To bylo kdysi strachu z Jiřího Paroubka. Náhle se zjevil jak bytost z dávných legend. Marťany by přivítal, politiku všech azimutů by dělal, už to vypadalo na novou diktaturu jako za Mussoliniho. Premiérem se stal vlastně náhodou, ale působilo to, že je veden Vyšší bytostí.
Také skutečně dělal dojem, že je nezastavitelný buldozer. Mluvil o sobě jako o „presumptivním premiérovi“, když věřil, že po dalších volbách zase zasedne v úřadu. S Tvrdíkem utratili tolik peněz na kampaň, že republiku vytapetovali billboardy a už skoro nebylo třeba opravovat fasády. A pak přišel konec.
Kdyby tehdy volby neodložil Ústavní soud, asi by mu to vyšlo. Jenže nevyšlo. Jak se něco může pokazit, tak se to nejspíš pokazí. Jako je neviditelná ruka trhu, tak je také neviditelná noha, o které mnohé velkolepé koncepce zakopnou.
Q říkal Bondovi: „Ať tě nikdy nevidí krvácet a měj vždycky únikový plán.“ Jenže Paroubek neměl únikový plán a politicky vykrvácel. Jeho strana LEV21 už byla jen komickým závěrem.
Když teď ztratil nervy a prchl ze studia, ukázal něco, co vůdce smečky nesmí. Slabost. A to je konec. Bude takových konců v politice ještě víc.