Podnikatel Miroslav Patočka se nám svěřil, jak začínal s byznysem v zahraničí, jak ho ovlivňuje politika, co si myslí o Andreji Babišovi i Miloši Zemanovi, a proč se rozhodl podporovat nová nezávislá média. Právě ta totiž pomáhají hlídat naši demokracii, která závisí nejen na politické situaci, ale také na přístupu každého z nás a na tom, zda zůstaneme součástí Evropy.
Jak začal váš podnikatelský příběh?
Ten se datuje až do druhé poloviny 80. let v Německu. V září roku 1983 jsem totiž z tehdejšího Československa emigroval. Půl roku jsem strávil v utečeneckém táboře ve městečku Neuburg an der Donau. Během té doby jsem poznal svoji budoucí ženu a už jsem se rozhodl v zemi zůstat.
Byly začátky pro cizince těžké?
Musel jsem se naučit dobře německy, složit zkoušky, a pak jsem začal studovat na vysoké škole ekonomického směru. O dva roky později, tedy v roce 1985, začala velká doba přípravy dnešní Evropské unie. Tehdy vznikal i program Erasmus, který je dnes už běžný, a já byl v roce 1985 jedním z prvních studentů, kteří v rámci tohoto programu odjeli studovat z Německa do Velké Británie.
Tedy dva roky poté, co jste přišel do Německa, jste se přesunul dál…
Ano. Studoval jsem ve Walesu, odtud jsem šel na praktikum do Londýna a po dvou letech jsem se vracel do Německa, kde jsem si školu dodělal.
A jak vím, v posledním semestru jste stihl založit firmu.
Je to tak. Shodou okolností jsem dělal marketingové poradenství a seznámil jsem se při tom s jedním výrobcem svítidel z městečka Ruhpolding, no a tak to všechno začalo. Koncem roku 1989 jsme se pak se ženou v Německu vzali.
Těsně před revolucí?
My jsme absolutně netušili, že se něco takového stane. Já podnikal v Německu, ale jakmile padly hranice, tak jsem si tady v roce 1991 založil firmu Luminex, která byla pokračováním těch mých podnikatelských začátků v Bavorsku.
Jak se vám v Česku po revoluci podnikalo?
Začátky byly hodně chaotické. Tady byly tehdy takzvané podniky zahraničního obchodu a ty měly monopol na dovoz i vývoz určitých komodit. Navíc tady nebyl materiál, látky a jiné věci. Já jsem sem materiál dovážel, abych z něj mohl vyrábět. Pak jsem hotový produkt zase vyvážel ven. A na každý ten dovoz a vývoz jsem potřeboval od ministerstva zahraničního obchodu extra povolení. Nepředstavitelné…
Kdy to skončilo?
Přesně si nepamatuji. Ti lidé si ten svůj monopol samozřejmě bránili. Zaměstnanci v podnicích zahraničního obchodu měli své kontakty, byly tam silné vazby, a některé z nich působí dodneška, jak víme. Tehdy po mně chtěli, abych spolupracoval s podnikem zahraničního obchodu určitého jména, který by za mě celý obchod vyřídil. Ale tím by se všechno tak strašně zdražilo, že bych ten výrobek pak nebyl schopen prodat. Proto jsem tedy musel žádat extra na každý dovoz a vývoz povolení, klepat na mnohé dveře…
Dnes zase mnoho lidí nadává na Evropskou unii.
A je to úplně absurdní. Díky Bohu, že jsme součástí Evropské unie, v té musíme zůstat, neexistuje, abychom fungovali jako ostrůvek mimořádného štěstí 10 milionů obyvatel, kteří se nedomluví 100 km za domem, protože se tam mluví jiným jazykem, a abychom si mysleli, že my jsme ti vyvolení. My jsme jeden z těch národů a jsme součástí toho společenství. EU nevznikla, jak si myslí Václav Klaus, aby ubírala svobodu českým občanům, o nutnosti federální Evropy mluvil již v roce 1946 Winston Churchil. To, že má někdo rád smetanu, to mu nikdo nebere. Tady nejde o žádnou ztrátu identity, my přece nemůžeme žít bez sousedů. Bez Evropy to prostě nepůjde.
