Diskuze o Evropské unii (EU) měla v České republice vždycky velmi odlišný průběh od jiných členských států. Málokde jinde byl její smysl tak vysmíván, ironizován a zpochybňován, jako právě u nás. I stoupenci naší příslušnosti k EU si neodpustili „nevinné žertíky“ na její adresu a toto povědomí se pozvolna šířilo a kdesi v hloubi mysli ukládalo. 

Málokde jinde byly přínosy členství považovány za samozřejmý automatismus a náklady s ním spojené tak zveličovány prostřednictvím povětšinou zcela malicherných příkladů až do té míry, že na obě složky „účtu EU“ je u nás nahlíženo zcela rozdílnou optikou. A Čech, který je o smyslu EU pevně přesvědčen, přičemž rozhodně nezůstává lhostejný a netečný k věcem, které nefungují, jak mají, a který žije dlouhodobě většinu svého profesního i osobního času v zahraničí, se za těch necelých čtrnáct let musel s jistou hořkostí smířit s tím, že EU je u nás vnímána především pragmaticky, technokraticky, úzce účetnickým pohledem má dáti – dal, a nikoliv jako jedna z nejvyšších hodnot, které si Evropa ve své poválečném vývoji vybudovala i proto, aby již na jejím území žádná válka nebyla, a která vedle nesporných hmatatelných výsledků má i svůj hluboký duchovní rozměr, se kterým se však drtivá většina české populace nejenže nedokázala sžít, ale ani se na jeho frekvenci vůbec naladit.

Přesto bylo možné propadnout lehké iluzi v tom, že i když jsme nepřijali EU srdcem, oceňuje náš mozek objektivně a racionálně, co pro nás EU znamená a kvůli tomu vůči ní zaujmeme chladně kladný postoj ve stylu sňatku z rozumu. Smršť názorové hladiny, jež v posledních měsících zjevně a stále silněji směřuje k referendu, jež je v tomto smyslu považováno nikoliv jako nástroj pro „zlepšení demokracie“, ale jako nejsnazší cesta, po které se z EU odporoučíme a tím i tento sňatek z rozumu rozvedeme, tak může být i pro poměrně zasvěceného pozorovatele českých reálií úplným šokem. Ostatní partneři v EU toto nebezpečné hraní se sirkami, neberoucí v úvahu tragikomické scénky, provázející nynější stále ještě nultou fázi brexitu, jednoduše nemohou pochopit. Ti, kteří založili svůj vztah k integraci na onom příslovečném srdci, hovoří o zradě a nevděku; ti, kteří – podobně jako my – dávají přednost jakési racionální vypočítavosti, si klepou na čelo a myslí si něco o ztrátě zdravého rozumu.

Potřeba objektivní bilance

Pokusme se o vytvoření objektivní bilance našeho členství v EU; nejprve založené na ryze ekonomických faktorech (neboť EU je stále především projekt, který se nejvíce projevuje v ekonomické oblasti), k nimž přidáme výčet faktorů občansko-společenských. A poté si naznačme, jaké máme varianty pro vykročení v den poté, co bychom hypoteticky společnost EU opustili.

Od května 2004, kdy se naše členství v EU datuje, se staly zjevnými dvě základní ekonomické výhody, u kterých lze identifikovat jejich další vrstvy. Tou klíčovou je Jednotný vnitřní trh (JVT), naprosto nejpřínosnější vehikl, který je právě a jedině s procesem evropské integrace neoddělitelně spojen. Nikde jinde a jinou cestou nelze nalézt alternativu, která by byla z hlediska volnosti zboží, služeb, osob a kapitálu funkčnější a ucelenější a na níž by měl možnost každý z účastníků se v závislosti na své diplomatické síle, schopnosti a invenci podílet, byť objektivní pozorovatel musí jedním douškem dodat, že JVT je stále dalek svého optima. Česká republika je pak jednou z ekonomicky nejotevřenějších zemí EU, jež je současně svoji ekonomickou strukturou vůbec nejvíce závislá na poptávce přicházející ze strany ostatních členů EU. Export se na HDP podílí přibližně 80 % a z této celkové částky je pak více než 83 % vyváženo právě do EU. Od vstupu do EU se naše obchodní bilance stala výrazně přebytkovou. Silně průmyslově založená ekonomika tak svými kapacitami závisí především na poptávce EU, kterou právě díky JVT může uspokojit přímo a bez jakýchkoliv překážek, což na žádném jiném trhu v globálním kontextu nenalezne. To se velmi bezprostředně projevuje i ve vysoké zaměstnanosti a suverénně nejnižší míře nezaměstnanosti v rámci celé EU, kdy přibližně jedna čtvrtina průmyslové pracovní síly výlučně závisí na hladkosti obchodních vztahů s EU.

