Smrt Jana Masaryka 10. března 1948 byla šokem. Od samého počátku byla obklopena nejasnostmi a od prvních okamžiků se vtírala otázka, jestli to skutečně byla sebevražda, jak záhy začala tvrdit komunistická propaganda.

Pochybnosti měl sám prezident Edvard Beneš, jakmile se o události dozvěděl.

Nebyl to ostatně jediný případ. 28. února se podle vlastního sdělení pokusil skokem z okna o sebevraždu ministr Prokop Drtina, ale přežil. Skončil nejdříve v nemocnici, pak byl ve vazbě a nakonec byl v roce 1953 odsouzen na 15 let vězení a v roce 1960 propuštěn. O okolnostech nechtěl nikdy moc mluvit. Podivné bylo, že se po zranění utrpěném skokem z druhého patra ještě stačil nějak dostat přes živý plot a zídku a našli ho na ulici u domu. Drtina tvrdil, že se obával zatčení. Proč ale právě oné noci, to nikdy neřekl. Objevily se spekulace, že k němu mohla vniknout Státní bezpečnost a on se pokoušel uniknout. O podrobnostech nikdy nemluvil, což by mohlo být dáno jeho strachem po celou dobu trvání režimu.

Jaké byly Masarykovy poslední dny? Během vládní krize po demisi ministrů neodstoupil a stal se členem nové Gottwaldovy vlády. Dne 7. března se ještě zúčastnil sokolské přehlídky a večer jel k hrobu svého otce T. G. M. do Lán. Nepřipojil se k ostatním ministrům, chtěl tam být sám. Osmého března byl na vzpomínkovém večeru Národního divadla. Dne 9. března pak doprovázel nového polského velvyslance Józefa Olszewského k prezidentu Benešovi do Sezimova Ústí. Po audienci ještě mluvil s prezidentem, ale není známo, o čem spolu hovořili. A druhý den ráno byl nalezen mrtvý pod oknem svého bytu v Černínském paláci. Že šlo o sebevraždu, s tím komunisté vyrukovali několik hodin po smrti.

Klement Gottwald při Masarykově pohřbu pravil, že Masaryk vůči sobě vzbudil „nepříčetný vztek domácích i zahraničních mnichovanů“ a „byla uvolněna stavidla štvavé a pomlouvačné kampaně“. „A kdo zná jemnou povahu Jana Masaryka, tak citlivou proti všem osobním výpadům a osočování, ten pochopí, jak těžce snášel Jan Masaryk tento soustředěný nápor na své city a na své nervy. Připočítáme-li pak k tomu všemu ještě churavost Jana Masaryka – pak vidíme všechny okolnosti, které ho dohnaly k tragickému  konci. Jan Masaryk odešel pod tímto tlakem.“

Pak došlo na skutečně dojemná slova: „Nyní stojíme, truchlíce nad jeho rakví a doprovodíme ho za chvíli na poslední cestě na lánský hřbitov, aby tam vedle otce a matky snil svůj věčný sen. Je nám všem nesmírně těžko a smutno, neboť s Janem odchází od nás nejen velký státník a velký Čech, nýbrž současně také dobrý, předobrý člověk. Státník, Čech a člověk, jakých naše vlast tak mnoho potřebuje. Jene, drahý Jene! Přijmi na rozloučenou náš poslední pozdrav, naše poslední sbohem. Nám, kteří zde zůstáváme, jsi odkázal, abychom vždycky šli s lidem. A my, Jene, s lidem zůstaneme a s lidem půjdeme! To Ti slibujeme!“

Prezident Beneš se původně pohřbu účastnit nechtěl, byl už velmi nemocen, ale nakonec přijel a nepřednesl žádnou řeč, zřejmě aby nemluvil vedle ulhaných režimních řečníků.

Mladá fronta přináší 14. března v článku nazvaném Masaryk obětí Marshallova plánu článek, který napsal v americkém Daily Workeru Josef Starobin: „Naši štváči tvrdí, že Masarykovu smrt zavinila vláda teroru v ČSR a my tentokráte s nimi souhlasíme. Jde však o teror, který uvrhuje celé národy do strachu, udržuje Ameriku v historické nevědomosti a bojkotuje národy, které nechtějí nic jiného, než žít po svém. Marshallováci, kteří před dvěma nedělemi se Masarykovi vysmívali, protože ho nemohli použít pro své záměry, ho dnes opěvují. Nepřiznají však, že to byl jejich teror, který Masaryk nemohl snést a překonat. V SN žádal Masaryk skončení studené války a Marshallovy vypočítavé politiky. Žádal o pomoc, která by československému lidu dovolila určovat si vlastní osud. Kdo mu od pověděl přátelstvím? Kdo nazval jeho zemi policejním státem? Když Masaryk odmítl zradit svou zemi, říkali, že představoval pátou kolonu uvnitř Československa. Nerespektovali ho na živu a po jeho smrti předstírají, že truchlí. Truchlí proto, že zemřel, či jen proto, že nechtěl sehrát jejich hru? Masaryk neprotestoval proti rozhodnutí lidu. Protestoval proti světu, ze kterého vzešel a který mu vyhrožoval, protože se rozhodl jít po boku lidu.“

Nám jinak neznámý americký komunista Starobin (1913–1976) vydal v roce 1948 knihu o Marshallově plánu, kde tvrdil, že může vyvolat novou světovou válku. V roce 1956 vystoupil z komunistické strany. Ještě v šedesátých letech vystupoval jako „communist studies expert“ na Columbia University.

