Straně SPD se nelíbí, že někdo na její volební materiály maluje hákové kříže a všelijak podobně je poškozuje. Aniž by to nějak doložili, našli okamurovci viníka, kterým mají být Piráti. Proč by to měli dělat Piráti, s kterými si sotva budou okamurovci nějak přetahovat voličstvo, není jasné. Každopádně se postižení hněvají, že je někdo spojuje s nacismem nebo označuje za fašisty.
Proč to ale někoho napadne, že by Tomiovi oddaní měli něco společného s fašismem? Nemají náhodou nějaké rysy, které k tomu svádějí?
Nálepka fašismu se uděluje někdy na potkání. Má to pak za následek, že ti, kteří by si ji do značné míry zasloužili, to zesměšňují. „Nechceš multikulturalismus? Jsi fašista.“
Na rozdíl od označení neomarxista jsou ale dobré důvody uvažovat, proč se toto označení najednou vynořilo. Zatímco za neomarxistu je označen každý, kdo nechce, aby se uprchlíci topili v moři, fašismus je o dost hmatatatelněší. Musíme si ale dát pozor na to, že dějiny se nikdy neopakují přesně, ale pokud se něco opakuje, bývá to už často dost zmutované.
Fašismus je politická ideologie a masové hnutí, které v letech mezi světovými válkami ovládalo značnou část střední, jižní a východní Evropy. Jeho stoupence bychom našli i v západní Evropě, Spojených státech, ale také mimo Evropu, třeba v jižní Africe, Japonsku, Latinské Americe a na Středním východě. Zrození jména je poměrně známé, italský fašistický vůdce Benito Mussolini svou stranu nazval podle latinského slova „fasces“, což byl ve starém Římě svazek prutů se sekerou, který představoval trestní autoritu.
Přes různé rozdíly můžeme u všech fašistických hnutí najít podobný důraz na extrémní militaristický nacionalismus, pohrdání demokracií a politickým a kulturním liberalismem, přesvědčení o přirozené společenské hierarchii a vládě elit a touhu vytvořit společenství lidu, ve kterém by jednotlivé zájmy byly podřízeny dobru národa. Patří tam také postava Vůdce, bez kterého není hnutí myslitelné. Vůdce si může založit stranu, ale ta je na něm zcela závislá. Bez něj by nebyla nic a kdyby se mu rozpadla, založí si novou. Na to většinou nemusí dojít, protože Vůdce mívá situaci pod kontrolou.
Druhá světová válka přinesla porážku fašistické Itálie a nacistického Německa a zdálo by se, že s fašistickými idejemi, které se zkompromitovaly, bude konec. V Itálii a Západním Německu byly strany tohoto typu zakázány. Nostalgie po fašistických idejích ale přežila. Zdá se, že ožívá v dnešní době, kdy se mluví o krizi liberální demokracie a ohrožení evropské identity domnělým přívalem příslušníků cizích kultur.
Najednou tu ale máme v Chemnitz davy, které po vraždě německého občana řádí v ulicích, pronásledují „neněmecky“ vypadající obyvatele a pouštějí se do násilných potyček s policií.
Bývalý předseda Spolkového sněmu Wolfgang Thierse říká v rozhovoru pro Tagesschau.de (přeloženo na Politiq.cz), že „neonacističtí ideologové si východní Německo a východní Němce doslova vybrali… Vyrostlo tu něco, co se nyní dere na povrch… samozřejmě k tomu dochází v části Německa, kde byli lidé radikální změnou systému hluboce znejistěni, ve které byli sociálně a morálně vykořeněni, kde mají více strachu z budoucnosti a kde proto snadněji podléhají svodům jednoduchých, radikálních odpovědí pravicových extremistů a pravicových populistů“.
Mohli bychom se ptát, čím byli lidé znejistěni, když se do bývalého NDR nalily obrovské peníze a sotva se tam žije hůře, než se žilo za vlády komunistického vůdce Ericha Honeckera. Také proč jsou v ulicích lidé, kteří změnu režimu neprožili vůbec, nebo jako malé děti. Popřípadě se můžeme ptát, proč se nekonají podobné bouře s honem na lidi v Rakousku, Itálii, Maďarsku a jinde. Na to můžeme odpovědět, že zatím se nekonají, nebo ne ve velké míře a že je to zřejmě dáno vlivem místní kultury.
U vzestupu evropského fašismu vidíme, že politicky reaguje na paralýzu politického života a jeho polarizaci. Rozdělenou společnosti zažíváme i u nás. U zrodu fašismu je zjevné, že vládou se pohrdá a považuje se za nekompetentní. Přispívá také pocit ekonomické nejistoty a kriminalita. Ideologicky se hlásá selhání liberálních myšlenek (hlásá se „čistá demokracie“ jako protiklad k liberální demokracii a vůdci nabízejí novou cestu a využívají pocitu ponížení. (Jste bezmocní, vládnou vám boháči, řídí vás Brusel.)
To všechno přitom nemusí reálně existovat, nebo ne ve velké míře, stačí vzbudit dojem, že to tak je, že země je „spálená“ a vykradená, národní hodnoty vyvezeny a bohatství je v rukou samozvané „elity“, která pokud není bohatá, tak aspoň požívá výhod, na které „obyčejný“ člověk nedosáhne (granty, dotace, stipendia).
Občanstvo pak slyší na výzvy k „očištění národního života“, národu cizí elementy nesmí být vpuštěny, nebo mají být vypuzeny. Protivníci nemohou být ještě pozavíráni, ale bylo by ideální, kdyby to šlo. Ne nutně dochází k budování nějakých paralelních struktur, jako bývaly různé bojůvky, které rozbíjely politické schůze protivníků, ale všelijaké bizarní domobrany známe i u nás. Není to ostatně dlouho, co byl objeven výcvikový tábor putinovských Nočních vlků na Slovensku.
Více než jasná ideologie je fašismus jako styl vládnutí. Pár základních myšlenek (viz výše), Vůdce a snaha struktury státu buď ovládnout, nebo obejít. Okamurovská „přímá demokracie“ v podstatě znamená paralyzovat zastupitelskou demokracii a obejít ji. Mezi vůdcem a „lidem“ má být přímé spojení, kde nebude nikdo moc překážet. Referenda už se patřičnou agitací nějak zvládnou. Je samozřejmě zapotřebí omezit média, která neposlouchají. Proto ta nenávist okamurovců (a nejen jejich) k veřejnoprávní televizi a rozhlasu.
Dějiny se nikdy přesně neopakují, ale mohou se objevovat podobnosti. Slovo fašismus má emoční náboj, a proto se tak často používá. Když budeme mluvit o protofašismu, quasifašismu, nacionalistickém autoritářství, zbožštělém rererendismu nebo populismu, nebude to mít takovou burcující sílu. Možná nějaký nový pojem vznikne, ale na tom tolik nezáleží. Horší je, že v politice se kromě pilných Vůdců a demagogů neobjevuje moc lidí, kteří by dokázali poznat, co se děje. Výsledkem je, že většinu v parlamentu mají babišovci, komunisté a okamurovci a do vlády sebevražedně nalezli zcela bezduší sociální demokraté.
Jsme ovšem v situaci, kdy se ptáme, jak se z močálu sami vytáhnout za vlasy. Opozice by se mohla konečně probrat.