K hloupým módním vlnám naší doby patří házení špíny na tradiční politické strany. Další a vrchovatou porci povrchních řečí o úpadku tradiční politiky nám nadělila média či různí politologové v souvislosti s vítězstvím Emmanuela Macrona v prvním kole francouzských prezidentských voleb.
Zejména Andrej Babiš se zaradoval, že i ve Francii jsou tradiční strany v úpadku a na scénu razantně nastupuje hnutí. Mnozí novináři tyto floskule bezmyšlenkovitě opakují a veřejnost je tak neustále masírována tvrzením, že tradiční politické strany představují buď přímo jakési systémové zlo, nebo jsou přinejmenším překonaným vývojovým druhem, který je odsouzený jako dinosauři k vyhynutí.
A nějak tu zaniká samotná podstata věci. Co je strana a co je hnutí? Proč by mělo být nutně hnutí lepší než strana? A co je nakonec lepší pro férovou a transparentní soutěž politických sil o moc v demokratické zemi? Pojďme se na to podívat.
Parlamentní demokracie počítá s existencí politických stran, které reprezentují skupinové zájmy a jsou postaveny na nějakém systému hodnot. Mají jistou vůdčí ideu, které v ideálním případě odpovídá politický program. V politických stranách fungují přesná pravidla předávání a získávání mandátu. Lidé diskutují o programu a určují své zástupce, které vysílají do politické soutěže ve státě či v zemi.
Evropské masové strany vznikaly na základě širších společenských proudů, často masových hnutí. Hnutím se myslelo sdílení pocitů a kolektivní vyjadřování názorů bez formálního členství, pevné organizace, pevně formulovaného programu, a tudíž i bez sdílené zodpovědnosti a předávání mandátu, neboli souhlasu.
Politickou stranou se naopak myslel stav, kdy se z beztvarého lidového hnutí stala instituce kolem jasněji vymezených myšlenek a s pevnou organizační strukturou, která umožňuje provádět demokratické procedury, tedy předávat a získávat mandát a volit představitele. Hnutí bylo v tomto smyslu nižším vývojovým druhem. Vůdce hnutí neměl žádné povinnosti, nemusel se ohlížet na mandát a program a žil jen z okamžité popularity. Představitel politické strany je naopak svázán pravidly, je zavázán skupinovým souhlasem a musí se neustále ucházet o svůj mandát, tedy právo hovořit za ostatní.
Jistěže slova mohou zastarat a mohou měnit významy. Politické strany nejsou populární právě pro svou těžkopádnost a také proto, že v nich po čase zbytní jakési vedení, jež je posléze všemi svými příznaky staré. Slovo strana je obecně vnímáno hůře než hnutí, protože jsou s ním spojeny i významové odstíny určované tvrdými a nedemokratickými ideologickými systémy minulosti. I komunistická strana však vznikla z „dělnického hnutí“ a fašistické strany vznikaly z hnutí nacionalistů a rasistů. Demokratické strany však nenesou žádnou odpovědnost za toto zneužití politického stranictví.
Naprostou a nebezpečnou lží je tvrzení, že politické strany mají nějaký zvláštní systémový sklon ke korupci na rozdíl od politického hnutí. Je to právě naopak hnutí, v němž vůdce není pod striktní kontrolou členů a kde je otevřená cesta ke zneužívání moci, k manipulaci a ke kabinetní politice.
Celková nejasnost hnutí umožňuje nezodpovědnost, netransparentnost a nadřazuje nad princip demokratického mandátu manipulativní marketing. A navíc se hnutí tváří tak, žádná pluralita není ve společnosti potřeba a že by všichni lidé měli jít jako ovce jen jedním směrem.
Současná politická hnutí se řídí přesně stejným zákonem o politických stranách a hnutích, který v zájmu udržení demokratických pravidel politické soutěže nutí obě formy ke stejným procedurám a postupům. I Babišovo hnutí musí mít podle těchto pravidel demokratické stanovy, členství a pevnou strukturu. Prostě po věcné stránce by podle našeho právního stavu neměl být mezi stranou a hnutím žádný podstatný rozdíl.
Fakticky je tu ovšem ten rozdíl, že v hnutí se má tak nějak samo sebou, že se horní články organizace mohou vybodnout na články spodní a že si předseda dělá bez mandátu, co chce, v čemž mu napomáhá i to, že není vázán žádným programem.
Jinými slovy: Forma hnutí převedená z ulic do demokratických procedur se stejně stává chtě nechtě stranou, jenom přitom předstírá, že tomu tak není. A mnohé civilizační a moderní výdobytky instituce politické strany pak takové hnutí prostě nerespektuje.
Když některá z dosavadních stran neuspěla, tak je to zejména proto, že měla slabé vedení. Tradiční strany jsou zdánlivě vnitřně slabší už tím, že musejí mnohem jasněji dbát na pravidla a mandát. Neboli, že jsou vůči svým členům a příznivcům mnohem slušnější. Parlamentní demokracie však nemůže existovat bez politických stran − ať už si budou říkat jakkoli. A moderní svět je postaven na pravidlech, a nikoli na jejich likvidaci. Nakonec se ukáže jako silnější ta společnost, kde se politická reprezentace opírá o mandát a vyrůstá z plurality stran. Protože silná je právě pluralitní společnost. Společnost, která pluralitu potlačuje, je nakonec neschopná diskuse, reflexe, inovace a stává se společností zaostalou.
Neměli bychom ztrácet důvěru v silnou demokracii. A proto je třeba bránit její pravidla. A s nimi je třeba bránit i tradiční demokratické politické strany.