Všechno pokračovalo jako na drátkách. V tomtéž vydání se dočteme: „Vláda schválila v pátek důležitou osnovu o revisi národní očisty.“ Také je tam zmínka o tom, že zrádce Pavel Tigrid v emigraci promluvil a že dorazily nové dodávky sovětského obilí.

Jaký dopad měla Masarykova smrt na veřejnost? Výstižně to vyjádřil americký prezident Harry Truman, který označil smrt Jana Masaryka za „dramatický symbol tragického konce svobody v této zemi“.

Musíme vzít v úvahu, že to byla jedna z pohrom, které tehdy přicházely jedna za druhou. Masaryk byl symbol. Byl syn zakladatele státu, byl oblíbený. Lidé ho znali jako hlas z válečného vysílání Londýna. Jeho účast v Gottwaldově vládě byla pro někoho zklamáním, pro jiné poslední zoufalá naděje, že je tam aspoň někdo, kdo vypadá jako demokrat. Mezitím se ale pilně zatýkalo a lidé prchali. Z 300 poslanců parlamentu zvolených ve volbách v roce 1946 se jich po únoru jedenáct vzdalo mandátu, pětatřicet emigrovalo a deset bylo zatčeno.

S tím byl konec a zůstával v podstatě už jen Beneš, který byl ale už v ústraní v Sezimově Ústí a o jeho špatném zdravotním stavu lidé nevěděli. Beneš už věděl, jak se nechal slyšet v soukromých rozhovorech, že ho komunisté podvedli, zvláště Gottwald, kterému dost dlouho důvěřoval. Zjistil, že byl podveden i Stalinem. Posledním pokusem o odpor bylo, že nepodepsal novou ústavu, kterou komunisté sepsali a rozhodl se odstoupit, což učinil 6. června. Dne 6. července ještě v Praze proběhl slavný průvod konaný v rámci Všesokolského sletu, což bylo naposledy. Lidé ještě mohli své cítění vyjádřit při Benešově pohřbu. Bývalý prezident zemřel 3. září 1948.

V dalších letech se občané z komunistické propagandy dozvěděli, že T. G. Masaryk byl představitelem buržoazie a střílelo se za něj do dělníků a že bez Velké říjnové socialistické revoluce by Československo nevzniklo. Beneš dopadl stejně a vyčítal se mu podíl na mnichovské katastrofě. O Janu Masarykovi se nemluvilo a o okolnostech jeho smrti se znovu začalo uvažovat až v roce 1968. Pak zase dvacet let nic.

Aniž bychom zabíhali do podrobností, jsou v zásadě tři základní teorie o Masarykově smrti. Sebevražda, vražda a smrt při pokusu uniknout před lidmi, kteří vnikli v noci do jeho bytu.

Je pravda, že o sebevraždě se Masaryk před více lidmi tehdy zmiňoval a teorii sebevraždy vždy hájil jeho poslední tajemník Antonín Sum. Jan Masaryk prožíval depresivní stavy a jeho duševní zdraví procházelo výkyvy během života často.

Na první pohled je také nejasné, proč by komunisté měli na jeho smrti zájem, když jeho účast ve vládě naopak, aspoň na nějako dobu, potřebovali. Zdá se, že někteří komunističtí představitelé byli jeho odchodem zmateni. Pokud někdo plánoval zločin, je možné, že do něj nebyli zasvěceni všichni.

Existují ale věrohodná svědectví, že současně uvažoval o odchodu do exilu. Psala o tom Masarykova dlouholetá přítelkyně Marcia Davenportová (1903–1996). Měl podle jejího svědectví do zahraničí odejít nedlouho po ní. To by mohlo být motivem, proč se Masaryka zbavit. A ještě je tu možnost, že šlo o akci sovětské tajné policie. O tom nevíme zatím nic, protože Moskva odmítá v této věci otevřít své archivy. Masaryk v exilu by byl pro režim jistě velkou nepříjemností.

Po listopadu 1989 proběhla další zkoumání. Podle kriminalistické analýzy se jeví jako pravděpodobné, že Masaryk nevyskočil z okna v sebevražedném úmyslu. Tělo leželo po dopadu na zádech a příliš daleko od zdi budovy, ministr byl oblečen v pyžamu a špinavé oblečení neslo znaky smrtelné úzkosti. Představa, že Masaryk, který se bál bolesti, skáče v pyžamu z okna po zádech, když má ve svém bytě hojné zásoby prášků na spaní, je podivná. Nebyl nalezen žádný dopis na rozloučenou, který by byl pro režim spíše triumfálním dokladem. (Pokud by v něm nebylo něco, co by moci vadilo, což nelze vyloučit.) Kriminalisté byli záhy z vyšetřování odstaveni a nahrazeni Státní bezpečností. Lidé podílející se na vyšetřování zemřeli zanedlouho rychle po sobě za podivných okolností. To všechno je skutečně dost zvláštní.

Jisté je jedno, že Masarykova smrt dala událostem převratu výstižné zabarvení. Byla to tragédie.

Celý text si můžete přečíst v Revue FORUM, které vychází v pondělí 12. března. Předplaťte si jej ZDE.

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner
Jan Jandourek
Jan Jandourek
Komentátor deníku FORUM 24
Další články autora