Prezidentský kandidát Mirek Topolánek poskytl redakci FORUM 24 následující projev, který by řekl v pátek 17. listopadu na Václavském náměstí, kdyby ho organizátoři akce Festival svobody nechali vystoupit. To se nestalo a Topolánek přednesl svoji řeč při jiné příležitosti.

Zde tedy přinášíme plné znění projevu:

„Svoboda není nikdy dál od zániku než jednu generaci.“ Tato slova Ronalda Reagana si připomínám poslední dobou často. A zvlášť v těchto dnech, kdy slavíme výročí 17. listopadu. Ano, pro každou novou generaci je třeba svobodu znovu vybojovat. A pro Českou republiku tento čas právě nastal.

Svoboda vůbec není samozřejmá. To si my, kteří pamatujeme komunistickou totalitu, dobře uvědomujeme. Proto odmítáme pokorně přijímat některé nápady, které k nám přicházejí z EU. Od zbytečné regulace a byrokracie až po vnucování naší kultuře cizích nositelů politického islámu. Ale nemylme se: největší hrozbou pro naši svobodu jsme my sami. A plně přitom platí, že o svobodu nikdy nepřicházíme najednou, ale po kouskách. Jako ty pověstné žáby, které se uvaří v pomalu se zahřívající vodě…

Dlouho jsme si mysleli, že největší hrozbou pro naši svobodu je návrat silné komunistické strany. Ale to by nebylo ono. Ta “komunistická voda” byla vždy příliš horká. A Češi také po listopadu nikdy komunistům žádnou velkou moc do ruky nedali. Stalo se však něco jiného, záludnějšího a my o svobodu přicházíme „salámovou metodou“.

Začalo to po pádu mé vlády. Vzestup nesystémových Věcí veřejných (VV), které získaly skoro jedenáct procent hlasů díky něčemu, co si po roce 1989 nedovolili ani komunisté: faktickým napadením liberální zastupitelské demokracie, což maskovaly pod heslem „boje proti dinosaurům“. Bylo chybou brát tento podnikatelský projekt do vlády. Stalo se. Další chybou bylo, že strany nenašly systémové řešení korupce na politické úrovni – místo toho vláda postavila prokurátory nad parlamentní demokracii a nechala je masivně ingerovat do politiky. Tím se narušila dělba moci, exekutiva získala navrch nad mocí zákonodárnou. K tomu poslanci a senátoři podlehli hysterii a tlaku lobbistických skupin a změnili od Masaryka tradiční nepřímou volbu prezidenta na přímou, což vneslo do společnosti další zbytečný rozdělující prvek.

Inscenovaný pád vlády a vzestup dalšího byznysového projektu, hnutí ANO 2011 (neboli VV 2.011) byl pak jen dalším logickým krokem. Spory mezi ANO a ČSSD ve vládě a její neschopnost nabídnout lidem srozumitelné záruky bezpečí a ochrany před novými hrozbami vedly k tragickému propadu tradičních demokratických stran v letošních volbách. Přestalo platit železné pravidlo, že politik, který je přistižen při lži, či má dokonce problémy se zákonem, okamžitě odchází. Nevadí skandály, gigantický konflikt zájmů ani totalitní minulost. Tabu už není ani extremismus, tolerují se zbabělé, nacionalismem motivované útoky a jejich nositelé jsou poprvé v polistopadové historii bráni jako legitimní politická síla.

Nyní nám reálně hrozí, že poprvé od roku 1989 se k moci dostanou extrémní síly. A místo aby tomu stávající prezident bránil, umetá těmto silám cestu. Trochu mi to připomíná Hindenburga, který v rozporu se vším, co celý život prosazoval, umožnil nástup Hitlera. Každá analogie samozřejmě kulhá, ale podobné rysy tu jsou – zejména co se týká onoho bianco šeku pro kancléře, který se odmítal demokraticky dělit o moc, ačkoli v parlamentu neměl většinu. Toto je pro mě osobně obrovské zklamání, protože Miloše Zemana jsem si vážil jako státníka, který privatizoval banky, přivedl nás do NATO a připravil náš vstup do Evropské unie.

K tomu všemu upadla důvěra v tradiční média a ve veřejné debatě se čím dál více ozývají nenávistné tóny, šíří se polopravdy a lži, hrubne slovník, a to jak formálně, tak obsahově. Politici nejsou schopni občanům nabídnout pozitivní témata, neumějí spojovat společnost a získat ji pro velké společné cíle, jako se to dařilo v prvních letech po listopadu 1989. V důsledku toho všeho jsou lidé naštvaní na tradiční strany i na mainstreamová média, společnost je rozbitá na jednotlivé sociální bubliny, rozdělená hlubokými příkopy a vystrašená. Místo hrdinů hledáme spíše viníky. A z děr vylézají po odchodu Václava Havla všichni, kteří 17. listopad nikdy neviděli jako šanci na svobodu, ale jako historickou křivdu.

Už jsme to jednou zažili. Rok po smrti zakladatele našeho moderního státu prezidenta T. G. Masaryka nastalo období tzv. 2. republiky. Masarykovi příznivci byli napadáni a uráženi. Hodnoty 1. republiky zpochybňovány. Do světel reflektorů se dostávali lidé, kteří ještě nedávno patřili k sedlině společnosti, či přinejmenším byli okrajovými populisty. Tenkrát vše dopadlo špatně. Svobodu pro novou generaci po říjnu 1918 jsme neubránili. Ale to byla zcela jiná situace. Dnes neexistuje žádná fatální zahraniční hrozba, jakou byl nacismus. Naopak. Euroatlantické struktury nám dávají v historii nepoznané záruky bezpečí a svobody. Nepřítelem naší svobody jsme jen my sami. Což chápu pozitivně. Co mám sílu zničit, mám sílu i zachránit.

Plán na znovuvybojování svobody a obranu „1. polistopadové republiky“ je prostý. To vůbec neznamená, že je snadno proveditelný. Politici musejí dát lidem novou naději. Musejí dát občanům záruky svobody a bezpečí. Musejí přestat národ rozdělovat a začít ho spojovat, zasypat příkopy strachu, nedůvěry a nenávisti. Musejí říkat pravdu a jednat transparentně. A mít na paměti Masarykova slova: „Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily.“ Nepotřebujeme nové hodnoty a nové cíle. Braňme ty z roku 1989: svobodu, demokracii, lidská práva, právní stát, svobodu projevu. Boj za svobodu pro novou generaci začíná právě dnes. Chci ho vést spolu s každým občanem, který se přidá. Chci ho vést v duchu slov prezidenta Václava Havla: „Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl bez ohledu na to, jak to dopadne.“