Před dvaceti lety (9. prosince 1997) pronesl Václav Havel před oběma komorami Parlamentu ČR v Rudolfinu projev, kterému se říká rudolfinský a byl jeden z jeho nejslavnějších a také nejkontroverznějších.
Přišel s ním v době politické krize, pochybnosti o financování politických stran (ODS a ODA), nedůvěře pokračování ekonomických reforem. Stalo se tak po odstoupení vlády Václava Klause. Proto byl jeho projev někdy interpretován jako kopání do slabšího (tedy Klause). Pokud jde o míru kritiky stavu společnosti z ekonomického pohledu, to ponechme povolanějším.
Pokud jde o Havlovy úmysly, vyjádřil na to názor například Jiří Pehe, který napsal v roce 2003: „Politický mýtus, který se okolo tohoto projevu vytvořil, tvrdí, že projev byl jakýmsi zbabělým pokusem kopnout si do největšího Havlova soupeře Václava Klause v okamžiku, kdy se rozpadla jeho vládní koalice a pod tíhou sponzorských skandálů se štěpila i Klausova vlastní strana. Ve skutečnosti Havel začal psát projev mnohem dříve, než krize v listopadu 1997 začala. Kvůli jeho nemoci musela být také odložena o několik týdnů společná schůze parlamentu, na které projev nakonec zazněl.
Už z toho vyplývá, že Havel nepsal projev až po pádu Klausovy vlády, ba dokonce ani v době, kdy se Klausova vláda začala rozpadat. Hlavním důvodem pro napsání projevu, tak jak byl nakonec napsán, také nebylo si vyřizovat účty s Klausem. Byla jím Havlova prezidentská kandidatura.
Havel již od začátku podzimu roku 1997, kdy o projevu začal přemýšlet, stále znovu opakoval, že nemůže napsat projev nekritický, a to ze dvou důvodů. Za prvé, je nutné, aby konečně jasně chyby, které se podle něho udály v procesu transformace ale především – aby nebyl jen kritikem – také nastínil vizi pro budoucnost. Za druhé, kritický musí být právě tento projev, a to proto, že v lednu 1998 se bude konat prezidentská volba.“
Havel byl tehdy vlastně v pozici toho slabšího, protože si kritiku na sebe mohli vztáhnout – a také vztáhli – jeho voliči, to znamená poslanci a senátoři.
Havel tehdy hovořil o příčinách toho, že dochází ke znechucení politikou.
V jedné části projevu, ve které mluví o rozpoložení lidí, řekl: „Mnoho lidí – a potvrzují to koneckonců i průzkumy veřejného mínění – je obecnými společenskými poměry v naší zemi zneklidněno, zklamáno, nebo dokonce znechuceno; mnoho lidí si myslí, že – demokracie nedemokracie – opět jsou u moci lidé nedůvěryhodní, kterým jde víc o vlastní prospěch než o zájem obecný; mnoho lidí je přesvědčeno, že poctiví podnikatelé jsou na tom špatně, zatímco podvodní zbohatlíci mají zelenou; převládá přesvědčení, že se v této zemi vyplácí lhát i krást, že mnozí politici i státní úředníci jsou úplatní a že politické strany – ač všechny bez rozdílu krásně mluví o svých čestných úmyslech – jsou tajně manipulovány podezřelými finančními skupinami…“
Za první příčinu označil to, co nazval příčinou historickou: „Jde o českou variantu úkazu, který v různé míře a podobě potkal všechny země, které se zbavily komunismu. Tento úkaz by se dal nazvat postkomunistickým marasmem. Že něco takového přijde, musel vědět každý soudný člověk. Málokdo z nás ale předvídal, jak hluboké, vážné a dlouhodobé to bude. S komunismem se totiž ze dne na den zhroutila i po desítiletí udržovaná struktura životních hodnot a s ní pochopitelně i způsob života z této struktury vyrůstající. Skončil ‚čas jistot‘, sice malých, tupých a veskrze pro společnost sebevražedných, ale přesto jistot, a byl náhle vystřídán časem svobody, která se mnohým musela zdát po předchozích zkušenostech bezbřehá, a tudíž ke všemu svádějící. S touto svobodou pochopitelně nastal i čas úplně nových nároků na individuální odpovědnost. Odpovědnost, která se mnohým zdá být k neunesení.
Nejednou jsem tento zvláštní stav přirovnal k postvězeňské psychóze, kdy člověk zvyklý žít po léta v úzkém koridoru detailně vypracovaných pravidel se náhle ocitne na podivném prostranství svobody, které v něm nutně vyvolává pocit, že je na něm vše dovoleno, a které ho zároveň zavalí nesmírnou tíhou nutnosti od rána do večera činit jakási rozhodnutí a odpovídat za ně. Pevně věřím a doufám, že mladí lidé, kteří vyrůstali už po pádu komunismu, nejsou tímto strašným syndromem postkomunismu zasaženi, a těším se na dobu, kdy věci veřejné převezmou oni do svých rukou. Zatím je však ve svých rukách nemají a nám nezbývá, než se znovu a znovu divit, jak dlouho trvá adaptace společnosti na nové a samozřejmě přirozenější podmínky života a jak hluboce totalitní éra zasáhla naše duše.“
Je až zarážející, že by mohl něco podobného pronést klidně i dnes. S jediným rozdílem, že nevíme, jestli by tolik naděje vkládal do nějaké nové generace politiků a občanů. To je přece Okamura, Koten, mnozí voliči Babiše a Babišovi politici. Jinde to není lepší. Lánskému spiklenci Haškovi z ČSSD je 41 let. Možná by Havel přenesl část sympatií na Piráty, což by asi byla spíše citová než racionální volba. Zelení ve volbách zcela propadají. Nemluvme ale za mrtvé, to rádi obstarají jiní.
S tím postkomunistickým marasmem měl ale Havel pravdu. Že budou následky režimu trvat dlouho, to se dalo čekat. Že to bude trvat tři desetiletí a že protest voličů, kteří jsou s něčím nespokojení, skončí tak, že premiérem bude jmenován agent StB, normalizační komunista, kterého chce vydat k trestnímu stíhání policie, je skutečně z říše děsivých snů. Stejně tak jako to, že na Hradě sedí prolhaný proruský stařec, který se slušným lidem vysmívá do očí. To je ten přežívající postkomunismus v praxi. Ukázalo se, že je mnohem životaschopnější, než jsme si mysleli. A to i přesto, že je vlastně velice neschopný. Schopný je jen v tom, jak se sápat po moci.
Možná už slovo postkomunismus úplně nestačí a bude třeba vymyslet nějaký nový pojem, který by přítomnost popsal.