Prezidentský kandidát Michal Horáček napsal na svém facebooku písničkáři Jarku Nohavicovi tento dopis:
Ahoj, Jarku.
Tvoje písně jsou Tvoje, ale jsou i naše. Protože o nás trefně a neobyčejně vyprávějí, prolnuly se do naší životní zkušenosti, a tak i do nás. Tvoje je i rozhodnutí, jestli za svoje písně přijmeš ten metál, který ti prý pan prezident nabídne. Ale, jak už jsem řekl, netýká se jen Tebe. I pro nás něco znamená.
Nemyslím, že umělec v plné tvůrčí síle by měl přijímat od mocných metály; jeho úkolem je nejen atakovat ustálené významy věcí a jevů, problematizovat musí i činy těch mocných.
Přijmout vyznamenání, to ustavuje partnerství. Možná na konci našich cest, když je celoživotní dílo hotovo a na odvážný kritický výboj už chybí pořádné rozhořčení nebo prostě síla, se na to přistoupit dá. Ale proč to dělat dřív?
A pak: záleží i na tom, komu chceš být partnerem. Každý politik představuje nejen sám sebe, ale i své činy a jejich následky. Opravdu chceš – Ty, který tolik zpíváš o lidském porozumění, o respektu i k těm nejrůznějším „jiným“, o empatii k těm nejkřehčím – prohlásit „hodnoty“ stávajícího prezidenta i za svoje?
Známe se tolik roků, a tak se Tě snad můžu zeptat: Nepočkáš si ještě? Na jinou příležitost, kdy do sebe ty hodnoty tak nenarazí? A dodávám: pak bych si Tě vážil nejen jako písničkáře.
Michal Horáček
Poznámka k dopisu pana Horáčka:
Z tohoto přátelského, nicméně veřejného vzkazu si můžeme odvodit, že by mohl Jarek Nohavica obdržet státní vyznamenání třeba za rok od lepšího prezidenta. Podstata sdělení, že od Zemana je chybou přijmout státní vyznamenání, zcela sedí. Nabídka vyznamenání z lepších rukou je však poněkud nadbytečná a dělá z tohoto vzkazu nepatřičné divadlo.
Otázku Zemanových medailí lze popsat ještě ostřeji: Každý umělec, který putuje na současný Pražský hrad pro vyznamenání, je směšný a svým podílem na prezidentově hanobení základních hodnot demokratického státu hanobí i sám sebe. A to i tehdy, když to neví a nebo si to nechce připustit.
Zároveň je ale také dětinské a směšné mu nabízet, ať si počká na vyznamenání z lepších rukou. (Člověka bezděčně napadne, že tím Horáček myslí sebe.)
Kvalita umělecké tvorby naštěstí nijak nesouvisí s udělenými řády. Mnoho umělců bylo skvělých i bez státních cen a mnoha jiným „umělcům“ tyto ceny v jejich umělecké bídě nijak nepomohly k tomu, aby vytvořili cokoli dobrého.
O celkové pochybnosti o státních vyznamenání mimochodem svědčí nepěkný seznam osobností, které je u nás dosud obdržely. Mezi prokazatelnými hrdiny a mistry svých oborů jsou zde i šašci či absolutní lidské kreatury. Když československý Řád Bílého lva obdržel v roce 1926 italský diktátor Benito Mussolini, tak již bylo jasné, že je to zločinec. Bohužel. Mussolini ten řád dostal za svou knihu Giovanni Hus, il Veridico (Jan Hus, hlasatel pravdy) v době, kdy potlačil občanské svobody, nechal vraždit a zavírat politické odpůrce a svou moc postavil na státní lži.
Československé státní vyznamenání jinak obdrželo v komunistických časech mnoho zločinců. V seznamu se skví jména jako Leonid Iljič Brežněv a Fidel Castro.
Po obnově demokracie a vzniku České republiky se podařilo vrátit státním vyznamenáním důstojnost, nicméně prezidentská léta Miloše Zemana z nich opět udělala nechutnou komedii, kdy vedle respektovaných osobností tu opět postávají šašci, estébáci a obskurní podnikatelé vzešlí z komunistických struktur.
Jestli se Jarek Nohavica hodlá nechat zhanobit Zemanovým státním vyznamenáním, je to jen jeho věc. Jeho mimořádná poetika a hudebnost tím neutrpí stejně, jako neutrpěly jeho dávným škraloupem, kdy se zapletl se Státní bezpečností. Mimochodem i to by mohl být dobrý důvod, proč by si Nohavica to vyznamenání neměl brát.
Umělecké dílo ale nemůže ručit za svého tvůrce, v tom je bezmocné. Jelikož ale Jarek Nohavica není politik a neurčuje orientaci země, lze mu odpustit opravdu hodně.
Je veliká škoda, že v době, kdy v naší zemi doslova a do písmene zápasíme o udržení demokratické společnosti, je aktuálně nejvýraznějším sdělením známého prezidentského kandidáta dopis kamarádovi písničkáři, ať si nebere státní vyznamenání ze špatných rukou a počká si až na lepší ruce. Proč by ty ruce měly být zas až o tolik lepší, když se tak po pilátsku myjí, zatímco tu kolem nás dochází k velké lumpárně proti svobodné společnosti?
Pavel Šafr