V posledních dvou letech se Polsko v Evropské unii stalo symbolem absolutního zla. Na jeho adresu padají silně nadsazená agresivní slova. Nejnázornějším příkladem byla pohrůžka, že proti němu bude použit článek č. 7 Lisabonské smlouvy, označovaný jako „atomová bomba“. Evropská komise se nakonec ve středu 20. prosince 2017 opravdu rozhodla tuto hrozbu spustit, a to vzhledem ke „zjevnému nebezpečí vážného narušení právního státu v Polsku“.
Proč ale k tomuto rozhodnutí došlo několik dnů před vánočními svátky a zrovna v okamžiku, kdy byl jmenován nový polský premiér? Byli snad zadrženi polští poslanci? Byly v zemi za použití nepřiměřené síly rozháněny manifestace? Došlo k zatýkání jejich účastníků? Ne, to se dělo ve Španělsku. Možná byla při explozi automobilu zabita novinářka, která obvinila premiérovu ženu, že má konto v Panamě, na něž ukládá podezřele získané peníze? Ne, k tomu došlo na Maltě, z níž se podle slov synů oběti stal „mafiánský ostrov“. Měla snad zaujmout důležitá místa ve vládě krajní pravice? Ne, toto se odehrálo v Rakousku. Možná se Polsko rozhodlo zavést energetickou politiku, která by ohrožovala bezpečnost celé střední Evropy? Nikoli, to platí o Německu. Možná tedy Polsko po léta nedodržuje maastrichtská kritéria a v roce 2018 dosáhne rekordní výše zadlužení, nejvyššího v celé EU? Ne ne, tentokrát se to týká nás Francouzů.
Evropská komise spustila článek 7 poprvé ve svých dějinách, takže polské „nebezpečí“ musí být ve srovnání s prokázanými skutky v jiných členských zemích obzvlášť závažné.
Pět příkazů Bruselu Varšavě
Evropská komise tvrdí, že „v důsledku polských reforem justiční oblasti je v současnosti soudní aparát země pod politickou kontrolou většiny, která je u moci.“ Doporučení přijaté komisí ve středu 20. prosince 2017 obsahuje pět opatření, která musí polská vláda přijmout, aby rozptýlila její obavy. (Všimněme si, že komise hovoří jen o nebezpečích a obavách, takže pokud jde o narušení právního státu, nejde o žádná zjištění opírající se o fakta?)
První opatření: „Pozměnit zákon o nejvyšším soudu tak, aby neomezoval věk odchodu do důchodu soudců, již jsou aktuálně ve funkci, zrušit rozhodovací pravomoc prezidenta ohledně prodloužení mandátu soudců nejvyššího soudu a zrušit proceduru mimořádné stížnosti, jež umožňuje zpětné otevření kauz, ve kterých padl pravomocný rozsudek několik let předtím.“
Polský nejvyšší soud je instituce odpovídající francouzskému kasačnímu soudu. Nový zákon předpokládá, že soudci starší šedesáti pěti let budou posláni do důchodu. Z toho vyplývá, že toto opatření se dotýká soudců narozených v padesátých letech, jež působili v době komunistického režimu a zejména v období výjimečného stavu. Tento zákon zároveň umožňuje občanům, kteří se považují za oběti nespravedlivých procesů, především v posledních dvaceti letech, žádat o revizi těchto procesů. Autoři zákona sledují dvojí záměr. Jednak dekomunizaci soudní moci, poslední ze tří mocí v Polsku, která po roce 1989 dekomunizována nebyla, a jednak její obnovu, neboť se všeobecně považuje za nepotickou.
Druhé opatření: „Pozměnit zákon o Národní soudcovské radě takovým způsobem, aby nebyl ukončen mandát současných členů rady a aby bylo rovněž zajištěno, že nový systém jmenování nadále zaručí, že soudci – členové rady budou vybíráni sobě rovnými představiteli soudcovského prostředí.“
Z pětadvaceti soudců – členů Národní soudcovské rady bylo dosud patnáct jmenováno jinými soudci, bez jakékoli kontroly občanů. Nyní má být oněch patnáct soudců jmenováno poslanci. Žádné parlamentní uskupení nebude moci navrhnout více než devět soudců a každá skupina bude moci navrhnout minimálně jednoho. A seznam oněch patnácti soudců bude muset být schválen třípětinovou většinou v sejmu. Není demokratičtější, že budou „soudci soudců“ namísto kooptace (jmenování se mezi sebou navzájem) nominováni zvolenými zástupci lidu? Soudci jsou samozřejmě odborníci, ale když necháme toto rozhodování na nich, není to zjevný příklon k technokracii?
Třetí opatření: „Změnit nebo odstranit zákon o organizaci všeobecných soudů, zejména zrušit pravidla týkající se důchodového věku soudců, včetně rozhodovací pravomoci ministra spravedlnosti prodlužovat mandát soudců a jmenovat a odvolávat předsedy soudů.“
Zde jde o čistě administrativní opatření. Reforma zákona předpokládá, že případy budou soudcům přidělovány losem, takže z předsedů soudů se v podstatě stanou „administrativní ředitelé“.
