Zemřel známý novinář Jan Petránek a jeho kolegové okamžitě začali sepisovat nekrology. Přesněji řečeno oslavné nekrology. A jak je v České republice zvykem, hovořit o problematických aspektech kohokoli mediálně známého, ať jakkoli neodmyslitelně patří do jeho životopisu, se prostě a jednoduše nehodí. Přitom sám Petránek volal po tom, aby se novináři snažili informovat o věcech komplexně, jak řekl například v rozhovoru pro Český rozhlas v roce 2016. „Měl by informovat zajímavě a o věcech naprosto podstatných – pokud možno ve velkých souvislostech. Měly by se navíc týkat základních lidských problémů. Jinak si dotyčný komentátor může hledat práci někde jinde.“ 

Jan Petránek se zapsal do historie žurnalistiky svým angažmá v Československém rozhlase v období okupace Československa v srpnu 1968. Pracovat tam ale přišel už v roce 1951, než odešel na vojnu, a v roce 1955se tam zae vrátil. Jen těžko si lze odmyslet propagandistickou roli komunistického rozhlasu jako nástroje pro šíření lží totalitního režimu. Je proto velkou chybou zužovat angažmá kohokoli jen na období, které se hodí.

Petránek také několik let působil jako zahraniční zpravodaj, tvrdil ovšem, že když odmítl spolupracovat s rozvědkou, nemohl již působit nikde na západě. Ve svazcích Státní bezpečnosti lze nalézt jeho jméno, podpis i krycí jméno – Klement. Jedná se o svazek 1. správy ministerstva vnitra, tedy zahraničně-politické rozvědky.

V roce 1968 reagoval Petránek na okupaci Československa rychle a statečně. Vrátil se ze své chalupy a zamířil do práce, odkud komentoval dění v zemi. Posluchačům například radil: „Trhejte informační tabule, ať Rusové nevědí, kde jsou.“ 

Vzhledem k postojům k srpnové okupaci Petránek v rozhlase skončil, jeho posledním vysíláním bylo přistání na Měsíci. Od ledna 1970 pak už redaktorem být nemohl, podepsal Chartu 1977 a osmnáct let pracoval v kotelně. V letech 1987–89 se zapojil do vydávání samizdatových Lidových novin, kam psal komentáře týkající se zejména světového dění. V obnovených Lidových novinách pak po sametové revoluci ještě pracoval, a to až do svého odchodu do důchodu v roce 1993.

Smutné vzpomínky na Petránkovo působení musí mít logicky každý, kdo sleduje média a komu na nich záleží, zejména z působení v posledních letech. Několikrát hájil Vladimira Putina a ruskou agresivní politiku vůči Ukrajině. Zapáleně obhajoval nacionalistický motorkářský gang Noční vlci. Obdržel Krameriovu cenu od Asociace „nezávislých médií“, což jsou lidé jako Jan Schneider, Petr Žantovský nebo Tereza Spencerová. A nakonec převzal cenu Za zásluhy o stát od Miloše Zemana. Legendární novinář tak svoji dráhu zakončil tím, že se stal autoritou pro čtenáře Parlamentních listů. A to je škoda.