Takhle se většinou nezačíná, když se člověk loučí s přítelem, který však není voják či jiný typ bojovníka. Loučí se s divadelníkem, filozofem, básníkem…  a přesto: Sláva hrdinovi! Hrdina je pro mne ten, kdo je statečný! A Honza rozhodně byl.

Když vám zlá nemoc způsobí to, že nepřítelem či zrádcem se pro vás stává vlastní tělo, ve kterém prostě musíte žít, jistě se vám stálým společníkem stává strach, jak to bude dál. Pro nás „zdravé“ je už představa toho, že bychom takhle museli žít, děsivá. A Honza tak žil. A přesto, že to někdy bylo hodně těžké, si mi nikdy nestěžoval. Vždy používal jen humor. Někdy hodně drsný a černý. Až přečerný.

Měl na to rozhodně právo. Asi tak jako mne okouzloval Arnošt Lustig, když vyprávěl s obrovským humorem historky z koncentráku. Honza by měl právo zahořknout, ale on místo toho do poslední chvíle plánoval další a další představení. A čím dál víc v nich chtěl mít humor, radost a optimismus.

A moc se zlobil na to, že se dnes tolik lidí bojí toho, že sem přijde někdo cizí. A bude jich třeba víc. A třeba i sto. A třeba tisíc. Ale on tu nikdo není. A ti lidé se bojí už dopředu. Bojí se strachu. A Honza mi vysvětlil, že hrdina není ten, kdo se nebojí. To je blázen.

Hrdina je ten, kdo se vlastnímu strachu dokáže postavit. A to rozhodně dokázal, a ještě jsme se u toho stačili smát. Já i diváci jeho inscenací. A proto na rozloučenou volám bez patosu v hlase a přece s gestem divadelním:

Sláva vtipnému hrdinovi Janu Bornovi!