Ruský prezident Putin vstupuje do nového roku pln šťastných předtuch. V situaci, kdy by jiný pod tíhou reálných nezdarů odešel do kláštera a dal se na modlení, jemu se daří vyvolávat dojem, že je dítkem štěstěny. Ať udělá, co udělá, vždy se najde pochlebovač, který obdivně uvítá jeho krok. Kdyby na Obamovu demarši s vypovězením ruských diplomatů odpověděl rázně a asymetricky, jak je jeho zvykem, byl by veleben za svou rozhodnost a neústupnost. Když na ni neodpověděl vůbec, byl odměněn frenetickým aplausem za svou prozíravou zdrženlivost a státnický rozhled, který tak výhodně kontrastuje s Obamovou hysterickou ukvapeností. Putinovi tleská jak jeho vlastní panoš Sergej Lavrov, který ještě den předtím žádal exemplární potrestání Američanů, tak i Donald Trump, jenž v tom spatřuje důkaz, „jak je Putin chytrý“, což údajně věděl vždycky.
Jen se dočkat 20. ledna a pak všechno bude fajn… Skončí nekonečné vánoční a staronovoroční opilecké hody, pravoslavní vystrčí hlavu z ledové koupele, v níž každoročně léčí kocovinu, a spatří kolem sebe hotovou idylku: nikde žádný Obama, žádné sankce, jen věrní přátelé a obdivovatelé Putinova Ruska. Opravdu? Není to ve skutečnosti jen další novoroční sebeklamné přání, které se záhy ukáže jako bláhové? Život není dojemná pohádka z produkce Walta Disneyho. Nepohodlná pravda spočívá v tom, že se 20. ledna pro Rusko nezmění zbla nic. Protože současný mrazík ve vztazích Ruska a Spojených států není závěrečným akordem Obamovy amatérské skladby, nýbrž předehrou pochodového nástupu Republikánské strany, která se tímto hlásí takřka k neomezené moci po vítězství ve všech volebních kategoriích.
[ctete-foto]92327[/ctete-foto]
Mnozí pozapomněli, že všechny „rusofobní“ iniciativy dvou posledních prezidentských kadencí byly dílem republikánských kongresmanů. Po celou dobu je Obama neomylně vetoval, a naopak dával Putinovi zelenou, kdykoli ten pomyslel na válečné dobrodružství. Za Obamy byl slavnostně spuštěn a neslavně pohřben „reset“ rusko-amerických vztahů. Za něho se navzdory slibům Gruzie nestala členem NATO, ba ani o píď tímto směrem nepokročila. Za něho Ukrajina zůstala bez letálních zbraní a Sýrie dostala vlastní Stalingrad. Ať už jeho nerozhodnost byla povahová vlastnost nebo zastíraná doktrína, ve výsledku Putin bezpracně přišel k pověsti geniálního stratéga schopného přelstít každého soupeře.
Hned po složení přísahy začátkem ledna hodlá americký Kongres zahrnout Rusko přívalem nových sankčních opatření míněných jako odveta za počítačové zasahování do vnitřních záležitostí Spojených států. Delegace amerického Kongresu složená z vysoce postavených funkcionářů obou stran navštívila v posledních dnech řadu bývalých republik Sovětského svazu, aby získali podkladový materiál pro další postup na Kapitolu. Jak prozradil vlivný republikánský senátor Lindsey Graham: „Nové sankce postihnou nejen energetický a bankovní sektor Ruska a nejen špičky FSB a GRU, ale také osobně prezidenta Putina a okruh jeho nejbližších věrných. Jediný způsob, jak přimět Rusko ke změnám, je donutit jeho hospodářství zaplatit neúnosně vysokou cenu za agresivitu.“ Jeho kolega John McCain, nesmlouvavý zastánce protiputinovských sankcí, nazval počínání ruských hackerů útokem na základy demokracie: „Naše odpověď bude tvrdá a leckoho zabolí, vždyť útok na svobodné volby je útokem na demokracii. Hodláme příkladně potrestat strůjce tohoto útoku. Nepochybuji, že Kongres nás podpoří a nové sankce schválí. Pokud je nepodepíše prezident Trump, přehlasujeme jeho veto dvěma třetinami hlasů a návrh se stane zákonem.“ John McCain je totiž hlavou senátního branného výboru a již na 5. ledna předvolal ke slyšením šéfy hlavních amerických tajných služeb.
[ctete-foto]91900[/ctete-foto]
Zvolený prezident Trump zastává názor, že za hackerskými útoky nemusejí stát zrovna Rusové, a tvrdí, že má prý exkluzivní informaci o těchto událostech, leč samotné toto tvrzení vyvolává spíše dodatečné podezření ohledně Trumpových informačních zdrojů. Zní trochu dutě na pozadí skutečnosti, že všech 17 amerických zpravodajských služeb – včetně FBI, kterou ještě nedávno demokraté obviňovali ze stranění Trumpovi a úmyslného poškození Hillary Clintonové – jednomyslně přičítá počítačové záškodnictví Rusku. Vyjádření nedůvěry celému společenství vlastních tajných služeb podkreslené demonstrativní důvěrou v informace podstrčené FSB a GRU by nepůsobilo přesvědčivým dojmem na veřejnost a přililo by oleje do ohně doutnajícího napětí mezi novým prezidentem a posílenou republikánskou frakcí Kongresu.
Moskevský zvyk orientovat se za všech okolností jen na „hlavního náčelníka“ v americkém kontextu vypadá trapně. Zvlášť to platí pro tak nestandardního prezidenta, jakým je Donald Trump, který má proces obeznámení se se svými pravomocemi teprve před sebou. Navíc spolustraníci dokázali dosadit do tandemu velmi silného viceprezidenta. To může vysvětlovat, proč Trump reaguje na zprávy o „ruském zasahování do volebního procesu“ tak nervózně. Vidí v tom jinotajnou narážku na to, že ač se ještě neusadil v Bílém domě, už mu kdosi ukazuje na dveře. Pokud republikáni dospějí k pocitu, že Donald Trump není profesionálně způsobilý k výkonu prezidentského úřadu, mohou začít pracovat na zahájení impeachmentu. Budou v tom mít plnou podporu svých demokratických kolegů v Kongresu a také celého společenství zpravodajců, kteří se cítí být poníženi obviněním z blamáže. Vůdce republikánů v Kongresu Paul Ryan se v otázce protiputinských sankcí jednoznačně postavil na stranu McCaina, čímž dal najevo, že na Kapitolu nový prezident v této otázce zastánce mít nebude ani mezi spolustraníky.
Trump je všechno jiné, jen ne hlupák. Donucen k volbě mezi pudem sebezáchovy a obdivem k Putinovi, zvolí nepochybně to první. Ví, že na záda mu dýchá rozhodný a veřejností respektovaný Mike Pence, který jako tradiční konzervativec má na rozdíl od Trumpa na své straně přízeň republikánského aparátu a svou televizní debatu suverénně vyhrál. V jejím průběhu mimořádně stručně a výstižně formuloval své zahraničněpolitické krédo: „Budu jednat jako Reagan – jen z pozice síly.“ Rozhodnutí Moskvy nesahat k symetrické odvetě po vyhoštění 35 ruských diplomatů je nejlepším potvrzením účinnosti takového postoje. A to znamená, že na sladký život se Putinovo vedení těší zbytečně.