Po víkendovém sněmování TOP 09 se o Miroslavu Kalouskovi začalo mluvit v minulém čase. V dobrém i zlém.

Kalouskův odchod z postu předsedy logicky svádí k jakémusi bilancování. Protože se jedná o velmi výrazného politika, který tuto proevropskou a středopravicovou stranu vybudoval a vtiskl jí unikátní profil. Zároveň mnoho let část veřejnosti tak hlasitě volala po jeho odchodu, že se vyklizení vrcholné stranické pozice může opticky jevit jako odchod.

Jeho nepřátelé se ale radují předčasně. Kalousek bude i nadále parlamentním politikem a předsedou klubu TOP 09. Neboli – o jeho komentáře z parlamentní tribuny nepřijdeme. Byla by to zvláště teď opravdu škoda.

Výsledek TOP 09 ve volbách byl opravdu slabý a navíc část strany považovala svého předsedu za zátěž na cestě k úspěchu. Kdybychom se ale spokojili pouze s tímto vysvětlením, bylo by to velmi povrchní. Kalousek je od nástupu nových mocenských sil v roce 2013 nejhlasitějším kritikem porušování pravidel liberální demokracie. Právě proto se stal největším nepřítelem autoritativního lídra populistického hnutí Andreje Babiše.

Povrchně vzato, veřejnost sledovala konflikt Babiše a Kalouska, v němž vlastně nyní Kalousek prohrál a Babiš je na koni. Jenže tady nešlo o zápas dvou boxerů, který skončil volbami. Tady se odehrává (tedy ještě doufejme neskončil) boj o demokracii, boj o svobodnou Českou republiku. Kalousek hájil velice statečně pozice svobody a elementárních pravidel hry. V protievropské hysterii se navíc jasně postavil na stranu naší evropské budoucnosti. To je tak zásadní pro celou společnost, že různé Kalouskovy chyby – skutečné i domnělé – vedle toho blednou.

Volby změnily situaci dalekosáhlým způsobem a není možné na ně nereagovat. Nástup antiliberálních sil je masívní a krajně nebezpečný. Jednou z mála nadějí, kterou nyní jako demokraté máme, je silná pozice Petra Fialy v ODS po částečném návratu pravicových voličů. Spolupráce demokratických stran je pro nás životně důležitá a Kalousek pro ni utvořil svým odstoupením z vedoucí pozice v TOP 09 o něco více místa, protože svými osobními vlastnostmi buldoka nedělal svým partnerům jednání právě lehké. Jak bude nové uspořádání fungovat, zvláště když nový předseda TOP 09 Jiří Pospíšil působí v evropském, a nikoli v českém parlamentu, to zůstává hádankou.

Kalousek nemá situaci tak snadnou, že by se mohl pohodlně uložit do politického hrobu. Má před sebou jeden z nejtěžších úkolu své politické kariéry. Musí ovládnout sám sebe v roli, kterou zatím nehrál. Soužití s legendárním a mocensky neagresivním Karlem Schwarzenbergem nebylo pro bytostného lídra zdaleka tak náročné, jako bude soužití s mladým Jiřím Pospíšilem. Přitom si vůbec nemůžeme přát, aby se Kalousek upozadil až příliš. Tato neobyčejně hnusná doba vyžaduje, aby se demokraté neoslabovali a aby nikdo nestál stranou.

Bohumil Doležal nastolil otázku, zda Kalouskův odchod není ústupkem Babišovi. Na to by si měli odpovědět straníci TOP 09, kteří do značné míry podlehli neobyčejně špinavé kampani a neustálému ostouzení Kalouska ze strany Andreje Babiše. Pozorovatele může i napadnout, že si sám Kalousek nechal vnutit bláboly o své nepřijatelnosti.

Nelze nevidět, že část TOP 09 projevila při ostouzení Kalouska zbabělost. Ale nevyčítejme to Kalouskovi osobně. Na inteligentní lidi se nemůžeme zlobit, že mají sebereflexi. Hlupáci a darebáci mají jistě výhodu, že nic takového nemají. O to spíše je třeba se jim postavit a nepadat pod tíhou neustálého zpochybňování. Jakkoli je to těžké.