ev. návrat komunistů k moci, zatím jen omezené, ale za to okořeněné podporou extremisticky-populistické SPD v kombinaci s prezidentovou proruskou a pročínskou úchylkou a v kombinaci se zpochybňováním našeho členství v EU a NATO… to zní přímo hororově. Musíme si stále připomínat, že KSČM je přímým následníkem vražedné KSČ, která se provinila proti českému a slovenskému národu v neodpustitelné míře. Ani kdyby se  stokrát omluvila, ve vedení našeho demokratického státu nemá co dělat, tak jako nemůže být ve vedení současného Německa NSDAP, byť s nějakou příponou.

Dalším problémem je miliardář Babiš, kterému rodné Slovensko dokázalo, že spolupracoval s StB, v České republice je stíhán pro finanční podvod, vytvořil parlamentní hlasovací koalici s komunisty a SPD, podmanil si centrální tisk a podle veřejných informací drtí svoji obchodní konkurenci. To je síla. Naši evropští partneři by museli být slepí a hluší, aby se nezděsili.  Andrej Babiš, který po půl roce není schopen dosáhnout parlamentní podpory pro svoji vládu se hájí většinou 18,02 procent všech voličů které získal (29,64 procenta při volební účasti 60,84 procenta). Ve dvojce se Zemanem ostentativně blokuje jakékoliv politické řešení.

Proč mu to všechno ale prochází?

Fakt je, že pro určité lidi to charisma, které mu upíráte, má. Narážím na lidi, kteří říkají, že je Babiš baví, že na ně funguje. Nedávno mě jeden pán u pumpy poučil, že výtky ohledně jeho trestního stíhání jsou redundantní, protože prý kradou všichni politici. To je tedy vizitka. Ale přivedlo mne to možná k jádru jeho popularity. Lidé jsou tak znechuceni svými zastupiteli, nevěří jim, mají je za prospěcháře a podvodníky, až zcela rezignují na případné hodnoty, které by politika měla prosazovat. Spíše než o protestních hlasech bych v jeho případě mluvil o voličských úvahách typu: vyhnat ďábla Belzebubem.

Já mám poloamerickou rodinu a mé děti jsou Čechoameričani. Včera jsem se s nimi bavil a ptal jsem se: „ Jak mohl vyhrál Trump? To chceš opravdu říct, že jsou Američané tak mimo?“ a dostal jsem tuto odpověď: „Ano, alespoň ta polovina, která Trumpa volila.“ Ale copak můžeme přijmout myšlenku, že polovina takto civilizovaného národa je zcela pomýlená? Pokud rozhodující část obyvatelstva zvolí Trumpa nebo Babiše do svého čela, musíme se nad tím vážně zamyslet. Znamená to, že byli schopni pojmenovat drásavé obavy části svého národa a vzbudit naději, že je vyřeší. Důležité však je, kdo tyto obavy vzbudil a zda jsou relevantní. Pokud zase tak relevantní nejsou a pokud to byli titíž politici, kteří nabízejí jejich řešení, pak se jedná o nebezpečnou manipulaci s názorem voličů za přispění nedozírných finančních prostředků.