„Husy štěbetají,/ tichá je labuť;/ kdo chce tajnost smlčet,/ holičem nebuď/ holičovi vědomosti škubou,/ než je poví, přenáramně hudou/ jazejček je rtuť“, praví se v básni Král Lávra. Každý ji zná už ze školy. Je o tajemství, dokonce státním, které se týká králových uší. Holiči byli dokonce popravováni, aby se nic neprozradilo. Ani fantazie Karla Havlíčka Borovského by ale nestačila na to, že státní tajemství vyzrazuje přímo hlava státu. 

Miloš Zeman není holič, ale prezident, a tajemství nešeptá do viklovské vrby, ale bohužel ho roztrubuje do celého světa. V České republice se prý vyráběl nervově paralytický jed novičok. Jaká je to neuvěřitelná náhoda, že zrovna toto tvrdí ruská propaganda… A náš pravdomluvný prezident to musí přispěchat potvrdit, ať se děje, co se děje. I velmi nepodezíravý člověk si musí položit otázku cui bono? Komu takové sdělení slouží? Zájmům České republiky určitě ne.

Vezměme to ale pěkně popořádku. Zemanova politická reality show s novičokem měla následující scénář. Velká Británie: „Bývalý ruský agent a jeho dcera byli otráveni novičokem, máme důkazy, že za tím stojí Rusko“. Rusko: „Nesmysl, je to pomluva a urážka“. Demokratické země (EU, NATO apod.): „Je to jasný útok Ruska, vyhostíme ruské diplomaty, zpřísníme sankce“. Rusko: „Novičok vyrábí jiné země, taky Česká republika.“ Jiné země, včetně české vlády: „Není to pravda.“ Miloš Zeman: „Nechám to prověřit, co když je to pravda.“ Rusko: „Výborně.“ Miloš Zeman: „Novičok jsme vyráběli!“ Rusko: „Sláva! Vidíte, všichni na Západě lžou, Česko vyrábělo novičok, ať žije prezident Zeman!“

Nepřeháním, bohužel, jen ze změti zpráv vybírám to podstatné. A ruku na srdce, připadá vám to normální? Miloš Zeman zde jedná buďto nesmírně naivně, a to by bylo špatné, nebo záměrně ve prospěch Ruska, a to je ještě horší.

Mezinárodní vztahy a zahraniční politika mají svá specifická pravidla. Kdo je nerespektuje, škodí své zemi. Jde v nich totiž o víc než „jen“ o výši mezd, míru zdanění či průjezdnost silnic. Záleží na nich naše bezpečnost, suverenita a vlastně i sama národní existence. 

Součástí zajištění bezpečnosti je taky tajemství. Utajená práce tajných služeb (proto se tak nazývají), tajemství týkající se obrany, našich předností i slabostí, obranného výzkumu, diplomatického úsilí a spousty dalších věcí. V zahraničních vztazích se nedá nikdy říct všechno, každé slovo má svou váhu, bonmotům se nerozumí a symboly a signály jsou důležité. 

Pokud prezident Zeman hledá Peroutkův neexistující článek, o kterém nám všem tvrdí, že byl napsán, je to do jisté míry nevkusná, ale vlastně spíše úsměvná umanutost. Když ale hlava státu hledá ve světle mezinárodních kamer ve vlastní zemi novičok, je to nebezpečnější více, než si dovedeme představit. Navíc ven pronikla i informace, že závěry našich tajných služeb jsou rozporné, některé novičok popírají, jedna ho našla. Prezident si vybral zprávu, která se mu hodí – a novičok je na světě.

Jaký je výsledek? Česko vypadá jako země, která slouží zájmům Ruska a zrazuje svoje spojence. Navenek taky sdělujeme, že nevíme, co se u nás děje. Vláda, které to přísluší, říká něco jiného než prezident, kterému to nepřísluší, ale zase je hlavou státu. Světu jsme také sdělili, že naše tajné služby nepracují dobře.

A jak by to mělo být? Nikdo nepovolaný nemá vědět, zda se u nás někdy s novičokem pracovalo, nebo ne. Prezident nemá veřejnosti říkat, jaké zadání dostala BIS. Už vůbec nemá zveřejňovat informaci o výsledcích. I kdyby se u nás skutečně někdy novičok testoval, nesmí to naši představitelé veřejně sdělit. Je to informace strategická a bezpečnostní. Musí se o tom mlčet. To je realistická a odpovědná politika, kterou dělají ve svém zájmu všechny země. Proč proboha ne ta naše? 

Není to bohužel poprvé. V únoru 2016 jsem kritizoval tehdejšího ministra obrany Stropnického za prozrazení informace o souvislosti mezi propuštěním českých občanů unesených v Libanonu a dvou lidí podezřelých z terorismu zadržovaných u nás. K tomu prezident Zeman připustil i vyplacení výkupného za dvě Češky unesené v Pákistánu. Byl to děsivý amaterismus, naprosto jinde nevídaný, který mohl vést k ohrožení mnoha českých lidí v zahraničí. Minimálně vedl ke ztrátě důvěryhodnosti ČR v oblasti bezpečnosti. To, co se děje nyní, ale ještě překračuje tehdejší případ. 

Zemanovo „přiznání“ k novičoku je natolik mimo pravidla hry, že nad ním zůstává rozum stát. Vzpírá se vlastně i komentáři, je totiž tak nepochopitelné, že po něm by už mohlo následovat snad jen veřejné prohlášení, že v Rusku pracují čeští agenti a zveřejnění jejich jmen. 

Za normálních okolností by bylo na vládě, která má v těchto věcech veškeré kompetence a možnosti, aby jasně a srozumitelně jednala a prezidenta v zahraničně politických otázkách „srovnala“. Jenže u nás se zahraniční politika dlouhodobě podceňuje a málokdo se ji kvalifikovaně věnuje. O klíčové pozici ministra zahraničí se teď zrovna handluje jak na koňském trhu a bůhví, na koho nakonec zbude. A tak si Miloš Zeman nadále povídá, co ho napadne. 

Velký polský básník Adam Mickiewicz už v první polovině 19. století věděl, že moudrý člověk musí rozlišovat, co komu poví: „Jsou pravdy, které mudřec všechněm lidem mluví / jsou takové, jež šepce svému národu / jsou takové, jež svěří přítelovi / jsou takové, jichž nelze říci nikomu.“ Vtírá se otázka, kdože to dnes sedí na Pražském hradě. Moudrý člověk, nebo přece jen holič? 

Autor je předseda ODS.

Revue Forum Banner
Petr Fiala
Petr Fiala
Předseda ODS
Další články autora