A ti, kteří jsou dnes nespokojeni s EU a domnívají se, že by mohl existovat volný pohyb zboží bez této instituce, tak to je absolutní nesmysl. Před EU například nešlo, abyste si v Německu koupila televizi, a používala ji u nás. V této oblasti se mnohé zjednodušilo. Dnes třeba výrobek, který získá certifikát v jednom členském státu, tak ho má automaticky ve všech členských zemích. Než se Česká republika stala členem EU, tak tady měl v našem oboru monopol na certifikaci veškerých elektrických zařízení institut, který se jmenoval EZU (Elektrotechnický zkušební ústav).
Což mohlo vést ke korupci?
No samozřejmě! EZU měl monopolní postavení z pozice státu, což pochopitelně mohlo vést ke korupčnímu prostředí, protože si jeden úředník mohl postavit hlavu a neuznat třeba německé nebo jiné certifikáty. Dnešní standardy jsou v mé branži v osmadvacítce stejné. Podnikání na začátku 90. let bylo ale vůbec velmi silně prorostlé korupcí. A nejen na straně státu, ale také v myšlení lidí.
Byli jsme na to z komunismu zvyklí? Sem tam nějaký úplatek?
Přesně tak. Takzvané malé všimné bylo úplně běžné… Na úřadě, u lékaře, všude… Ten komunismus velmi silně ovlivnil u místních lidí myšlení, které bylo úplně jiné než na západě.
Začalo se to hodně silně měnit uprostřed 90. let, podle mě. Tedy hlavně v oblasti drobného podnikání, to bylo svobodnější. Problémy a tunelování, to se dělo hlavně ve velkých firmách. Zvláštní věci se ale tehdy děly v politice.
Máte na mysli třeba opoziční smlouvu Klause se Zemanem?
Určitě. To jsem vnímal jako první ohrožení demokracie. Aby udělala vládní strana s opoziční stranou smlouvu, a tvářili se, že „my jsme ti demokraté“, ale že „oni jsou opozicí, která ovšem nebude rušit vládu“.
Nenapadlo vás tehdy, zda jste na správném místě? Jestli by nebylo lepší žít a podnikat jinde?
Tuto otázku jsem si kladl mockrát a kladu si ji dodnes. A nejen v této zemi. Myslím, že je to docela normální. I když se někdo narodí v Olomouci a odstěhuje se do Prahy, tak přemítá po čase, zda je to správně. Vzpomíná jen na hezké věci a zapomíná na to, co se mu tam nelíbilo. Ale já chci být tady.
Proč?
Důvody jsou dva. Česká republika má, co se týče daně z příjmu, relativně nízké daňové zatížení, byť se tady říká něco jiného, a druhý důvod je, že máme česko-německou firmu, která je postavená na tom, že jsme doma v obou zemích. Já jsem chtěl, aby moje děti uměly také česky. Moje žena s nimi byla asi čtyři roky v USA, ale pak jsme se dohodli, že se vrátí do Evropy. A rozhodli jsme se pro Českou republiku, konkrétně pro Prahu. Praha je krásná, kosmopolitní, a to mi vyhovuje. To je málokde. V Německu je takový jen Berlín. V Praze se mi líbí ta její rozmanitost, ať jde o lidi nebo architekturu. A mrzí mě, když se tady dnes určití nacionalisté zase snaží šířit strach, a mimo jiné i prezident Zeman to použil ve volbě proti panu Schwarzenbergovi.
Ano, na to si vzpomínám. Vraťme se ale zpátky k podnikání.
Jak už jsem naznačil, nejvíce se nám dařilo těsně před vstupem a těsně po vstupu do EU. Tehdy tady vznikla obrovská euforie, koruna posílila jak vůči euru, tak vůči dolaru. Zkrátka polovina 90. let byla pro malé firmy, jako jsme my, nejúžasnější. Tady nic nebylo, takže byl hlad po všem. Ten, kdo chtěl podnikat, musel mít partnera na západě, a my ho měli.
