K výročí vzniku moderního státu 28. října 1918

Pod názvem „Malý a velký“ byl v Literárních listech dne 1. srpna 1968 otištěn článek Milana Kundery, který byl věnován tehdejšímu palčivému problému. Kundera v něm ironickým způsobem polemizoval s přesvědčením o vzájemné rovnosti mezi malým Československem a velkým Sovětským svazem, respektive o rovnosti v bratrství a lásce na věčné časy – a nikdy jinak. Autor přesvědčivě vyvrátil nesmyslné tvrzení o rovnosti, v niž věřila a doufala tehdejší komunistická nomenklatura, a na závěr napsal tyto věty:

„Pro malý národ je otázka jeho bytí a nebytí stále otevřena. Jeho suverenita je pro něj věčným úsilím, úkolem a bojem. Jen ten národ, který vášnivě touží být sám sebou, žít po svém, jen hrdý národ, pro nějž pouze svébytný život je životem, si zaslouží, aby žil a byl; a jenom takový národ si život uchová.“

I kdybychom opustili poněkud patetickou Kunderovu dikci, jádro výpovědi je zcela jasné. A otázkou je, jak je možné, že 28 let po sametové revoluci znějí Kunderova slova znovu tolik, tolik aktuálně. Ale musí zaznít odpověď, i kdyby to bolelo.

Každé ráno, v poledne a večer

Česká republika je bohužel znovu v podobně situaci jako Československo před padesáti lety. Ne, nikoliv, nechceme tím tvrdit, že se historie opakuje, že Česká republika je Československem a Evropská unie je Sovětským svazem. Přesto jsou zde ale některé podobnosti, které je zapotřebí vzít zcela vážně.

  • Nelžeme si, že Evropská unie je nějakým vrcholem společenského vývoje. Je to pouze politický a ekonomický klub, který přijímá buď dobrá, nebo špatná rozhodnutí. Může jakožto jakákoli instituce prosperovat, nebo naopak upadat. A je podstatné, jakou ideologii tento klub sdílí, zda konzervativně liberální nebo socialistickou, protože to má praktické důsledky. Aktuální stav je nucená centralizace v kombinaci s levicovou agendou, což mnoho naděje do budoucnosti nevzbuzuje.
  • Malý národ zůstává v reálném politickém světě malým národem a velké národy zůstávají národy velkými. Co to prakticky znamená, je zcela zřejmé: větší národy mají větší vliv. Mrzí nás, že musíme psát takové banality, ale je a bude vždy faktem, že polská republika má větší vliv než naše nebo že určující moc v našem středoevropském regionu dnes patří sjednocenému Německu, přes všechny ideologické proklamace hovořící o opaku. Ať už se nám to líbí, nebo ne, je to realita, v níž se pohybujeme.
  • Náš malý národ sice v roce 1918 získal svůj vlastní stát, během 20. století v důsledku mnoha historických otřesů však svou státní suverenitu ztratil. Tato suverenita byla obnovena v roce 1989 v důsledku revoluce, u níž je sice důležité zdůrazňovat i její humanistický náboj, ale je nezpochybnitelné, že aspekt suverenity je u ní neméně významný, ba významnější. Nikoli náhodou navazují Češi rokem 1989 na rok 1918 a k odkazu tohoto roku patří především zisk státní samostatnosti.
  • Pro malý národ platí to, co napsal Kundera, a měli bychom si to opakovat jako mantru každé ráno, v poledne a večer. Naši zákonodárci by tím měli zahajovat a ukončovat jednání parlamentu, dokud je ještě parlamentem relativně svobodným. Suverenita je klíčovým slovem, o kterém potřebujeme přemýšlet a které potřebujeme realizovat. Je nepochybné, že to v blízké budoucnosti bude těžké, protože jsme se Lisabonskou smlouvou části své suverenity vzdali – jako jsme to bohužel učinili ve 20. století několikrát, vždy s tragickými dopady.
  • A to je důvod, proč je potřeba trvat na jakémsi národním politickém konsensu, opozici, kterou de facto vytvořil nárok současného vedení EU například povinnými kvótami na migranty. Je jisté, že není jednoduché toto odmítání vysvětlit. Nejsme nesolidární, jsme proti falešně chápané solidaritě. Nejsme proti řešení migračního problému, jsme proti tomu, aby se problémy přenášely i tam, kde ještě nejsou. Pokud jsme suverénním státem, máme právo rozhodnout, kdo patří na naše území. O nic menšího nyní nehrajeme. Pokud to někdo ještě nechápe, čeká ho něco, co se stalo našim předkům 21. srpna 1968: bolestné prozření. A může být už pozdě jako tehdy, třeba na dalších dvacet let.
  • Co je však svrchovaně zajímavé, jsou zarputilé postoje těch lidí, kteří se v minulosti s velikou odvahou dokázali postavit totalitní komunistické moci – vůči socialismu s lidskou tváří, reprezentovanému dnes Evropskou unií, zůstávají nepochopitelně vstřícní a jakoby bezbranní. Bohužel i tento příměr sedí. Kolik lidí bylo před padesáti lety emotivně fascinováno komunistickým aparátčíkem Alexandrem Dubčekem, protože skákal s děvčaty do bazénu! A jako tehdy byl strašákem „antikomunismus“, dnes se vytváří strašák „nacionalismu“ a „šovinismu“, aby se nemusela říci prostá pravda: v sázce je naše státní suverenita.

Z minulosti je možné se poučit

Vědomí o významu národní suverenity nelze ovšem přikázat. Národy nezačaly být významné a svébytné proto, že to někdo o nich řekl. K tomu došlo pouze tehdy, když lidé začali svou vlast milovat a z tohoto důvodu pro ni pracovat. A třeba i trpět. Když začnu o tomto prostém faktu pochybovat, vždycky si přečtu tuto větu Milady Horákové z komunistického vězení: „A všechno se rodí s bolestmi, za vše se musí platit. Bude-li můj osud tím potřebným zmrvením půdy, pak ani on nebyl nadarmo. Vy nejlépe víte, jak jsem milovala ten kus světa, kde je má vlast.“

Nebudeme tak naivní, abychom si mysleli, že většina lidí je ochotna učit se z minulosti. Takže alespoň teoreticky: z minulosti je možné se poučit, ale je to intelektuálně namáhavé a vyžaduje to pozornost a pokoru. Nelze automaticky říci, že historie se opakuje, ale ani není možné tvrdit, že minulost nemá k přítomnosti žádný vztah. Pravda je někde uprostřed. A navíc nejde jen o pravdu, ale o vůli ji prosadit. Jakže zněla ta mantra? „Jen ten národ, který vášnivě touží být sám sebou, žít po svém, jen hrdý národ, pro nějž pouze svébytný život je životem, si zaslouží, aby žil a byl; a jenom takový národ si život uchová.“