Čím byl objev penicilínu pro medicínu, tím je nadnárodní metoda spolupráce pro vztahy mezi státy, pro zachování míru v Evropě a pro její prosazování v globalizovaném světě. Přesto je ostřelována ze všech stran, a to často z protichůdných důvodů.

Svět postavený na dvoustranných – bilaterálních spojeneckých smlouvách a příbuzenství panovníků nedokázal zabránit 1. světové válce (jakkoliv cestování, obchod a investice byly velmi liberalizovány) a ani vícestranné vztahy (multilateralismus, zosobněný ve Společnosti národů, předchůdkyni OSN), oslabené právem veta každého státu, nezabránily 2. světové válce. Na bázi těchto zkušeností a za cenu desítek milionů lidských obětí vynalezl francouzský obchodník s koňakem Jean Monnet nadnárodní metodu spolupráce (též metoda nadstátní, unijní, metoda Společenství) a svojí neformální autoritou ji dokázal i prosadit (více o této metodě zde).

Tato metoda obohacuje multilateralismus o následující prvky. Za prvé, hledá problémy, které mohou přerůst v konflikt nebo kde je vhodné spolupracovat, a přenáší jejich řešení do transparentní organizace, kde okolo stolů nesedí jen zástupci států, ale i politické strany, odbory a zaměstnavatelé. Za druhé, právo veta / jednomyslné hlasování je vyhrazeno pro nejcitlivější oblasti, zbytek se přijímá většinou: zde nejde o vnucování vůle většiny menšině, ale podstatně to usnadňuje nalézání kompromisů. Za třetí, spory mezi státy se řeší výlučně před společným soudním orgánem, ne jednostrannými kroky, jak to umožňuje mezinárodní právo.

Pro běžného čtenáře je obtížně rozlišovat mezi pouhou mezistátní metodou mezinárodní spolupráce, ať už dvoustrannou nebo vícestrannou, a metodou nadnárodní. Proto je tato metoda – i přes evidentní úspěchy – vděčným cílem k odstřelování, a to překvapivě ze všech stran, jak z tábora prointegračního, tak i od eurofobů. 

Prointegrační tábor vnímá v poslední době nadnárodní metodu v některých citlivých situacích, např. při řešení migrační krize, kde EU má nedostatek pravomocí, jako brzdu integrace, protože na společném vyřešení této otázky závisí např. fungování Schengenského systému. Nadnárodní metoda, která směřuje vždy k širokému konsenzu, bez takového konsenzu se stává brzdou a často není možno ji léčit ani posílenou spoluprací. Proto jsme v listopadu 2018 mohli v Evropském parlamentu slyšet německou kancléřku Angelu Merkelovou prohlásit, že když další integrace nepůjde přes nadnárodní metodu, půjde se cestou mezistátní, tedy normálních mezinárodních dohod mimo EU. Jejími slovy, „nenecháme se zdržovat“. Již v minulosti takový postup byl zvolen pro vytvoření Evropského stabilizačního mechanismu. 

Protiintegrační tábor útočí na nadnárodní metodu, protože část státní suverenity je vykonávána společně a dává vzniknout nové tzv. sdílené suverenitě na úrovni EU, kterou euroskeptici – na rozdíl např. od řady ústavních soudů včetně českého – neuznávají. Útočí na ni pod hesly o potřebě silných národních států. Zpravidla však snaha o oslabení nadnárodní metody není vyřčena otevřeně, ale je logickým důsledkem jiných výroků.

Mám dojem, že tento typ sdělení přinesl do Prahy nedávno i maďarský ministr zahraničí Péter Szijjártó, který přijal moje pozvání na konferenci o pronásledování křesťanů. Ve svém projevu (shrnutí zde) mj. prohlásil, že chce silnou Evropskou unii, která bude silná jen tehdy, bude-li se skládat ze silných národních států, které se budou jasně hlásit ke své kultuře a ke křesťanským kořenům. 

Těší mě jednoznačné přihlášení Maďarska k EU. Nepopírám tezi, že silná Unie potřebuje silné státy. Nicméně ona je potřebuje nejen silné, ale také silně propojené, a to nejen státy, ale i regiony a hlavně propojené lidi. Byl to ostatně duchovní otec dnešní Unie Jean Monnet, jehož hlavním heslem bylo: nespojujeme státy, propojujeme lidi.

Proto velmi zpozorním, když slyším slovní spojení „silný národní stát“. Který občan ČR by nechtěl silné Česko! Na druhou stranu příčinou tragédií 20. století byly právě národní státy, jejich představitelé a metody jejich spolupráce. Jde tedy o výraz zdravého vlastenectví, anebo o nástin nacionalismu? Ve vztahu k Unii jde o zájem na silné EU, anebo naopak – pod líbivými slovy – jde o oslabení EU a její nadnárodní metody spolupráce?

Zatímco u předchozího odstavce mám otazník, v jednom mám zcela jasno: tvrdit, že křesťanství je navázáno na národní státy, skrze jejichž tradice učiní křesťanskou celou Evropu, není pravda. Křesťany jsou lidé, ne státy. Slovy svatého Pavla, není už Žid ani Řek, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. To, že má stát v ústavě odkazy na křesťanství, ještě nezaručuje, že způsob jeho vládnutí bude křesťanský. Snaha provazovat oltář a trůn je pro křesťanství stejně škodlivá jako jeho vytěsňování z veřejného prostoru, jak se to děje v mnoha zemích Evropy. Ale hlavně: velmi by mě mrzelo, kdyby křesťanství mělo být záminkou pro nacionalismus a nepřímo i pro oslabování nadnárodní metody. Vlastně by to byl historický paradox: prosazení nadnárodní metody je totiž nesporný úspěch křesťanských demokratů, úspěch, který nám závidí značná část světa.

Autor je europoslanec