Naším hlavním obchodem byl obchod se svítidly. Tehdy se tady stavělo strašně moc restaurací, penzionů, hotelů, hypermarketů, na to jsme se orientovali. Přišly sem velké německé firmy jako Hornbach, OBI a tak dále, a staly se naší další distribuční cestou. Pak se náš byznys ustálil na určité úrovni a od té doby osciluje nahoru i dolů. Konkurence nás sice dohání, ale také udržuje v bdělém stavu.
Pokud se nepletu, tak vy jste jako první firma zaváděli halogenové osvětlení do České republiky…
Ano, to je pravda. A stále se musíme učit nové technologie a hledat nový sortiment a výrobky. Stále musíme sledovat evropský i mimoevropský trh. Když chce být člověk úspěšný, tak se nesmí moc často splést, a to se nám moc často naštěstí nepodařilo. Co nás znepokojovalo, byla někdy politika. Podnikatel totiž potřebuje mít určitý politický rámec, aby měl jistotu. Když byl Havel prezidentem, demokracie se zdála být absolutní samozřejmostí a zdálo se, že se to už nikdy nemůže změnit. A vidíte, dnes je všechno jinak.
Můžete to upřesnit?
Já často diskutuji se svými přáteli a shodli jsme se na tom, že velký zlom nastal v době zatčení Pussy Riot. Vždycky tam, kde se začnou zatýkat umělci, tak je demokracie v ohrožení. V normální demokracii se člověk nemůže dostat za mříže jen za to, že tancuje v kostele, bez ohledu na to, zda se nám to líbí nebo ne. Tak začíná diktatura. No a pak byla olympiáda v Soči, následně došlo k okupaci Krymu a to už jsem si říkal: „Hoří, má panenko, hoří…“
Ani u nás nebyl klid. Znepokojovalo mě to, co se stalo v oblasti tištěných médií. MF Dnes, Lidové noviny… Začal jsem si uvědomovat, že když se dostanou média pod několik málo lidí, tak máme problém. Tisk má přece v demokracii úlohu hlídacího psa. Novinář má politiky kritizovat, ne za nimi chodit a chválit je. Tady došlo k nebezpečné kombinaci: člověk s minulostí s StB, prezident s poradcem a kancléřem s podivnými vazbami a osobní historií… Najednou se začala používat taková ta nebezpečná komunikace: „Vždyť to už bylo vlastně všechno dávno, proč bychom měli vytahovat věci staré 25 let? I kdyby byl někdo v StB, no tak co je na tom?“
A co je na tom, podle vás?
Je to otázka charakteru. Uznávám, že skoro v každé rodině sice byl někdo, kdo nějak spolupracoval, ve větším příbuzenstvu někdo někde podlehl lákadlu komunistické strany nebo StB, ale tito lidé nemají co dělat v politice. Lidi neselžou v dobách normálních, ale vždy v době krizové. Tak to bylo vždycky. Proto tady byl lustrační zákon. Nešlo o nějaké drakonické potrestání viníků, ale o to, aby se tito lidé už do budoucna nemohli dostat k moci, protože selhali. No a já tady dnes vidím prorůstání těch starých struktur. Vidím, jaký vliv to má na média.
Proto jste se spojil se Svobodným fórem?
Začal jsem celou situaci sledovat, a ano, to byl ten důvod, proč jsem se seznámil s panem Šafrem, a dnes už vím, že nejsem sám, a tehdy jsem mu řekl: „Pane Šafře, co pro vás můžu udělat?“ Byl bych totiž rád, kdyby občané pochopili, že když vlivná média patřící různým oligarchům sledovat nebudou, tak se na trhu uvolní místo pro média nová, nyní malá, která budou nezávislá. A to je pro demokracii důležité.
Co myslíte, je větším nebezpečím pro Českou republiku Zeman nebo Babiš?
Myslím, že to jsou dvě strany téže mince. Ohlédněme se zpátky na začátek 90. let. Tady se vytvořila pravice reprezentovaná Klausem a levice reprezentovaná Zemanem. Alespoň my jsme si mysleli, že to tak je. Stejně, jako to funguje na západě. Tam, když by se stala aféra typu Čapí hnízdo, tak dopoledne by se to stalo, a odpoledne by tam ten dotyčný politik nebyl. Co se děje u nás je úplně absurdní. Zeman a Babiš nejsou dva proti sobě, oni si nahrávají.
