Diskuze v dnešních Otázkách Václava Moravce na ČT24 dokonale ukázala, že reálný socialismus, který je dosud uplatňován v našem zdravotnictví, nefunguje. Bude to velké zklamání pro všechny lidi, kteří ještě věřili v komunismus nebo alespoň ve vládou určované ceny.

Zdravotnický expert ODS Petr Zimmermann přinesl divákům ukázat dvě stránky popsané nepřehlednou změtí písmen a indexů. Vyzval ministra zdravotnictví, ať vzorec přečte, což byl samozřejmě nadlidský úkol. Jednalo se o vzoreček pro výpočet peněz, které posílají zdravotní pojišťovny poskytovatelům lékařské péče za jednotlivé lékařské výkony.

Kdo o cenách léčby rozhoduje? Jediný člověk. Totiž právě ministr zdravotnictví. Tím se lišíme od dob komunistické vlády u nás, kdy ceny zboží i služeb určovala celá banda úředníků. Měla k tomu přitom jen dvě nepříliš spolehlivé metody: metodu „fenestrální“ a metodu porovnání se zahraničím, kde fungovalo normální svobodné tržní hospodářství. „Fenestrální“ metoda spočívala v tom, že se Státní plánovací komise sídlící na břehu Vltavy na Praze 7 podívala z fenestra (čili z okna) na Vltavu a ceny odhadla. Druhá metoda spočívala zpravidla v pohledu na tempo růstu cen komodit a služeb v tzv. Západním Německu.

Na stejném principu funguje také české zdravotnictví. Výsledek může být dlouhodobě jen jeden, a to vždy, když budou ceny stanoveny příliš nízko (ať už pod tlakem veřejnosti, nebo třeba ve snaze šetřit celkové a tím případné zbytečné náklady a omezovat tak výrobu či služby). Nedostatek toaletního papíru (či papíru na knihy), nedostatek zdravotních sester pracujících na směny (na což upozornil sám ministr Miloslav Ludvík), nedostatek sester, které díky vyšší kvalifikaci mohou jít do kanceláře (jak upozornil Zimmermann) či nedostatek masa na polských pultech.

Všichni tři hosté pořadu (včetně Zuzany Roithové z KDU‑ĆSL) odhadují nebo si jsou téměř jisti, že platy lékařů i sester je nutné zvýšit. Ludvík však upozornil, že dosud nemáme jejich registr, takže s jistotou nevíme, zda opravdu odcházejí natrvalo do zahraničí a zda celkově postupně ubývají (zejména kvůli vysokému průměrnému věku v těchto profesích).

V případě ostatních cen nikdo netuší, jak přiznal Ludvík. Nemáme zatím moc představu, jestli je opravdu potřeba přidávat nemocnicím peníze na úhradu jednotlivých typů operací nebo jaká má být výše úhrad za léky, aby je farmaceutické firmy raději nevyvážely do zahraničí.

Stává se tak, že úhrady nejsou dostatečné (ať už kvůli plýtvání, nebo kvůli nákladné léčbě). Pak nezbývá než lít poskytovatelům léčby peníze od státu prostřednictvím vyšších úhrad za pacienty pojištěné u Všeobecné zdravotní pojišťovny. Nebo musí vybraným nemocnicím přispět jejich provozovatel (obvykle kraj). Ti, kdo příspěvky dostanou, ztrácejí motivaci šetřit, a ti, kdo je nedostanou, mají s pocitem nespravedlnosti pochopitelně chuť na všechno rezignovat. Jak však upozornil Ludvík, mnohdy se děje dokonce i to, že jsou rekonstrukce nemocničních pavilonů financovány ze zdravotního pojištění. České (a nejen české) zdravotnictví je zkrátka ukázkou ekonomického diletantství, jaké nemá v jiných odvětvích obdoby. Je tím částečně mařena zpravidla velmi kvalitní práce lékařů i dalšího zdravotnického personálu.

Přitom právě politická strana ministra Ludvíka (ČSSD) nese hlavní vinu za to, že už do zdravotnictví nepřicházejí peníze z poplatků placených dříve pacienty a zároveň tak není regulováno jejich množství. Výzkumy přitom potvrdily, že zejména poplatky v lůžkové péči měly do jisté míry regulační funkci (snižovaly počty a délku pobytu klientů, kteří péči nutně nepotřebovali). Moderátor Václav Moravec se naproti tomu domnívá, že poplatky nebyly nutné. Kdyby byl ministrem zdravotnictví, změnil by nějak primárně systém pojištění (myšlenku hlouběji nerozvedl).

V současnosti přechází česká lůžková péče na způsob zjišťování nákladů lékařské péče založený na snaze zjistit standardní (běžné) náklady jednotlivých typů úkonů u jednotlivých typů pacientů. To je jistě dobře. Problém je, že výpočet nesleduje každou jednotlivou aktivitu (jednotlivé kontroly v případě komplikací a podobně), takže budou i nadále znevýhodňovány ty nejlepší nemocnice, které léčí nejvážnější případy s nejvíce komplikacemi.

Na rozdíl od svobodného tržního hospodářství je přitom cílem pouze efektivní vynakládání peněz na konkrétní léčbu, nikoli celková (psychická i fyzická) dlouhodobá spokojenost pacientů.

Jakub Černý
Jakub Černý
Redaktor deníku FORUM 24
Další články autora