Čtvrté opatření: „Obnovit nezávislost a legitimitu ústavního soudu dodržováním toho, že jeho soudci, jeho předseda a místopředseda budou voleni v souladu se zákonem a že jeho výroky budou publikovány a v úplnosti naplňovány.“
Evropská komise a polská opozice zpochybnily společně platnost volby některých soudců ústavního soudu (ten odpovídá francouzské ústavní radě) a tím i nepřímo platnost volby jeho předsedy a místopředsedy. Ať tak či onak, Evropskou komisi a polskou opozici tvoří vysocí úředníci a politici, v žádném případě soudci. Nejvyšší soud kromě toho ve svých výrocích platnost těchto voleb potvrdil. Polský nejvyšší soud přitom nemůže být obviňován ze sympatií ke straně, která je v Polsku u moci: pravidelně se v oficiálních prohlášeních staví proti vládnoucí straně, jeho předsedkyně se zúčastnila manifestace zorganizované opozicí a v jejím průběhu si dokonce vzala slovo.
Páté opatření: „Zdržet se aktivit a veřejných prohlášení, která podkopávají legitimitu soudní moci.“
Podmínkou, kterou si zde komise klade pro případné zrušení postihu je to, že se legální a legitimní zástupci v členské zemi nebudou dotýkat všech témat, která si zvolí, a způsobem, jak je chápou. Jinými slovy, jestliže polský poslanec považuje soudní moc za zkorumpovanou, nemá právo to vyslovit, má-li zájem na tom, aby jeho země nebyla sankciována Evropskou unií.
Je Frans Timmermans politickým komisařem?
Ať si každý ve svém nitru a svědomí těchto pět opatření zhodnotí. A aby tak mohl učinit, je dobré, aby měl na paměti určitá fakta.
První věcí je, že Frans Timmermans, místopředseda Evropské komise pověřený „polskou otázkou“, nebyl zvolen, ale jmenován. Ano, jde o dlouholetého sociálně liberálního poslance, ale jeho strana v Nizozemsku reprezentuje pouze 5,7 % voličů. Od chvíle, kdy se v Polsku dostala k moci strana Právo a spravedlnost, opakuje Timmermans téměř doslova argumentaci opozičních liberálních politických stran proti vládě ve Varšavě. Připomeňme také, že „polským ručitelem“ Franse Timmermanse je předseda Evropské rady, liberál Donald Tusk. Ten je zakladatelem Občanské platformy, hlavní opoziční strany v současném Polsku, a není nereálné, že by mohl do politického života své země znovu vstoupit. Podaří-li se Fransi Timmermansovi splnit svůj cíl diskvalifikovat stranu, jež je ve Varšavě u moci, bude Donald Tusk první, kdo na této změně vydělá. Je také třeba mít na paměti, že ten, kdo už dva roky odsuzuje polskou vládu, nemá právo nikoho odsuzovat, má pouze pravomoc pochybení prošetřovat.
Je nutné Polsko mučit?
Proč ale Brusel – nehledě na to, nakolik je jeho akce opodstatněná – hrozí Polsku procedurou, o níž všichni vědí, že k ničemu nebude? K tomu, aby skončila úspěšně, je třeba jednohlasného souhlasu států EU, a Maďarsko již ohlásilo, že bude proti. Proč nepostavit Varšavu před Soudní dvůr Evropské Unie? Ten nevyžaduje souhlas členských států, ale zase vydává právní, nikoli jen politická rozhodnutí. Má to znamenat, že žádné porušení nebylo zjištěno? Že existuje pouze „nebezpečí“? (Komise se na Soudní dvůr samozřejmě obrátila, ale jen kvůli „diskriminaci pohlaví vzhledem k tomu, že se zavádí odlišný věk odchodu do důchodu u soudkyň (60 let) a u soudců (65 let)“, kterýžto zápis polský Sejm následně zrušil.)
Polsko se nesmí podřídit v zájmu Evropy
Početní představitelé liberálních stran obviňují Polsko ze všech možných zel. Je snad ale PiS v Polsku u moci dvacet let? Není tato aféra spíš názorným příkladem stále víc zneklidňujícího vývoje v Evropě? Někteří, třeba jako francouzský prezident, navrhují nové uspořádání EU. Čím ale dosavadní uspořádání nahradit? To nikdo ve skutečnosti neví.
Základy Unie už otřáslo ponižující zacházení s řeckým lidem. Nemluvě o akronymu označujícím protestující románské země: PIGS (anglicky prasata). Jde nyní o to, jak obdobně naložit s Polskem, které je v duchovním smyslu spojnicí Evropy s jejími křesťanskými kořeny? Stavbu, která má základy, zdi a střechu tak definitivně proměníme ve svírající olověný korzet. Přiznejme si, že právě o toto tady jde.
Vytvořit nového Evropana – bez domova, bez vazeb, bez hranic vymezujících jeho práva? Oslabit státy a zbavit nás našich identit? Polsko v posledních třech stoletích přežilo impéria a diktatury, které si je chtěly podřídit. Nová liberální technokracie nakonec dopadne stejně.
Překlad: Josef Mlejnek