Druhou zásadní vrstvou v rámci JVT je volný pohyb kapitálu, především pak přímých investic. Již dávno před naším vstupem do EU (avšak s jeho vidinou a hlavním motivem) se naše země stala žádaným přístavem pro evropské i mimoevropské investory (pro obě skupiny bychom našli minimálně dva společné důvody; vedle příznivé úrovně nákladů, především mezd, je tím druhým právě příslušnost k JVT). Přítomnost kapitálově silných korporací s přímým vstupem na nejnáročnější světové trhy je značným kvalitativním přínosem a vzorem pro podnikatelské strategie tuzemských zvláště středně velkých firem. Tento přínos je však v méně pozitivním světle vyvažován obrovským odlivem příjmů, především dividend, zisků či osobních příjmů pryč z České republiky, což poměrně důrazně upozorňuje na fakt, že prostředí volného trhu je průchozí oběma směry a záleží na schopnosti každého jeho aktéra, jak toto směrování propojí s vlastními národními zájmy. V rozsahu přibližně 8% HDP tyto prostředky logicky v české ekonomice chybějí. Tento jev, jež je důsledkem prostředí JVT však není problémem volného pohybu kapitálu a výnosů, které tento přináší, nýbrž schopnosti českých subjektů těchto podmínek využít ve vlastní prospěch. To se týká též volného pohybu služeb, v němž Česká republika hraje oproti pohybu zboží spíše třetí housle, ačkoliv potenciál v oblasti cestovního ruchu, mobility i služeb velmi sofistikovaných má enormní.

A poslední vrstva JVT – volný pohyb osob – se dále vrásní na pracovníky, studenty či turisty. Zájem Čechů o práci v zahraničí je v porovnání s jinými národy relativně velmi slabý, nicméně podmínky pro jejich zaměstnání kdekoliv v rámci EU jsou nyní již velmi vstřícné. Daleko více tento prostor využívají studenti, s nimiž je na libovolné škole v rámci EU zacházeno stejným způsobem jako s těmi, kteří jsou v této škole národnostně doma. A velmi aktivním českým turistům je otevírán prostor, kdy administrativně nepoznají, že překračují hranice států a pouze přetrvávající jazyková bariéra jim brání se v těchto zemích cítit doslova jako doma.

700 miliard korun

Druhý typ efektů je spojen s tzv. čistou pozicí vůči rozpočtu EU. Je to pohled „čistě hokynářský“, avšak díky objemu peněz, kterých se týká, i naprosto zásadní. Pomineme-li relativně zanedbatelný objem prostředků v období před vstupem, od roku 2004 dosud připlulo do České republiky (v čistém vyjádření, tedy po odečtení částky, kterou Česká republika do Rozpočtu EU platí) více než 700 mld. Kč. Díky této částce došlo na mnoha místech ke zvelebení tváří měst a vesnic, k pořízení řady projektů silniční i železniční dopravní infrastruktury, k prakticky úplnému obnovení infrastruktury cestovního ruchu, k realizaci podnikání podporujících projektů, stejně jako těch majících environmentální, výzkumný, vzdělávací či sociální obsah. A pokud se někdo pozastaví nad tím, že tyto prostředky přesto nebyly využity efektivně, ať opětovně zůstane v domácích vodách, které jsou za výkon jejich implementace a alokace zodpovědné.

A dostáváme se k přínosům, jejichž přesné finanční vyjádření je obtížné, ba nemožné, které však též má v Evropě naprosto zásadní význam. Taktéž se tomu nedávno někdo bezcitně cynicky smál: mír, duchovní hodnoty, které nás při vší rozdílnosti spojují. Kdo někdy dále pobyl mimo Evropu (nemám na mysli v turistickém resortu s all inclusive), okamžitě pochopí, ostatním asi nemá smysl vysvětlovat.

Kde bychom se ocitli v onen „den poté“? Zde je zapotřebí přesvědčivě vyvracet mýty a nepravdy šířené stoupenci odchodu z Unie.

Především ten, který říká, že odchod z EU nic nezmění na možnostech využívat volný trh. To prostě není pravda! Platí jednoduchá rovnice:

JVT = EU

a bez EU není JVT v té podobě, na jaký jsme zvyklí. Norové, Islanďané a Lichtenštejnci si za to, aby byli alespoň na jeho části a přitom neměli nejmenší možnost rozhodovat o jeho parametrech, platí. Švýcaři to dělají ještě jinak a zastřeněji, ale v podstatě stejně (nemluvě již o tom, že v Evropě lze jen těžko nalézt větší protipól Čechů, než právě tyto národy). Desítky dalších států mají nejrůznější typy privilegovaných smluv, jež jsou však stále na hony vzdáleny JVT.

Jako čerstvě vystoupivší z vlaku EU bychom se ocitli v pozici ordinérního třetího státu a najednou by se vůkol nás objevily bariéry, které JVT odstranil. A při snaze je odstraňovat zvenčí se nabízí prostinká otázka: bylo nutné odcházet, když je mi teď nabízen podstatně podřadnější statut oproti tomu předchozímu?

Stoupenci odchodu též „argumentují“, že čistá pozice vůči Rozpočtu EU je jen fikcí; pouhý pohled do oficiální statistiky odhalí pravdu. Pokud hráč ctí férovou hru a prohraje proto, že argument soupeře je silnější, sice s lítostí, ale uzná svoji porážku a považuje ji za oprávněnou. Doposud však argumentář stoupenců odchodu České republiky je založen na neuvěřitelných lžích a výmyslech. Pokud by i přesto s tímto arsenálem získali takovou podporu, která nás z EU vyvede, byla by to především sonda do českého národa a jeho vlastností. Czexit založený na smyšlenkách a nepravdě by představoval největší tragikomedii, kterou tento národ sehrál za mnoho dekád. 

 Autor je členem Evropského hospodářského a sociálního výboru (EHSV) v Bruselu; je též členem týmu Strategických a ekonomických analýz České spořitelny a poradcem prezidenta hospodářské komory České republiky

Článek vyšel v Revue FORUM

Revue Forum Banner