Známá vypravěčka příběhů o dobrém Rusku Tereza Spencerová pokračuje ve svém šíření kremelské propagandy. Velký prostor má samozřejmě na Parlamentních listech, kterým sice údajně nikdo neříká, co mají psát, ale ani to není nutné. Tam to vědí sami od sebe.
V rámci rozhovoru se tam tentokrát (4. 1.) energicky rozjela: „Co máte pořád s tím Navalným, příteli? Vždyť ten pozér nikdy neměl ani zbla naděje, že by mohl zvítězit nebo získat alespoň nějaká hmatatelná procenta, není oblíbený ani v ruské opozici, a jen proto, že si ho západní média vybrala za svého ‚hrdinu‘, ještě neznamená, že má smysl se o něm vůbec bavit. Chápu, že když už jsme si z něj na Západě udělali hrdinu ‚reality šou‘, musejí se mu mainstreamová média nějak věnovat, ale proč i my?“
Kdo je to podle Spencerové „my“? Parlamentní listy? My přátelé Kremlu? Jistě, jak by mohl mít Navalyj „zbla naděje, že by mohl zvítězit“, když mu úřady zakázaly kandidovat v prezidentské volbě. To pak bývá naděje malá. Kandidovat nesmí kvůli nepovoleným protestům, za které byl odsouzen. Protesty jsou ilegální, protože by protestovalo proti režimu. Takže když protestujete, jste potrestáni, aby vás někdo nemohl zvolit. Je to tak jednoduché. Tak jednoduché, že to snad musí pochopit i Spencerová, ale z nějakého důvodu dělá, že to nechápe.
Kdo je jejím miláčkem, nijak netají: „Ano, Putin vyhraje, bude mít na pár let naprosto volnou ruku, aby pokračoval v nastoupeném trendu, a naši politologové a média se budou dost dlouho do uzoufání zabývat procenty, která získá či nezíská, a vyvozovat z toho kdesi cosi. A budou ‚z gauče‘ skloňovat sem a tam otázky, které jste položil. Nejjednodušší odpovědi by se ale získali tím, že by si člověk do toho Ruska prostě zajel a zkusil se tam porozhlédnout a bavit s lidmi. Spousta našich ‚axiomů‘ by asi rychle padla.“
Jistě. Záleží pochopitelně na tom, jak by tam člověk „zajel“ a s jakými lidmi by se bavil. Když tam zajel kdysi Julius Fučík, byl nadšen. Když tam odcestoval francouzský spisovatel André Gide a sepsal pak svůj Návrat ze SSSR, rozpoutal proti sobě vlnu nenávisti. Co si Rusové myslí, ukazuje docela dobře volební účast při volbách do parlamentu v roce 2016. Byla to nejnižší volební účast v historii – přišlo necelých 48 procent voličů, zatímco o pět let dříve přišlo 60,1 procenta. V Moskvě a Petěrburgu byla účast méně než třetinová. Je samozřejmě pravda, že Putina podle průzkumů podporuje kolem 80 procent Rusů. Vysvětlit se to zřejmě dá tím, že značná část ruského venkova je pod vlivem státních médií, která jsou zcela v souznění s Kremlem a také obavami z chaosu, který by podle představ lidí mohl nastat, kdyby silný vůdce odešel. Putinovi se ovšem podařilo některé problémy vyřešit dík tomu, že měl štěstí na vysoké ceny ropy za svévlády. Ta doba ale skončila a zaostalá ruská ekonomika není schopna vydělávat jinak.
Je zábavné, jak se Spencerová raduje, že Putin „bude mít naprosto volnou ruku“. Pozorovatele by mělo spíš znepokojit, že nějaký vládce má „naprosto volnou ruku“. V demokraciích to nebývá zvykem. Tato osoba je ale známa svou slabostí pro silné vůdce, třeba pro silnou a nespoutanou ruku syrského diktátora Asada, která podle potřeby sem tam zmasakruje vlastní obyvatele.
„Kdybych EU mohla radit, tak bych řekla něco jako: Jděte už někam! Jaké ‚zavádění demokracie v Rusku‘? Vždyť je to jen ‚klacek‘, jímž můžeme po Rusku mlátit, protože nehraje podle západních not… ‚Rusko a demokracie‘ je prostě jen vyčpělé téma pro oblíbené mlácení prázdné slámy. Sankční politika Západu nejenže Rusko nijak nezlomila, ale přiblížila ho blíž Číně, což znamená, že jsme pod vedením našich vesměs přituplých politiků/ideologů pomohli vytvořit dvojblok, možná rovnou alianci dvou velkých a silných zemí, s nimiž si neumíme poradit.“
Na to, že Spencerová vystupuje (v proruských médiích) jako odbornice, toho mnoho neví. Realita vztahu mezi Ruskem a Čínou je úplně někde jinde. Ekonomicky slabé Rusko v tomto soupeření už dávno prohrálo a tahá za kratší konec provazu. Zatímco pro Rusko je osou Eurasie Transsibiřská magistrála, pro Čínu je to Hedvábná stezka. Ve svých zájmech si obě země konkurují. Rusko se navíc může obávat pronikání čínského vlivu na Sibiř.
Otázkou je, jak si Spencerová představuje, že by měli být politici méně „přituplí“. Třeba tak, že zruší sankce uvalené na Rusko po anexi Krymu? Jejich zavedení bylo ještě to nejmenší, co Západ mohl udělat. Nebo máme radostně sdílet fanatickou ideologii ruského nacionalismu? Za to se platí ztrátou suverenity a podřízení se ruskému vlivu. V čem by to mělo být výhodné?
Proruští propagandisté už dávno ztratili jakékoli zábrany. Mezi nimi patří Spencerová k těm nejodpudivějším zjevům.