Národní zájem: Nestyďte se, mají ho všichni

Evropskou politiku dělají vlády členských států, které prosazují své vlastní zájmy. Francie nebo Německo to chápou. I Česku by prospělo, kdyby se přestalo bát.

Nedávná spanilá jízda Emmanuela Macrona po středovýchodní Evropě, na které francouzský prezident stačil v jednom týdnu potkat celou řadu politiků ze střední a východní Evropy, ukazuje, kde se uskutečňuje politika EU. Navzdory silným slovům z Evropské komise či z Evropského parlamentu jsou minimálně poslední dekádu hlavním hráčem evropské integrace národní státy a jejich vlády. Platí to zejména pro velké země jako Francii či Německo. Své zájmy ale mají a také je prosazují i ostatní členské státy.

Proč je tato poznámka důležitá? V české evropské debatě představuje národní zájem ekvivalent něčeho špatného, zpátečnického a páchnoucího nacionalismem. Naposledy se to ukázalo v reakcích na záměr Sobotkova kabinetu požádat státy euroskupiny o možnost, aby se Česká republika mohla účastnit jednání jako pozorovatel. Něco, co je bezpochyby v českém zájmu, jelikož přítomnost na jednání Českou republiku k ničemu nezavazuje, naopak jí dává přístup k informacím.

Tento legitimní motiv byl ale okamžitě interpretován jako ukázka typického českého kibicování a vypočítavosti. Celá česká diskuze o přijetí společné měny nebo například o pozici k migrační krizi je ostatně zanesena utopickou vírou, že Česká republika by měla svou evropskou politiku konat v zájmu jakéhosi společného dobra Evropské unie: Přijmout euro? Jasně, stát bokem je černé pasažérství! Uprchlické kvóty? Pochopitelně, protože evropská solidarita (jakkoliv tento pojem dávno pozbyl svého smyslu a stal se jedním z nejprázdnějších slov současnosti). A tak by se dalo pokračovat.

Představa, že jiné státy národní zájmy neprosazují, je přitom směšná a nereflektuje realitu. Příklad? Směrnice o tzv. vyslaných pracovnících, kde se utvořila dělicí linie mezi západem a východem EU. Směrnice ve zkratce požaduje, aby například český řidič kamionu, který je vyslán do Belgie, pobíral za svou práci odvedenou na území Belgie mzdu odpovídající mzdě belgického řidiče. Hlavním obhájcem návrhu je Francie. Její odpor k vyslaným pracovníkům je sice balen do vznešených prohlášení o potřebě zajistit všem evropským pracujícím důstojné podmínky, má ale jasné vnitropolitické důvody – tlak francouzských odborů na ochranu pracovních míst, nákladnost sociálního státu a další. Pro zajímavost: vyslaní pracovníci tvoří zhruba 1 % zaměstnanců, kteří se pohybují na společném trhu. Faktický dopad směrnice a celého problému je tedy mizivý, lze z toho však vytlouci značný politický kapitál. Podobných příkladů by se pak našla celá řada.

Evropská integrace dnes postrádá jasný cíl, vizionářský étos a silnou myšlenku, kterou byl například společný trh. Otázku, zda je to dobře, či špatně, nechme na jindy. Platí ale, že nynější byrokratizovaný eurospeak, kterým srší zejména Evropská komise, sám o sobě žádné dobro nepřináší. Integrace pro státy znamená (a měla by znamenat) příležitost promluvit si. O svých národních zájmech, cílech či potřebách. Všechny členské státy to takto mají. Není důvod, aby česká evropská politika vycházela z jiné pozice.