Do vztahů v Pražském výběru odjakživa zasahovala politika, občas se názory na společenské dění a muziku jeho členů rozešly, že to mezi nimi i pořádně zaskřípalo. Kytarista a skladatel Michal Pavlíček v rozhovoru pro Svobodné fórum vysvětluje, proč politika a „vztyčený prst“ nebudou chybět ani nové desce Výběru, na níž právě pracuje. Při skládání nových písniček si prý kromě jiného uvědomuje, že ačkoliv on sám prožívá právě úspěšné období, politická situace v Česku a reakce veřejnosti ho chvílemi straší. „Občas cítím závan starýho zápachu,“ říká.

Jak se štěpí společnost, štěpí se i Pražský výběr, to jsou vaše slova. Jak se tedy podle vás teď štěpí společnost?

Vznikly tady vlivem mnoha okolností dva póly, dva tábory. Ty jsou vyhraněné. Mezitím samozřejmě jsou i další lidi, ale ty nejsou tolik slyšet a vidět. Pro mě je to velmi problematická doba, a stejně jako spousta dalších lidí, kteří vyrůstali pod vlivem Václava Havla, to snáším hůř a hůř. Snažím se svět nevidět jen černobíle, ani co se týká například uprchlické krize. Ty problémy jsou velmi složité, ale jsem stále zastáncem toho, že když někdo utíká před válkou, musí se mu pomoci. Samozřejmě, že se bude ozývat spousta hlasů těch, kteří se bojí, že je islám zničí a převálcuje Evropu, ale měl by v nás hlavně rezonovat ten lidský rozměr solidarity. Musíme pomoci tomu, kdo utíká před bombama.

I za cenu vlastního sebezničení?

Myslím, že se tady nejedná o sebezničení, vzít k sobě 3000 uprchlíků. Hodně lidí u nás a nejen kvůli tomu kritizují EU, ale jaká je jiná alternativa? Jen ostnatý dráty? Pokud bude přibývat euroskeptiků a Evropská unie se rozpadne, může být časem v Evropě daleko reálnější  hrozba války, o čem nás dějiny můžou jistě poučit. Nebýt tohoto společenství, už by možná i nějaká větší rozbuška propukla. Představte si, že bychom utíkali před nacismem na jih, kde by nám řekli: Běžte na sever, my vás tu nechceme, na severu by vás poslali na východ atd. Rozumím všem obavám. Je velmi těžké najít optimální řešení, nestačí ty stávající jen kritizovat a zabouchnout dveře. Řešení paní Merkelové je hodně humánní a nese s sebou i velká rizika, ale přesto bychom se měli pokusit tuto krizi společně překonat, najít cestu z ní ven.

Kdybyste dostal 5 minut a měl promluvit k celému národu, co byste teď řekl?

Asi bych mluvil o vzájemné nevraživosti mezi lidmi, kterou mám taky i za zlé Miloši Zemanovi. Vezměte si jenom kauzu Peroutka, kdy prezident  nepodloženě nařkne uznávaného novináře  ze sympatií k Hitlerovi, a za ten výrok nenese vůbec žádnou zodpovědnost. Mně přijde krajně nebezpečné, když hlava státu nerespektuje soudní verdikt. Myslím si, že jeho přístup a vnímání světa diferencuje národ, a mám pocit, že rozdělovat národ na VIP galérku pražských kaváren a „můj věrný lid“ je už zcela zcestné. Myslím si, že je i zásadní Zemanův rozkol s intelektuální obcí, s rektory, vzdělanými a myslícími lidmi. Jeho společné vystoupení 17. listopadu s antiislamistou Konvičkou a nebo návštěva Čapího hnízda se pro mnohé dá těžko skousnout. Prezident by měl lidi odlišných názorů spojovat, být morální autoritou a lidi usmiřovat, a ne je rozdělovat. Nestarám se o politiku nějak zásadně, ale některé věci mě jako občana trápí stále intenzivněji. A tahle k nim patří.

Zastal jste se Davida Kollera a Lenky Dusilové, když na předávání hudebních cen kritizovali právě prezidenta Zemana a jeho vztah k Číně. Co byste mu na jejich místě vzkázal vy?

