Oslavy stého výročí vzniku bývalé republiky vrcholí a Češi mají pocit, že tím oslavují svůj současný stát. Přitom dnes žijeme ve státě jiném a řekněme rovnou, že lepším. Málokoho přitom napadá otázka, zda oslavovaný československý státní projekt byl tím nejlepším nápadem. Vedle patetických oslav bychom si měli klást i střízlivou otázku, zda nebylo přece jen možné vytvořit stát pevnější a spravedlivější vůči ostatním národnostem.

Tomáš G. Masaryk před první světovou válkou zastával názor, že řešením komplikovaného národnostního problému na širší úrovni rakousko-uherského soustátí i na úrovni zemí Koruny české by mohla být dvojí federalizace. Jednak by šlo o velký federální spolek zemí a jednak o vnitřní federalizaci podle národnostního rozdělení Čech a Moravy.

V liberálních desetiletích před první válkou bylo již možné uvažovat tak, že si každý národní celek má spravovat své věci sám. Vývoj by zjevně směřoval ke spolkovému státu, třebaže to ještě naráželo na konzervativní kruhy ve Vídni. Toto řešení ale začalo být diskutované již i v mocenské elitě. Češi i Němci by tak měli svoji autonomii v rámci českého království stejně, jako všechny národnosti v rámci celého soustátí.

Málokdo chtěl před válkou Rakousko opouštět, neboť se jednalo o značně liberální právní stát, který poskytoval podmínky bouřlivému průmyslovému, urbanizačnímu a kulturnímu rozvoji. V roce 1914 ale spáchala habsburská monarchie svým útokem na Srbsko a účastí na vyvolání světové války tragickou sebevraždu. Bylo proto nutné hledat novou formu zajištění státní existence.

Stát, který nechtělo nejméně 40 procent obyvatel 

Projekt Československa po roce 1918 ustoupil od federalizačního modelu směrem k čistě národnostnímu hledisku, a to bohužel na principu privilegovaného státního „národa československého“, přičemž ostatní národnostní skupiny byly zatlačeny do role trpěných menšin. Je třeba dodat, že otcové zakladatelé Československé republiky hledali zcela novou cestu a stav věcí na konci války je vedl k tomu, aby se nechali vést principem umění možného. Němci se jevili být poraženým národem a československá myšlenka měla právě v této chvíli zelenou.

Jenže takové řešení se sice moc líbilo Čechům, ale už ne tolik Slovákům a dokázalo zcela odpudit Němce a Maďary, kteří se ocitli po první světové válce ve státě, který vůbec nechtěli. Tento stát přitom paradoxně vznikl na principu práva národů na sebeurčení podle výzvy amerického prezidenta Wilsona. Němci a Maďaři si ještě několik měsíců po válce mysleli, že na ně se tento princip bude vztahovat také. Jejich zklamání po podpisu pařížských mírových smluv bylo hořké a zadělalo Československu na tak vážný problém, že i bez zločinné ideologie Hitlerova nacismu by nebylo možné takovou podobu státu zřejmě dlouhodobě udržet bez zásadních reforem.

Češi se při hodnocení československé historie rádi utěšují, že první republika zavedla menšinová práva, jež měla na tehdejší dobu vysokou úroveň. Jenže takové uspokojení by bylo přiměřené, kdyby počet obyvatel z „nestátních“ menšinových národů tehdy představoval jen pouhé jednotky procent. Tak tomu ale nebylo.

Československo bylo stejně jako Rakousko-Uhersko mnohonárodnostním státem s komplikovanou etnickou strukturou a zhruba 40 procent obyvatel mělo k tomuto státu vlažný či přímo nepřátelský poměr. Dalších 16 procent (Slováci) se k tomuto státu stavělo s čím dál většími rozpaky a těžko by v něm dlouhodobě vydrželi.

Tento fakt téměř většinové neidentifikace se státním projektem odporuje demokratickému pojetí konstrukce republikánského státu. Navíc Češi neměli sílu udržet takový stát mocensky bez patronátu západních mocností, zejména Francie. Po druhé světové válce drželo Československo pohromadě zase jen díky totalitnímu režimu a mocenskému patronátu Sovětského svazu.

Jakmile tyto obruče kolem československého pasu ruply, československý stát se logicky ihned rozpadl. Nemohl se nerozpadnout, ať by konkrétní politika tehdejších protagonistů byla jakákoli. Obviňovat Klause a Mečiara z rozdělení Československa je dětinské. Spíše bychom jim měli být při pohledu na jugoslávskou historii vděčni, jak rychle a klidně se to podařilo.

Stát Čechoslováků a Slováků. A těch ostatních…

Naprosto výmluvným svědectvím o tom, že Československo byl předimenzovaný projekt, jsou statistiky o národnostním složení státu z roku 1921.

Stát měl tehdy 13 374 364 obyvatel a skládal se z těchto národů:

64,37 % Čechoslováci – 8 761 000

z toho Češi 48, 37 % (označovali se za Čechoslováky)

z toho 16 % Slováci  – (označovali se spíše za Slováky, a bylo jich 2,1 mil.)

22,95 % Němci – 3 124 000
5,47 % Maďaři – 745 000
3,39 % Rusíni – 462 000
1,33 % Židé – 180.000
0,56 % Poláci – 76 000
0,17 % příslušníci jiných národů – 26 000

V tabulce nás zarazí, že zde chybí národnost česká. To ovšem odpovídá účelové argumentaci, kterou česká diplomacie použila na Pařížské mírové konferenci, že Čechoslováci jsou jeden národ, jež mluví ve dvou jazykových verzích – česky a slovensky. Češi se také tak identifikovali se svým novým státem, že se aktivně přihlásili k československé národnosti. Na Slovensku ale tato identifikace stejná nebyla. 

Plyne z toho paradoxní závěr. Československo bylo podle své ústavy státem československého národa, který se ovšem skládal z Čechoslováků a Slováků. Čechů, kteří se především cítili být těmi „Čechoslováky“, bylo ve státě s 13 miliony obyvatel pouze 6.661.000. To je o chlup méně než polovina občanů. Češi si tudíž vytvořili za více či méně pasivní účasti většiny Slováků svůj stát, k němuž ale potřebovali početní slovenskou početní injekci, aby dali s bídou dohromady 65 procent obyvatelstva „svého“ státu. Použili k tomu jak etnologickou a statistickou ekvilibristiku, tak i sliby Slovákům, že mohou mít v novém státě vlastní zastupitelský sbor. A tento slib splněný nebyl. 

Němcům a Maďarům pak neslíbil nový stát nic než elementární respekt k jejich národnosti, pakliže budou k novému státu loajální.

Je skoro záhadou, jak mohla osobnost Masarykova formátu přistoupit na takhle absurdní státní projekt. Masaryk s Benešem ale prostě využili francouzskou touhu porcovat německý, rakouský a maďarský evropský prostor s nepříliš oprávněnou ideologií, že tyto národy nesou vinu za první světovou válku. Francie se pokusila zneškodnit mocenské rivaly a přesvědčila k tomu váhající Brity a Američany. