Konflikt ohledně kandidáta ČSSD na ministra zahraničí Miroslava Pocheho má několik rovin, které dobře odrážejí stav dnešní české politiky. Na první pohled je to spor o jednu osobu, jeho důsledky pro budoucnost však mohou být mnohem větší.

Prvním aspektem je prezidentův hlavní argument proti Pochemu, tedy jeho údajná vstřícnost k migraci. Při stále silných obavách části veřejnosti z uprchlíků a migrantů je to od prezidenta dobrý tah, který jeho postoji získává sympatie.

Dalším důležitým momentem je reakce premiéra Babiše a jeho apel na Pocheho rezignaci na ministerskou kandidaturu, což označuje za projev státotvornosti. Designovaný premiér přitom poněkud pozapomněl na svůj vlastní případ – sám na vládní funkci lpěl a lpí velmi vytrvale. Podstatnější je ovšem Babišova motivace: Zjevně nechce jít do konfliktu s prezidentem a nejraději by celou věc (rozuměj kandidáta) co nejrychleji smetl ze stolu bez ohledu na názor ČSSD. Dost to vypovídá o tom, jak vážně bere šéf ANO sociální demokraty. Nejde o dobrou zprávu pro trvalost společné koaliční vlády ANO a ČSSD (pokud nakonec skutečně vznikne).

Babišova reakce také názorně potvrzuje přetrvávající spojenectví premiéra a prezidenta. Bez Zemanovy vytrvalé podpory by šéf ANO – vzhledem k obtížné přijatelnosti pro ostatní stranické aktéry kvůli trestnímu stíhání v kauze Čapí hnízdo – ve Strakově akademii neseděl. Pro Babiše je zjevně lepší být zadobře s prezidentem, a nikoliv s potenciálním sociálnědemokratickým partnerem, protože to může být partner dost epizodický.

Prezident historicky tahal za kratší konec

V tuto chvíli není jasné, jak celý spor dopadne. Zkusme se ale podívat, co by pro postavení prezidenta znamenalo Pocheho rozhodnutí ustoupit tlaku a na ministerské funkci netrvat, případně sociálnědemokratický návrh jiného kandidáta. V určitém ohledu by to byla od vzniku samostatné České republiky bezprecedentní situace. Prezident by si tím totiž poprvé vymohl právo vetovat předpokládaného člena vlády. Až dosud výklad ústavy, konkrétně věty, že prezident jmenuje členy vlády na návrh předsedy vlády, zněl, že hlava státu navržené kandidáty vetovat nemůže. Názory ústavních právníků a politologů se až na výjimky shodují, že by to hlava státu mohla udělat pouze za mimořádných okolností, například při navržení duševně choré osoby, tedy blázna. Pod to ovšem rozhodně nespadá rozpor v názoru na migraci či třeba na Izrael, což prezident rovněž uvádí jako důvod svého odmítání Pocheho.

Dosud vždy, když došlo k veřejnému konfliktu při jmenování člena vlády, nakonec ustoupil prezident. Obvyklý průběh sporů o jmenování ministrů je dobré přiblížit na několika příkladech. Je příznačné, že velmi oblíbeným polem střetu byl důležitý post ministra zahraničí. Začněme vládou dnešního prezidenta Miloše Zemana, který si při svém jmenování premiérem v létě roku 1998 vyslechl od Václava Havla výhrady k předpokládanému ministru zahraničí Janu Kavanovi. Podle Havla nebyl Kavan dostatečně proatlanticky orientovaný, navíc mu vadilo podezření z jeho spolupráce s komunistickou Státní bezpečností. Poněkud jiný druh výhrad, údajné podivné vazby směrem na Východ, zmiňoval prezident u kandidáta na ministra vnitra Václava Grulicha. Miloš Zeman tehdy jakékoliv personální veto prezidenta rázně odmítl a Havel nakonec všechny navržené ministry včetně zmíněných dvou jmenoval.

Něco podobného se zopakovalo v prosinci 2006, kdy měl prezident Klaus hodně kritické komentáře k několika navrženým členům vznikající vlády Mirka Topolánka. Prim ve sporu opět hrálo obsazení ministerstva zahraničí, tentokrát osobou Karla Schwarzenberga. Podle Klause nominace kandidáta, který žil několik desetiletí v Rakousku, údajně ohrožovala české národní zájmy, například ve sporu s Rakušany o jadernou elektrárnu Temelín. Přes tento protest Klaus ovšem Schwarzenberga, stejně jako ostatní členy Topolánkovy vlády, posléze jmenoval.

I Zeman zatím ustoupil

Do třetice připomeňme situaci z přelomu let 2013 a 2014, kdy stávající prezident vyslovil výhrady k ministrům Sobotkovy vlády. Nejvíce to „schytal“ předpokládaný ministr obrany Martin Stropnický za své herecké angažmá, předmětem převážně personálně neadresných výtek prezidenta se nicméně stali i další adepti na ministry. Hlava státu jim vyčítala i takové bizarnosti, jako nedostatečnou publikační činnost. Bohuslav Sobotka je dnes označován za nevýrazného premiéra, v lednu 2014 ale na svém návrhu nehodlal cokoli měnit. Miloš Zeman nakonec všechny členy vlády jmenoval přesně podle premiérova návrhu.

Pravdou je, že si hlava státu při sporech o jmenování občas vymohla splnění určité podmínky. Příznačná v tomto ohledu byla situace z podzimu 2005, kdy premiér Jiří Paroubek navrhl ministra zdravotnictví Davida Ratha. Prezident Václav Klaus Ratha ovšem odmítl jmenovat s odkazem na dotyčným rovněž zastávanou funkci šéfa České lékařské komory. Spor trval několik týdnů a padaly při něm i výroky, které vstoupily do politického folklóru, jako Rathova titulace Klause coby vrtošivého staříka. Spor nakonec ukončila Rathova rezignace na vedení lékařské komory, načež ho Klaus ministrem jmenoval.

Splnění určité podmínky, jako byla ta v Rathově případě, nicméně těžko může být bráno jako zásadní vybočení prezidenta z jeho obvyklé role v parlamentní demokracii.

Důsledky průlomu do prezidentské tradice

Stávající situace dává hlavě státu mnohem lepší vyhlídky prosadit své personální veto u člena vlády, než tomu bylo kdykoli v minulosti. Zaprvé je ve hře už zmíněná skutečnost, že bez Zemana by Babiš nebyl premiérem, a Poche proto nemá premiérovu podporu. Na rozdíl od minulosti tak nejde o střet prezidenta a premiéra, což je důležitý rozdíl, který zvyšuje Zemanovy šance na úspěch v tomto sporu.

Zadruhé je tu postoj komunistů, kteří chápou prezidenta jako spojence a jeho požadavek si osvojili, byť jim Pocheho nominace původně nevadila. ANO i ČSSD vědí, že bez komunistů nemají šanci získat pro vládu důvěru.

Pokud nakonec Poche svou nominaci na ministra zahraničí vzdá anebo ho ČSSD obětuje, potvrdí se tím, že významným spolutvůrcem nové vlády je prezident Miloš Zeman. Navíc se tím prezidentovi otevře možnost mít na pozici ministra zahraničí blízkého člověka, podobně jako ho pravděpodobně bude mít na ministerstvu zemědělství v Miroslavu Tomanovi.

Ještě větší význam může mít Pocheho případ pro budoucnost, protože se tím pro jakékoliv další jmenování členů vlády vytvoří důležitý precedent. Rozšíří se totiž výklad oné výše citované „suché“ věty ústavy o jmenování ministrů a hlava státu získá na jejich výběr mnohem větší vliv. A to je mnohem důležitější než jeden kandidát na ministra a jeho názory.

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner
Lubomír Kopeček
Lubomír Kopeček
Politolog
Další články autora