Květoslava Hranošová z Prahy oslavila ve čtvrtek 26. ledna své neuvěřitelné 107. narozeniny. Stala se tak nejstarší obyvatelkou České republiky. Prababička přítelkyně našeho fotoreportéra Davida Těšínského popsala svůj zajímavý životní příběh své pravnučce Julii Kopové, která ho přináší vám, čtenářům deníku FORUM 24. Seznamte se s ženou, která měla tu čest si podat ruku s Masarykem.

Moje prababička Květoslava Hranošová se narodila 26. ledna 1910, tedy v době, již si můžeme představovat pouze prostřednictvím starých rodinných fotografií, které nám leží na půdě. Je pozorovatelem a pamětníkem téměř všech zásadních událostí 20. století jako byl rozpad Rakouska Uherska, obě světové války, doba komunismu i porevoluční současnost.

Jako šestiletá se například Květuška účastnila zádušní mše za císaře Franze Josefa I. Prý ji zdlouhavý obřad nudil a vyrušovala. „Pan učitel si na mě stěžoval, neobešlo se to bez domácího kázání,“ vzpomíná. Květoslava vyrůstala na Ostravsku s rodiči a dvěma staršími bratry. Květina maminka nepracovala kvůli silné svalové atrofii a tatínek byl skladníkem v dolech, hrdým sokolem a jedním z jeho zakladatelů. Na jednom ze sokolských sletů dokonce mladá sokolka Květoslava měla tu čest podat si ruku s T. G. Masarykem. Na konci války, okolo roku 1917, byla svědkem velké bídy a nepokojů ve svém rodném kraji, jako bylo rabování židovských obchodů a vzrůstající nacionalistická atmosféra.

Prababička studovala v Ústavu pro vzdělání učitelek domácích nauk v Opavě. Od roku 1931 se živila jako učitelka a zpívala ve sboru Slezských učitelek. Ve svých 22 letech, po smrti matky, se vdala za svého kolegu a mého pradědečka Jindřicha Hranoše, který jí byl partnerem více než 50 let. Na svět spolu přivedli dvě dcery. Zpočátku si však prý musela zvykat na jeho černý humor. Nic netušící Květušku už na počátku jejich vztahu podrobil zkoušce. „Slečno, mám nemanželského syna a musím na něj z malého učitelského žoldu platit. Nebude vám to vadit?“ vymyslel si pradědeček první žert. Zanedlouho nato, roku 1933 se páru narodila první dcera Dagmar a čtyři roky poté moje babička Šárka. Obě děvčata dostala jména slavných postav české historie. Takto se v naší rodině promítal odpor k poněmčování. Život se zrychlil, doba byla cítit blížící se válkou.

Tehdy Poruba u Orlové, kde byl pradědeček ředitelem školy, připadla Polsku a manžel mé prababičky musel odstoupit. Čtyřčlenná rodina nejprve živořila, ale později následovalo stěhování na Valašsko, kde sehnal pradědeček práci. Asi nejtěžší období nastalo roku 1941, kdy přišla zpráva o zatčení Květoslavina bratra Miloně, který bojoval proti Němcům s francouzskými legionáři. Nejprve byl vězněn v Terezíně, později transportován do Drážďan, kde byl popraven na jaře 1942 stětím elektrickou sekyrou. „Mám doma jeho poslední dopisy,“ vypráví Květuška. Pět týdnů nato se prababiččin zármutek ještě znásobil úmrtím druhého bratra Přemka. Za pomoc zběhlému trestanci byl uvězněn a v nelidských podmínkách tehdejšího vězení podlehl zápalu plic.

Po válce bylo pro oba učitele těžké sehnat práci, nastupující komunistický režim jim situaci rozhodně neulehčil. Roku 1950 Květoslava začala vyučovat v Opavě. Ona ani její manžel ovšem nevstoupili jako učitelé do KSČ. Obě dcery se kvůli svým nestranickým rodičům začaly potýkat ve škole s komplikacemi. “Šárka se bez dohody s námi přihlásila na obor zednictví, prý aby její děti měly jednou dělnický původ,“ vzpomíná Květoslava. K tomu ale nakonec nedošlo. Prababička se stala poradkyní pro výuku tělesné výchovy a byla jmenována metodičkou pro nácvik II. celostátní spartakiády. „Sokol byl zrušen a já jsem měla pohyb od narození v popisu práce.“

Na začátku 60. let, po narození Květoslaviných vnoučat a přestěhování do Ostravy, začala pro prababičku další důležitá životní etapa. Po nástupu do důchodu a při setkání s paní Osius Květušku zaujala jóga, kterou sama začala praktikovat. Natolik se zdokonalovala, že až do osmdesáti let denně stála na hlavě. „Věřím, že právě jóga je důvod mé dlouhověkosti,“ přiznává Květoslava. Jógu také několik let předcvičovala v Ostravské televizi v pořadu Dejte léta životu profesora Rajko Dolečka.

Roku 1981 ještě prarodiče stihli oslavit zlatou svatbu, pradědeček Jindřich zemřel roku 1983 na infarkt. Ve stejném roce pak spáchal sebevraždu můj strýc Tomáš, tedy Květin vnuk.

V 90. letech nastala složitější období a prababička Květoslava začala pociťovat samotu a slabost. Přestěhovala se do Prahy za dcerou Šárkou. „Rozloučila jsem se s Ostravskem, s krajem, který jsem důvěrně znala,“ vybavuje si oslavenkyně. Ve svých 87 letech našla způsob poznávání Prahy. Nastudovala si skoro všechny tramvajové linky a jezdila s mapou v ruce na konečné stanice. Následně pak celou rodinu ohromovala svými znalostmi. Také se velmi intenzivně věnovala četbě, ručním pracím a pokračovala ve cvičení jógy.

Potom pro prababičku nastala léta poklidného stárnutí, ačkoli její schopnost pohybu se pomalu omezovala. Nepříjemná změna přišla roku 2014. Po pádu ze židle utrpěla zranění, které jí znemožnilo chůzi. Pro naši rodinu i Květušku v tento moment nastala jediná alternativa. Museli jsme přesunout prababičku do Domova pro seniory Elišky Purkyňové v Praze 6, kde žije šťastně a poklidně doposud.

Moje prababička Květoslava mě doteď dokáže překvapovat svou schopností reagovat a mít zároveň odstup. Fascinují mě na ní její morální a etické celoživotní postoje. Například dodnes se zajímá o politickou situaci a dokáže vtipně a s nadhledem glosovat aktuální dění a umí odhalit, co je skryto pod rouškou populismu současných politických představitelů. Od doby, co jsem ji začala vnímat, na sobě vždy pracovala a snažila se udržovat po psychické i fyzické stránce. Má také obdivuhodný smysl pro humor a dokáže se, i když nikdo z jejích přátel už nežije, dívat dopředu. Ačkoli teď už je pohybově omezena, mozek si neustále cvičí četbou a komunikací s ostatními.

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!