Česko žije velkým divadelním skandálem. Hra chorvatského režiséra a slovinského Mládežnického divadla s názvem „Naše násilí, vaše násilí“ způsobila nevídaný poprask. Na tomto případu je přitom smutné to, že je celý hrozný, a to od začátku až do konce. Od otřesných názorů režiséra Olivera Frljiće a jeho úporné snahy šokovat až po nehorázné vystoupení té nejneslušnější spodiny, která si říká „slušní lidé“, za účasti skupin křesťanů a s požehnáním arcibiskupa.

Rozpaky budí už anotace, kterou festival Divadelní svět Brno tento avantgardní kus představil. Cílem představení je prý „nastolovat otázky“.

„Představení Naše násilí, vaše násilí klade několik nepříjemných otázek: Jsme si vědomi, že naše bohatství závisí na tisícovkách mrtvých na Blízkém východě? Truchlíme kvůli obětem teroristických útoků v Paříži a Bruselu stejně jako kvůli těm, co zemřeli v Bagdádu nebo Kábulu? V kterém přesně momentě jsme sami sebe přesvědčili, že jsme to my, kdo má pravdu, a že náš bůh je mocnější než ti ostatní?“

Pojďme si tedy na tyto otázky rovnou odpovědět:

1. Naše bohatství (je-li nějaké) vůbec nestojí na tisícovkách mrtvých na Blízkém východě. Tyto dva jevy spolu vůbec nesouvisejí.

2. Není v lidských silách dostatečně truchlit nad všemi oběťmi na světě. Připomínat oběti vzdálené je jistě správné, ale není nic nepatřičného, když nás vedou k truchlení oběti z agresí v Paříži a Bruselu.

3. Co to je za nesmysl, že by byl „náš bůh je mocnější“ než nějací jiní bohové? Takové věci si Evropané vesměs už nemyslí. Mimo jiné i proto, že se o boha téměř přestali zajímat.

Oliver Frljić je celkem normální salónní levičák s obehranou a únavnou agendou. Kritizuje Evropany kvůli rasismu a přehlíží, že právě v Evropě jsou nejméně rasistické společnosti dnešního světa. Bojuje také proti kapitalismu a přehlíží, že právě systém svobodné ekonomiky úzce souvisí s jeho svobodou slova.

Frljićovy názory jsou prostě zcela banální snůškou prázdných klišé, kterou ovšem dokáže doprovodit mimořádně živou divadelní akcí. Ta je, jak lze soudit z různých záznamů, napohled nepochybně zajímavá a místy až tak šokující, že by prostě nesouhlasící divák měl vstát a odejít. To je jediná přiměřená reakce na postavu Ježíše, který znásilňuje muslimku, nebo na herečku, která vytahuje z vagíny státní vlajku. Osobně mě ale více naštvala svojí bezduchostí scéna, v níž se na scéně zjeví kříž sestavený z barelů s ropou. Myšlenková spojnice mezi ropou, která jistě pro režiséra symbolizuje špinavé kapitalistické zájmy, a křesťanským křížem člověka uráží svojí nekonečnou hloupostí.

Oliver Frljić je nepochybně zajímavý divadelní režisér, který za svoji tvorbu získal již dvacet prestižních cen. Ale jako myslitel je spíše prázdný jako dutý strom. Bohužel sám sebe za myslitele zjevně považuje. Jestli ale jeho pohled na svět někdo oceňuje, tak proč ne.

Je zajímavé sledovat, jak rozdílně se ke hře postavilo české a rakouské prostředí. Zatímco v Česku se holohlaví svalovci z posiloven náhle proměnili v divadelní recenzenty a odborníky na etiku, tak v Rakousku uvedení hry vyvolalo jen pár novinových článků. Autoři si dělali ze hry spíše legraci a vrcholem odsudku byl názor jedné kritičky, že ta Frljićova snaha za každou cenu šokovat zavání pěknou nudou. Jiní recenzenti si zase utahovali z toho, že představení je projevem „agresivního humanismu“ a naznačovali, že je contradictio in adjecto, neboli prostě česky blbost. Nikoho ale nenapadlo, že by se mělo představení zakázat.

A teď k těm „slušným lidem“ a ke křesťanům s bolestně poraněným náboženským cítěním.

Jestli budou o divadelní dramaturgii v naší zemi rozhodovat skinheadi a pouliční fanatici s rádoby křesťanskými hesly o pekle, tak je naše společnost opravdu ztracená. Slovinští divadelníci mají bohužel pravdu, když si stěžují na liknavost české policie, která měla proti narušení divadelního představení zasáhnout okamžitě. Svoboda umělecké tvorby stejně jako svoboda slova vychází z ústavních práv a cenou za tento vynikající luxus je i to, že občas musíme snést něco pěkně nechutného nebo hloupého. Skutečným nebezpečím pro českou společnost není kryptokomunistický režisér z Balkánu, nýbrž všichni ti „slušní lidé“, kteří jsou opravdu schopní probudit nový teroristický režim.

Pan Frljić nám svým nastolováním otázek moc nepomohl. Výsledkem jeho boje proti fašismu je to, že se mu podařilo udělat z fašistů obránce dobrých mravů a spojit je s řadou běžných lidí a navíc urazit církev. Vytvořil takovou frontu odporu proti svému dílu, které přitom stojí na „Estetice odporu“ (tak se jmenuje dílo spisovatele Petera Weisse, kterým se režisér nechal inspirovat), že je to opravdu výkon.

Takže když to celé shrneme: Slovinci přijeli, nastolili nám tu ty své otázky a zase odjeli. A my tu zůstaneme s tím bahnem, které nám tady zbylo z těch jejich nastolených otázek. Jistě. Právo divadelníků na jejich hru, ať už je jakákoli, je zcela principiální a zásadní a musí se hájit. Máme ale také právo říci, že ten myšlenkový svět, z něhož jejich hra vychází, je pěkně ubohý a provedení hry je nezodpovědné.

Frljićovo divadlo není dobrou snahou řešit evropské problémy. Ono samo je součástí těchto problémů. Protože vzájemné extrémy se potřebují a posilují. My, co stojíme mezi nimi, v tom pak musíme žít. A to je dost nanic.