S Lenkou a Davidem souhlasím. Měli bychom pokračovat v polistopadové orientaci na západ. Ruskou nadvládu jsme zažili velmi intenzivně a dodnes cítíme její dozvuky. Nejsem příznivcem halasného nacionalistického troubení, že si budeme vládnout samy mimo EU. Cítím se jako normální Čech, přitom myšlenka propojení státu v EU je mi blízká a nemyslím si, že tím ztratíme národní identitu. Je to jediná možnost, jak se dnes bránit před dominantním politickým a ekonomickým vlivem velmocí jako třeba USA a nebo právě Rusko, Čína, která nás můžou slupnout jako malinu. Je lepší i z hlediska obrany státu, když naše země bude v tomto rodinném svazku, který se chrání navzájem. Budeme si hrát na vlastním písečku, ale společném hřišti.

michal pavlíček
Pražský výběr chce letos vydat nové album, chystá se na festivaly i koncerty, foto: Roman Černý

Slíbil jste, že politika bude i na nové desce Pražského výběru, na níž pracujete. Je tam?

Jsem teď ve fázi, kdy o tom nemůžu moc mluvit, abych nepouštěl do světa nějaké rychlokvašky. Určitě tam budou nějaká reakce, protože to v nás je. Pocity v kapele jsou také odlišné, což je zajímavá situace, a možná oslovíme na nějaké texty i Ringo Čecha. Bude to zase výzva najít společnou řeč a sjednotit názory. Pražskému výběru slušel vždycky tatrman, a i když jsme nebyli underground, ten varovně vztyčený prst a satira v naší muzice nikdy nechyběly. A budou tam zase, o to se určitě pokusíme.

Miloš Zeman nepřímo umělcům vzkázal, aby dělali raději umění než politiku. Nemá pravdu v tom, že muzikant by měl mluvit skrze hudbu? Jinak to opravdu zavání prvoplánovou agitkou, kterou byste určitě sám také nedělal.

Ty věci jsou propojený. Pro muzikanty je jak pódium tak digitální nosič místem, kde si mohou svobodně ventilovat své pocity a názory. Děje se to běžně, a když to člověk opravdu upřímně cítí a není v tom kalkul, je fajn, když se vyjádří i osobnost, která má na ostatní vliv a posílá vzkaz v přímém přenosu. Občas jsme něco politického řekli i z pódia s Pražským výběrem, takže já to vnímám jako celkem přirozenou záležitost. Jestli to bylo vhodné nebo ne, na to se názory ve společnosti asi budou lišit. Rocková muzika v sobě navíc nese i rebelskej odstín, kdy se v jejím soukolí na nějaké předsudky a zajetá pravidla moc nedbá. Do politických diskuzí umělci moc nepatří, ale tohle nebyl ten případ. Byla to jejich reakce na alarmující situaci a myslím, že se s tím ztotožnilo mnoho dalších lidí z kumštu.

Napadlo vás v té souvislosti, že byste se mohli dočkat dalšího oficiálního zákazu?

Vlastně i napadlo. Nějakej zvláštní závan pradávné pachuti občas ve vzduchu zacítím. Naše demokracie je pořád strašně mladá, stabilita ve světě vratká.Člověk pevně věří, že ta demokratická linie je nezvratná a že to takhle půjde dál. Na druhou stranu, když pozorujete jak po celé Evropě sílí napětí a ultrapravice se čím dál víc zviditelňuje, mírně znejistíte. Ten strašák, že se zase vynoří nějaká extrémně populistická strana a nasadí se směr, kterým šel kdysi Hitler nebo Stalin, tady prostě je. Po revoluci jsme byli v zajetí entuziasmu, ale je fakt, že někdy mám prazvláštní pocit, že my co jsme tehdy byli nadšení, už jsme v naší zemi možná v menšině. Nevim, ale ten pocit se ve mně občas objevuje.

Litoval vy jste někdy politické angažovanosti Pražského výběru? Natolik, že byste se jí zpětně vyhnul?

Ne, to nikdy. Je fakt, že nás zastavili v tom  silném momentě, kdy jsme byli nejvíc rozjetý. Tehdy právě fungovala zpětná vazba s publikem, a úplně jsme společně cítili, jak nám všem rostou na zádech znovu svobodná křídla. Ten zákaz z nás sice poté udělal modlu, ale my jsme byli na výsluní už před ním. Z hudebního hlediska bych býval byl radši, kdyby ta kapela šla dál přirozenou cestou, protože měla našlápnuto. Nebudu proto říkat, že jsem dneska za ten zákaz šťastný. Jsou ale určité hrubé zásahy do života, které vás ovlivní a naštvou a paradoxně vám vlastně dají morální sílu. Nám tohle zařídili komunisti. Nikdy jsme se jim nepodlehli a nepodbízeli se režimu. Považovali jsme svoji hudbu za součást nějaké naší lidské důstojnosti a v tom máme s Výběrem svůj štít čistej. Zákaz nás ale přeci jenom poznamenal a když jsme začali  po pěti letech zákazu znovu hrát , tak nás to sice zase nakoplo, ale nikdy to nebylo už takový jako před tím.

michal pavlíček
Hraní na kytaru popisuje jako extázi, skládání jako meditaci. Foto: Jan Malíř

Nechybí vám vlastně následovníci? Mladší Pražský výběr? Něco, co se totálně vymyká všemu ostatnímu?

