Názorové střety v rodinách a mezi letitými přáteli. To je něco, co zažíváme i u nás. Kvůli Zemanovi, Babišovi, uprchlíkům. Něco podobného teď mají kvůli brexitu ve Velké Británii. Referendum bylo těsné, jeho následky jsou osudové, politická situace země je mizerná a ekonomické vyhlídky neradostné. Nastal souboj emocí, kde bychom si pro jednou mohli s Brity podat ruku.
Platí v takové situaci, že se nakonec dobří lidé různých názorů mohou setkat společně v hospodě a nechat politiku stranou? V The Times vyšel článek od Maxe Hastingse, který to vidí dost pesimisticky.
Hastings píše: „Je samozřejmostí civilizovaného diskursu, že bychom měli být schopni setkat se s lidmi, kteří mají odlišné názory, aniž by došlo na pěstní souboj. V roce 1911, když Winston Churchill a FE Smith založili Other Club, který měl smíšené členství z liberálů a konzervativců, napsali do svých stanov řádku, která se stále čte na každé večeři: „Nic v pravidlech nebo společenském životě klubu nesmí být zasaženo nevraživostí nebo ostřím stranické politiky.“
Od té doby se ovšem podle autora dost změnilo. Za poslední století se stalo v britské historii několik událostí, které mohly vést svou vážností k porušení tohoto pravidla, třeba ztráza Suezu, ale v současnosti je to už skutečně vážné.
„Nám, kteří zde žijí, se však zdá, že to, co se děje, je tak vážné, že je těžké sedět u stolu i se známými a dlouholetými přáteli, kteří vítají brexit,“ konstatuje Hastings. „Sociální život je nesrovnatelně méně stresující s přáteli, kteří jsou na téže straně.“
Ví, že jsou osobnosti, které by to viděly na „český způsob“: „Michael Heseltine naléhá na alternativní kurs: ‚Obědvejte a večeřte s každým brexiťákem, kterého můžete najít! Obraťte je!‘ Úctyhodný státník má však výhodu, že jeho spoluobčané od něho pravděpodobně snesou kázání spíše, než by ho snesli ode mne.“
Podle Hastingse jsou kmeny brexitérů a stoupenců Unie tak hluboce zakořeněné ve svých názorech, že jen málokdo z jejich příslušníků by snesl přiznání, že se mýlil ve věci tak velké a důležité. Autor dále říká, že je třeba být nešťastný z toho, jak byla rozlomena střední britská třída.
„Hluboko na venkově, kde žijeme, více než málo lidí vidí vůdčí brexitéry jako bohy, jako potenciální zachránce našeho národa od pohanů za Kanálem. Neumím si představit, jaké argumenty bychom mohli pronést, aby změnily jejich mysl. Domnívají se, že stojí za to přijmout jakékoli finanční zatížení… aby unikli poddanství Bruselu.“
Zatížení to bude citelné. Třeba že se každá rodina bude podílet na finanční ztrátě ve výši jeden tisíc liber ročně. To ovšem u některých lidí budí menší obavy, než by mělo a menší, než třeba mezi zaměstnanci společnosti Nissan v Sunderlandu.
„Nyní, když čelíme nejdůležitějšímu vnitrostátnímu rozhodnutí od roku 1945, jak někteří z nás soudí, je téměř nemožné trávit večer ve společnosti, aniž bychom to zmínili… Možná se staré vztahy obnoví, až dojde na oddělení od Evropy. Pochybuji však o tom, protože ekonomický a politický dopad, a tedy i výčitky, budou trvat donekonečna.“
Poznáváme v tom i dilema českého člověka? Můžeme zkousnout, že někdo má jiný názor na míru zdanění, na Jana Husa, na zdravou výživu. Ale když máte pocit, že se někdo podílí na tom, že zkazí život vašim dětem (a vám taky), bude vám s ním chutnat? Budete uvolnění, veselí, přátelští, budete mlčet o tom, co vás štve? Jinými slovy, dá se překonat rozdíl v politických názorech, když politika už není otravné čtení v novinách, ale kus života a skutečně o něco jde? Drásavý text překladatele Jana Zábrany z doby normalizace nevybíravě mluví o lidech, kteří v roce 1946 volili komunisty a tak zpackali život sobě, ale hlavně i jemu a jeho generaci. Celkem dobře tomu dnes rozumíme.
Tak aspoň se jednou cítíme jako Britové. Kdo by to byl řekl.