Milouš Jakeš bude mít 12. srpna půlkulaté narozeniny, dožije se 95 let. Řeklo by se, že je to úctyhodný věk, ale pokud jde o tu úctu, týká se spíše biologické stránky věci. Život této osoby má snad jednu jedinou stránku, která si zasluhuje nějaký respekt, totiž to, že si celý život myslí to samé.

Ono „snad“ tam ale patří oprávněně. Starý výrok říká, že je lidské se mýlit, ale je bláznovství setrvávat na svém omylu. Když Miloš Zeman napsal knihu Jak jsem se mýlil v politice, chtěl tím dokázat, že za všechno mohou ti ostatní. Kdyby si chtěl zasloužit nějaký respekt, tak by po takových fatálních omylech dávno v politice skončil a věnoval se dál relativně neškodné prognostice. Když se věštěním může živit televizní Jolanda, jeden Zeman navíc by to už nezabil.

Jenže on politiky nenechal a Milouš Jakeš se také z ničeho nepoučil. Nejde o to, že se kdysi oddal nějaké vulgární formě marxismu, ale že u ní setrval. Zřejmě proto, že na víc intelektuálně neměl, také nejspíš z toho důvodu, že to pro něj bylo osobně výhodné. Mít neomylný názor na svět a ještě patřit ke zvýhodněné vládnoucí kastě, to není špatné. Při tom všem ještě stačil ostatním lidem škodit a nikdy s tím nepřestal, ani ve svých 95 letech ne.

Jakeš byl v prosinci 1987 zvolen nástupcem normalizačního šéfa komunistů Gustáva Husáka do funkce generálního tajemníka ÚV KSČ, čímž se dostal na vrchol mocenské pyramidy. Aspoň u nás, protože to neznamenalo nic víc, než dělat ozdobný fíkus pro skutečné držitele moci, což byli komunisté v moskevském Kremlu.

Generálním tajemníkem se stal nejspíš i proto, že nebyl moc chytrý, což musela být studená sprcha pro lidi, kteří byli sice také morálně pochybní, ale přece jen inteligentní, jako byl sám Husák a Lubomír Štrougal.

Jakeše čekal osud, který je pro komunistické vládce obvyklý, nakonec ho z jeho vlastní strany vyloučili. Husáka z ní vyloučili za jeho život dokonce třikrát. Stalo se to i Slánskému a Novotnému. Prostě rizikové povolání.

„Jakeš se narodil v obci České Chalupy na Českokrumlovsku. Studoval a poté pracoval v národním podniku Svit Zlín. V roce 1945 vstoupil do komunistické strany a v roce 1950 se na dva roky stal předsedou národního výboru v Gottwaldově (jak se jmenoval Zlín po komunistickém převratu). Začal dělat kariéru v komunistické straně, studoval na Vysoké škole stranické v Moskvě a začal působit na ústředním výboru KSČ. V období Pražského jara v roce 1968 se přiklonil na stranu konzervativních sil v komunistické straně, což mu po okupaci vojsky Varšavské smlouvy zajistilo pokračování kariéry.“ (ČTK)

Za okupace se podílel na ničení života lidí, kteří se sovětskou okupací nesouhlasili a přidali se k těm podobám marxismu, které byly méně sekernické. Nikdy toho nelitoval. Dnes stále ještě chodí každého prvního máje na komunistické manifestace a podepisuje tam svou knihu Dva roky generálním tajemníkem a přijímá hold těch, kdo bývalý režim považují za ráj na zemi.

Za normálních poměrů by byl Jakeš souzen a dostal by za podíl na utiskování vlastních obyvatel trest. K tomu nikdy nedošlo. Z bývalých vysokých funkcionářů skončil za mřížemi jen Miroslav Štěpán a to bylo všechno.
Měli jsme zločinný režim, jen se nějak nepovedlo ty zločince označit, usvědčit a odsoudit. Přitom nejde o to, jestli Jakeš a Štrougal (Indra, Lenárt, Colotka) a spol. někoho osobně zastřelili. Jejich vina spočívá v tom, že zločinný režim vybudovali a po desetiletí řídili. Za to by měli být trestáni ještě dnes. V Německu stále ještě hledají a stíhají nacistické dozorce z koncentračních táborů a věk nehraje žádnou roli.

Nemůžeme si oprávněně myslet, že by procesy s totalitními staříky (a stařenkami, jako byla Polednová Brožová) došlo k nějaké velké společenské katarzi. Aspoň by to ale byla příležitost dostat zase na stránky novin někdejší zvěrstva, ke kterým se generace dnešních třicátníků ve školním dějepise možná podrobněji nikdy nedostala.
Po roce 1989 se zjistilo, že Jakeš se ve skutečnosti nejmenoval Miloš, ale Milouš. Média od té doby ráda toto jméno užívala. Asi pro ten kontrast, protože Jakeš nebyl vždycky roztomilý popletený stařík. Ať se ale jmenoval jakkoli, jméno Milouš se k němu skutečně moc nehodí.