S požadavky na přímou demokracii a referenda přišli okamurovci, Piráti a komunisté. Zní to dobře a líbí se to. Můžeme si ale přečíst, co k tomu skepticky píše v The Times novinář a spisovatel David Aaronovitch.
Začíná svou úvahu historickou událostí. Ráno po 31. lednu 1918 se občané nového sovětského Ruska probudili a zjistili, že je 14. února. To znamenalo, že revoluce z 19. října, která přivedla Leninovy bolševiky k moci, by se měla od té doby připomínat v listopadu.
Rozhodnutí o změně z juliánského na gregoriánský kalendář bylo učiněno dekretem podepsaným týden předtím Leninem jménem Rady lidových komisařů známé jako Sovnarkom. „Nelze najít žádnou zmínku o tom, že by se to s někým jiným konzultovalo, například s lidmi samotnými. To je zvláštní, protože bolševická revoluce měla zavést novou a nadřazenou formu zastupitelské demokracie, ‚přímou demokracii‘ vycházející z rad (neboli sovětů) dělníků, vojáků a rolníků.“
A pak skok do přítomnosti. „Začátkem tohoto týdne byly zveřejněny výsledky rozsáhlé mezinárodní ankety o postojích k demokracii. Výzkumné středisko Pew Research Center zkoumalo 42 tisíc lidí v 38 zemích a ukázalo se, že ačkoli byla podpora demokracie široká, byla současně také dost mělká. Celkem existovaly tři hlavní skupiny: ti, kteří upřednostňovali pouze zastupitelskou demokracii (asi čtvrtina), ti, kteří upřednostňovali demokracii, ale tolerovali by nějaké pravomoci pro ‚silného vůdce‘ nebo armádu a technokraty (celkem 47 procent), a pak ti, kteří obecně preferovali nedemokratickou vládu (přibližně 13 procent, ale mezi jednotlivými státy jsou rozdíly).“
Průzkum zjistil, že 52 procent Švédů jsou silní demokraté – oproti Rusům, kde je to jen 7 procent. Překvapivě asi čtvrtina Britů a Američanů upřednostnila „silného vůdce“, který může přijímat rozhodnutí bez zásahu parlamentu.
V tomto průzkumu je mnoho fascinujících momentů, píše Aaronovitch. Ale za zmínku stojí teď jeden. Na otázku, zda by lidé upřednostňovali přímou demokracii, definovanou jako „demokratický systém, kdy občané, nikoliv volení úředníci, přímo hlasují o hlavních vnitrostátních otázkách a rozhodují o tom, co se stane zákonem“, 66 procent respondentů tvrdilo, že se jim tento nápad líbí.
Reprezentativní demokracie, přestože je podpořena 78 procenty, se zdá být mnohým z těchto lidí chybným modelem. Ta znamená profesionální politiky, kteří usilují o hlasy lidí a nabízejí únavné zápasy mezi převážně zaměnitelnými profesionály, kteří se zřejmě na zem snesou jen v době voleb a jinak žijí v paralelní existenci.
Přímá demokracie, která by mohla nějak zapojit lidi přímo do rozhodování ohledně důležitých věcí vypadá jako hotová věc. Technologii už na to máme. „Pryč s elitami! Ať žijí masy!“
Autor píše: Před deseti lety jsem se ocitl mezi přívrženci přímé demokracie. Volební účast ve volbách klesala a došlo k dlouhodobému poklesu členství ve stranách, odborníci mluvili o ‚vyčerpání‘ demokracie a potřebě opětovného zapojení se. V reakci na to přišli demokraté se zavedením některých prvků přímé demokracie, aby lidi vrátili zpět k politice.
„Švýcarský model dovoluje občanům, aby hlasovali desetkrát za rok o návrzích, pro něž byly shromážděny dostatečné podpisy. V letošním roce hlasovali o důchodových reformách, financování silniční dopravy, energetické politice a naturalizaci přistěhovalců třetí generace (úžasné je to, že jsem taky přistěhovalec třetí generace. Moji prarodiče přišli v roce 1904),“ píše autor.
„Nyní však můžeme z této limitované švýcarské verze vykročit dál. On-line plebiscity by nám umožnily okamžitě se zapojit do všech politických rozhodnutí vůbec. Mohli bychom, pokud bychom chtěli, studovat prohlášení na Youtube, klást otázky protagonistům a nakonec rozhodnout o problému. V Itálii to slibuje populistické Hnutí pěti hvězd, které v současné době vede v průzkumech. Samo interně už využívá tento systém k tomu, aby členové přímo hlasovali o tom, jakými otázkami by se poslanci měli zabývat nebo jak by měli hlasovat v parlamentu.
Tento systém má ale problém, kterému Lenin rozuměl. To znamená, že lidé mohou rozhodovat o otázkách, aniž se vůbec účastnili diskuse o nich. Za Lenina jste skutečně museli být na schůzi, poslouchat debatu a hlasovat. V praxi to ale vždy znamenalo totéž: že ti, kteří mají nejlepší organizaci a nemají v noci nic jiného na práci, vyhrají. A kdo jiný má na to čas?“
Teoreticky tedy vypadá všechno skvěle, ale praxe pak poněkud kulhá.
„Hovořil jsem tento týden s přítelem, který byl velice nadšený schopností porotců – obyčejných nezkušených lidí – správně rozhodovat, když jsou dobře informováni a vedeni. Ptal jsem se ho, jestli byl také někdy povolán. Ano, odpověděl, ale vždy byl příliš zaneprázdněn a tak svou službu musel odložit.“
Problém přímé demokracie, jak článek ukazuje, je v tom, že přímá demokracie má tendenci se sama o sobě chovat většinově a nevyžaduje diskusi. Nedávno vůdce Hnutí pěti hvězd uvedl, že chtěl opustit jednu skupinu v Evropském parlamentu a vstoupit do jiné. Příští den se se konalo on-line hlasování členů a 79 procent ho podpořilo. A proto diktátoři, od Napoleona III. až po Hitlera, vždy milovali plebiscity. „Je mi líto, ale ti starší už ví, že život je komplikovaný a že rozhodování Ano/Ne většinou neřeší nic,“ konstatuje Aaronovitch.
V roce 1965 sněmovna hlasovala proti lidové vůli a zrušila trest smrti. „Kdybychom měli referendum, rozhodně bychom ho udrželi a pravděpodobně ho ještě rozšířili. Důvodem tohoto rozporu nebylo, že by poslanci byli odtržená elita, ale že o tom diskutovali, vyslechli důkazy a za výsledek museli převzít odpovědnost. Oni, ne voliči, by byli delegovaní popravčí, kdyby trest smrti odhlasovali.“
Teď se Británie dostala do největšího poválečného zmatku kvůli referendu, jehož výsledek, jak zvolení zástupci vědí, nemůže být uskutečněn bez neuvěřitelného rozkladu a velkých ztrát. To není pro referendum zrovna dobrá reklama, uzavírá Aaronovitch.