Mnozí se upínají k tomu, že volba nového jiného prezidenta by mohla změnit stav v zemi k lepšímu. Není ta myšlenka lichá?
Já myslím, že není. Podívejme se na Slovensko. To má tu výhodu, že má skutečně nezávislého prezidenta. Já jsem volil Schwarzenberga, protože mnohokrát ve svém životě prokázal, že je to humanista, je nezávislý i svým původem a je nevydíratelný. Když se podíváte na volby v USA… Tam za chvíli dojde k tomu, že se bude prát špinavé prádlo, mnozí to považují za voyeurství, ale není tomu tak. Ten, na koho se ví všechno, ten není vydíratelný. A politik nesmí být vydíratelný, protože pak je manipulovatelný. Tedy, kdyby se dostal na hrad reprezentant, který by byl nezávislý, který by vyrůstal mimo tyto struktury, tak by se stal skutečnou opozicí.
Má to ale nějaký valný význam? S ohledem na to, že prezident u nás nemá příliš velkou moc?
Nejde o faktickou politickou moc, kterou u nás skutečně nemá, jde spíš o morální krédo a reprezentativní roli a jde i o zahraniční působení. Dnes u nás nemáme politika, který by měl otevřené dveře v Berlíně, v Paříži, v Londýně, v Bílém domě… Tuhle možnost měli Václav Havel i Karel Schwarzenberg. Dnes ji u nás nemá nikdo. Já jsem Karla Schwarzenberga sledoval dlouhodobě, a nezažil jsem jiného politika, který by lépe hájil zájmy České republiky v zahraničí. Uvědomme si také naši polohu. My nemůžeme žít v Evropě bez Evropy. My potřebujeme politika, který ovládá světové jazyky, který zvedne telefon, zavolá Merkelové a nepotřebuje k tomu překladatele.
Je otázka, zda tady máme člověka takových kvalit?
Já doufám, že ano. Nedávno jsem se bavil s člověkem, který mi říkal: „Jo, ale když tam nebudeme mít Putina, koho tam budeme mít?“ A já jsem říkal: „To já nevím, od toho máte volby.“ My taky nevíme, kdo bude za rok sedět v Bílém domě. Ale to je dobře, že to nevíme. Od toho jsou ty volby, od toho je ta soutěž.
U nás ti lidé taky jsou. Možná, že nejsou zatím na očích, ale jsou tady. Já bych byl rád, kdyby to u nás dopadlo jako na Slovensku. To by byl první krok, že bychom aspoň měli nezávislého prezidenta, který, když ministerský předseda se vyjádří příliš prorusky, tak ten prezident svolá tiskovou konferenci a řekne, že s ním nesouhlasí. To je normální politická diskuze. Ne jako u nás, že slyšíme z hradu urážky, dehonestace a nadávky novinářům. Zeman nebo Babiš už ani nepoužívají slova jako opozice, ale Antizeman a Antibabiš. To je jako za komunismu. Takže je na čase vyměnit prezidenta, a je to jednodušší, než vyměnit celou vládu. A doufám, že lidé se taky zvednou a tak jako jich chodí víc a víc do ulic, tak jich víc vyjde k volbám a dají jasný hlas pro demokracii. Ale je to na voličích, jestli si uvědomí, že demokracie se musí bránit každý den, vždy a všude. Jakmile si lidé začnou myslet, že je svoboda automatická, tak o ni lehce můžeme přijít.
Víte, v lednu 1948 bylo mému tatínkovi 19 let, a tehdy si nikdo nedokázal představit, že za pár měsíců bude zavražděn Jan Masaryk a že budou pozavíráni generálové a budou likvidační procesy typu Milady Horákové. Lidé to si v lednu 1948 nedokázali představit, a o půl roku později už bylo pozdě.
A dnes lidé už zapomínají na to, jaké to je žít v nesvobodě.