Právě teď si myslím, že nastává doba, která bude podobným věcem velmi nakloněná. Určitě se objeví nějaký další vztyčený prst a nějaká konfliktní parta. A to zleva i zprava. Doba tomu nahrává a muzikanti  jsou jenom lidi, můžou být stejně rozervaní  a frustrovaní, takže se v hudbě ten pocit určitě bude objevovat stále častěji.

Vladimír Mišík řekl, že za komunismu se mu psalo písně líp. Ne, že by byl tehdy šťastnější, ale že ho teď vlastně nic k tvorbě nenutí. Cítíte to podobně?

V něčem Vláďu chápu, ale zas tak nepotřebuju mít před sebou srp a kladivo. Reagovat lze na spoustu věcí, ale lidská témata jsou v podstatě věčná a inspirativní v každé době.

Kdysi jste napsal hymnu pro summit NATO. Udělal byste to i dnes, kdy je prezidentem Miloš Zeman, kdyby vás o to požádal?

Ne, neudělal. To byla osobní záležitost, dělal jsem to pro Václava Havla. Prošel jsem si strašným a zároveň nádherným martýriem, kdy jsem měl i velkou státní zodpovědnost. Věřil mi a nechtěl jsem ho zklamat. Tři měsíce jsem na tom intenzivně dělal, moc jsem z toho nespal, nebylo to vůbec jednoduchý. Když na slavnostním večeru dozněla Oslava svobody, viděl jsem ty jeho nadšený rozzářený oči, protože se mu to líbilo. S ním tleskalo i několik desítek světových lídrů. Pak ke mě pak přišel Arnošt Lustig, řekl mi: “Pavlíčku. ty vole, ty jsi mě dojal”. Fakt mi spadl ze srdce obrovskej kámen. Udělal jsem to jednou a naposled. Vyrůstal jsem na hippiesácký kultuře, pod heslem zahoďte pušky a vemte kytary, a teď jsem hrál na summitu Nato na Hradě. Ale Václav Havel uměl ty světy propojovat, bez něho by to pro mě nemělo smysl. Vzbuzoval něco, co už tady dávno nebylo. Pocit národní hrdosti, na to, že je náš prezident. Tyhle pocity v nás komunismus totálně zdeformoval. Byl pro mě prostě symbolem svobody a státnosti, kterou respektoval celý svět. Dalo by se na něm najít jako na každém z nás spousty chyb, ale do politiky přinesl další dimenzi, která už tam teď zase není. Důstojnost. Víru ve spravedlnost.

Když skládáte, myslíte na něco konkrétního?

Moc nelze definovat slovy ten stav v němž jsem, když skládám. Nejvíc je to podobné asi meditaci. Třeba konkrétní nálada vás vlastně nakonec ani moc neovlivní, jak by si člověk asi myslel, spíše to pramení kdesi z podvědomí, kdy se nějak ponoříte někam do stavu vytržení. Tam se ty věci ve vás rozkrývají a vy najednou tvoříte tony, harmonie. Všechny podstatný motivy a nápady musí mít ale svůj základ, hlubší pevnou vrstvu, kterou lidi zašifrovaně poznaj a vycítěj, a to jsou silné emoce. Můžou být přitom nenápadný i okatý. Když mi umřela máma, napsal jsem Requiem, ale ne proto, že jsem chtěl být patetický. Prostě to úplně přirozeně ze mě vyšlo ven. Při skládání se pohybuju v abstraktním světě a v tom soustředění ani moc nekomunikuji s okolím.. Když lítáte v muzice celej den, tak ty “návraty na Zem” jsou někdy jen pozvolné a pomalé. Když pak s tím letadlem přistanete na ploše, tak ten stroj se prostě ještě párkrát otočí dokola, než se zastaví. Trochu to přeháním, ale ten trans vás někdy opravdu doslova vcucne, a vteřiny i hodiny kolem něj jenom tečou.

