Nedávno se v Bruselu konal mimořádný minisummit k migraci. Kromě Německa, které jej iniciovalo, se ho zúčastnili lídři například Bulharska, Francie, Itálie, Rakouska či Malty. Česká republika a další visegrádské státy pozvány nebyly (byť český premiér Andrej Babiš tvrdí opak). Akce byla prezentována jako evropské hledání řešení uprchlické krize. Žádný konkrétní návrh sice nepřinesla – a fakticky ani přinést nemohla, neboť tu absentovala obvyklá praxe předem nachystaných závěrů –, přesto jí je třeba věnovat pozornost.

Klíčová je především samotná motivace kancléřky Merkelové, protože řádné setkání Evropské rady se mělo konat jen několik dnů nato. Ta vychází z jejích domácích problémů. Její obecně vstřícný přístup k migrantům se v posledních týdnech ocitl v konfliktu s tvrdou pozicí spolkového ministra vnitra Horsta Seehofera, což ve zkratce ohrožuje existenci německé vládní koalice. Nejedná se o první a zjevně ani o poslední případ, kdy se národní problémy členské země přenášejí na evropskou úroveň, poprvé však iniciativa přichází od tahouna integračního procesu a od političky, která byla donedávna považována za hlavní hybatelku EU. A neobvyklé je i konfliktní téma, které bylo předmětem jednání.

Každý stát to má jinak

Snaha socializovat migrační agendu ukazuje na bezradnost, do které se Německo se svou politikou dostalo. Migrační krize je totiž především problémem konkrétních států. Je pokrytecké tvrdit, že migranti touží po životě ve Slovinsku, Česku či Polsku. Jejich cílem jsou nejbohatší státy Evropské unie, jako jsou právě Německo či Švédsko. Tyto země jsou pro žadatele o azyl synonymem slova Evropa. Nikoliv třeba Maďarsko. Důvodem není jen ekonomická stránka věci, ale i četné menšinové národností komunity, které už existují v západní Evropě.

Představa, že by imigranti v relevantní většině toužili přijmout kulturní a civilizační normy (ještě) stálé většinové společnosti, je v lepším případě iluzorní. Příznačné přitom také je, že politické elity dotčených států imigraci dlouhodobě podporovaly – minoritní etnické či náboženské komunity v Německu či Švédsku vznikají přinejmenším od 70. let 20. století. Balení migrační krize do evropského rámce však jako řešení fungovat nemůže, protože význam a povaha krize se stát od státu (společnost od společnosti) zásadně liší.

Imigrace a gender – jak to jde dohromady?

Výše vyřčené není voláním po tom, aby migrační agendu věcně řešily pouze jednotlivé státy, musejí však v této debatě mít hlavní slovo. Nadnárodní orgány EU by pak měly především změnit své myšlenkové paradigma, které zatím definuje těžko udržitelná intelektuální nelogičnost a nekonzistentnost. Po otevírání hranic, vstřícnosti a celkově liberálnímu přístupu totiž volají zpravidla ti, kteří paralelně obhajují hodnoty spojené s „právy třetí generace“ – namátkou protežování a zohledňování všemožných sexuálních menšin či genderizaci politiky a ekonomiky.

Nelze nepřehlédnout, že většina potenciálních imigrantů přichází z kulturních a civilizačních systémů, které stejnými hodnotami – mnohdy tvrdě diskutovanými a zpochybňovanými v samotné Evropě – přinejmenším opovrhuje, pokud se jim přímo aktivně nebrání. Je pokrytecké domnívat se, že kombinace podpory postmoderních norem a zároveň masového přílivu takto odlišně hodnotově zakotvených obyvatel dává ucelený smysl. Nedává, naopak se vylučuje. Pokud by si EU tento fakt uvědomila a vyvodila z toho patřičné politické důsledky, mohlo by to být to nejefektivnější, a možná i jediné možné celoevropské řešení.

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner
Petr Kaniok
Petr Kaniok
Expert na politický systém EU
Další články autora