Spolupracovník deníku FORUM 24 a člen Rady České televize Zdeněk Šarapatka byl kdysi poradcem Miloše Zemana, ale názorově se rozešli. Dnes píše Šarapatka Zemanovi tento vzkaz.

Hlava státu je v agónii. Navzdory přírodě jen mravní. Živelná sprostota a verbální agresivita jako msta za zasuté mindráky podivínské minulosti a za stařecké neduhy možná nepřekvapí ostříleného gerontologa, zato jejich exploze kdekoliv, kdykoliv a před kýmkoliv šokuje všude. Poslední, beztak osiřelá  buňka Zemanovy sebereflexe, totiž umřela spolu se zbytky empatie  v den jeho prezidentské inaugurace. Následky jsou tragické. Kde jindy léčí klienty vhodnou terapií, má hradní prominent volný výběh bez dozoru. Na Hradčanech i po celé republice. A ke vší smůle dokonce v zahraničí. Naštěstí hlavně východním, kde mají s nevyzpytatelnými starci v čele státu historické zkušenosti. Škody jsou ovšem nevratné a žádná z nich malá. Od okázalé kolaborace s někdejším okupantem vlastní země a ztráty české důvěryhodnosti u spojenců, přes veřejné kálení na Ústavu a mantinely prezidentského úřadu, až po ocenění bolševických fosílií a hradní klaky nejvyššími státními řády.

Rozčilovat se nad mírou drzosti, se kterou Miloš Zeman rozdá i letos metály hned celé plejádě nýmandů, tu nepomůže. Žalostný stav mysli, zdevastované chorobnou záští k sebemenšímu náznaku oponentury a tichou zuřivostí nad jeho ignorací Západem, navíc manipulované hradními nohsledy a jejich ruskými obchodními zájmy, vysvětluje ledacos. Jen málokoho pak může udivit třeba avizované vyznamenání pro amerického „novináře“ Erika Besta. Zjevnou zálibou v Kremlu a systematickým mediálním lynčem Zemanových úhlavních nepřátel, si pražský rusofil s americkým rodokmenem vyšlapal pohodlnou cestu za metálem po hradní E55. Že po Zemanově a teď i Putinově  medaili pro spolupracovníka státní bezpečnosti „Mirka“ alias  písničkáře Jarka Nohavicu opentlí Hrad vyznamenáním už i normalizační popovou hvězdu Michala Davida, nemusí mít vůbec žádnou souvislost s muzikou a jeho Poupaty. Byť sám Zeman před časem přiznal poupata i ve svém počítači, je David  především členem známé rodiny Kočků s řadou pražských firem a lunaparků. Sám autor tohoto textu je pamětníkem časů, kdy stejnojmenný klan se Zemanem coby šéfem Lidového domu a premiérem  úzce spolupracoval a zachovával mu víc než štědrou přízeň v kampaních ČSSD. Stará láska nerezaví. 

Pochopitelná je pak i prezidentova náklonnost  k  „národním pokladům“ z Dietlovy éry. Ty dnes budou na Hradě defilovat ovšem z jiných důvodů než  v zastoupení kumštu. Kdo četl  zapšklé rozhovory s hvězdnou pěchotou Parlamentních listů,  herci  Jiřím Krampolem a Ivanem Vyskočilem, je doma. Takovou nálož zapšklé zhrzenosti a  nostalgie po starých pořádcích a  žlučovité zloby na ty nové, lze najít leda ještě v Haló novinách. A u Zemana. Krampolovy vulgarity směrem k tuzemské demokracii a sem tam hřejivé slovo pro Moskvu jsou pak spolu s nekritickým obdivem k prezidentovi pro Hrad doslova rajskou hudbou. Státní vyznamenání pro herce Vyskočila, který se tam podlézavě naváží do Zemanových kritiků, zda by si  „to samé dovolili  k Husákovi“, je obvyklým pamlskem Hradu za bezostyšnou servilitu a  truchlivým pokračováním hradního leporela poplatnosti v čele s Jiřinou Bohdalovou, exbavičem Sobotou, F. R. Čechem, Danielem Hůlkou, Lucií Bílou nebo legendární dvojicí Zemanova fanklubu Helenou a Michalem  Žalobovými z Řitky. Trefné srovnání normalizátora Husáka s proruským Zemanem tu je přitom zjevně kouzlem nechtěného. Stejně jako momentky ze sociálních sítí, na nichž augerechnet bulharská muslimka Anife Vyskočilová, exmanželka  současného bijce migrantů Ivana Vyskočila, pózuje po boku Nočních vlků a Jaroslava Foldyny z ČSSD. 

Miloš Zeman při každé příležitosti halasně opovrhuje těmi, kteří prý „v životě nic nedokázali“. Že má za takové už i akademiky a rektory univerzit, kteří ho úspěchy mnohonásobně převyšují, ale také udřené pěšáky z jeho dolních deseti milionů, kteří jej vynesli až na piedestal republiky a osud  jim nedal  šanci ani štěstí, je ironií  zvláštní doby. Historie se  občas opakuje. Bezohledná  papalášství a bratrstva zla Zemanova střihu, která neznají mezí,  zpravidla končila pod okny paláců  nebo  v ostudném zapomnění. I s metály a fankluby. Sto let republiky proto může být  symbolickou příležitostí ke změně. Moc receptů není. Na tahu je silný senát s odvážnými osobnostmi, nebo klíče na náměstích.  Lhůta prošla. Miloši, končíme!

Revue Forum Banner
Zdeněk Šarapatka
Zdeněk Šarapatka
Komentátor Svobodného fóra
Další články autora