Prožíváte období, které lze nazvat „osobním obrozením“. Ožívají vaše staré a zásadní kapely Pražský výběr a Stromboli. Je to náhoda? Nebo tím začíná či končí nějaká etapa?

Myslím, že je to spíš přirozený vývoj. Ne, že bych chtěl jen nějak těžit ze své minulosti, ale ty intenzivní věci v životě jsou tak zásadní, že člověk začne mít touhu se k nim vrátit. Protože to bylo prostě nádherný. Z tohoto důvodu mám tendenci vracet se ke starým přátelstvím, která u mě stejně jako všechno ostatní souvisí s muzikou. Člověk už v mém věku v životě něco stihl dokázat, což tvoří jeho vnitřní pilíře, a těm se snaží vzdát hold. V žádném případě nejsem ale zastáncem návratů za každou cenu, jsou věci, které jsou neopakovatelné. Bál jsem se hlavně v případě Stromboli, tam mě svědily ruce už hodně dlouho. Měl jsem pořád pocit, že ten projekt vlastně nikdy neskončil, tak jsem mu přidal ještě jednu desku. Pražskej výběr je naopak kapela návratů. Jestli se za námi nezavře dřív rakev, tak s Kocábem budeme diskutovat snad nakonec i někde na Marsu nebo na Měsíci.

michal pavlíček
Nemyslím si, že v umění lze dosáhnout nějakého vrcholu, člověk se pořád zdokonaluje, říká Michal Pavlíček. Foto: Aleš Pavlíček

Rock’n’roll jste označil za svůj životabudič. Tudíž vás opět nastartoval a vrátil zpět Výběr?

Spíš naše vzájemné usmíření. Měli jsme předtím ve Výběru krizi, která vyvrcholila tím naším nešťastným letitým rozkolem. Nové turné tak bylo velkým posunem dopředu, nejen hudebně, ale i co se týkalo našich vzájemných vztahů. Nás to totiž strašně bavilo, což byl zásadní moment. Ta lidská rovina byla možná ještě důležitější, než to, že jsme si společně zahráliznovu staré známé fláky a setřeli z nich prach. Pražskej výběr je tak trochu prokletí.

Prokletí? V jakém smyslu?

Překročit svůj stín. Že prostě budeme muset na věky věků hrát Zubatou a Pražáky. Napsali jsme za mlada hity, ale pak jsme se snažili jít dál, a napsat další hity. Vznikla třeba z našeho pohledu zajímavá deska Běr, jenže často se ten úspěch už nepovede překonat, a prostě v 60ti  hrajete Zubatou a Pražáky a tím to hasne. Proto jsme se rozhodli možná udělat sebevražedný pokus a natočit po 20ti letech desku. Udělat za slávou našich prvních desek definitivní tečku. Celé to ale může také skončit jako náš epitaf, kterým se navždy vrátíme k Hraběti X.

Slavil jste 60. narozeniny, vstup do Síně slávy, vydal jste rozšířené paměti, máte úspěch se Stromboli, Monikou Načevou, Výběrem, a tak bych mohla ještě dlouho pokračovat. Přišlo s těmi úspěchy i osobní zklidnění? Spokojenost?

Myslíte, že bych mohl v klidu usnout na vavřínech (směje se)? To já workoholik asi nedokážu. Miluju ten pocit radostí, a odvazu, když se vám povede koncert. Ať před vyprodanou halou nebo v malým klubu. Ta zpětná vazba s publikem vás nabíjí a je zásadní. Jinak se ale snažím se víc dívat dopředu a nevnímat tak, že toho naopak mám už dost za sebou, a měl bych jít do důchodu. a jenom chodit se svým synem do ZOO. Jsem pořád trochu nespokojenec, v tom jsem se nezměnil. Pořád mám nutkání chrlit hudbu, jak to kdysi o mne řekl Kocáb. Třeba to jednou přijde, že nápady dojdou, ale dopředu o tom nepřemýšlím. Teď se mi to zrovna setkalo, že jsem měl pěkný koncerty, narozeniny. Prožívám štastný období, mám malého syna a rodinu, která mě nabíjí. Nechci se jak narcis vzhlížet se sám ve vlastním zrcadle minulosti. Žiju pořád intenzivně pocitem, kdy přeneseně řečeno skrz nějaký záhadný vesmírný filtr skrz vás přichází ty tóny a pocity, a nakonec se jako v papiňáku ve vás začnou vařit. Vnímám hudbu a tento dar pořád s velkou pokorou. Myslím si, že umění je jako nástroj sebezdokonalování nekonečné, že v něm vlastně nelze dosáhnout na nějaký vrchol.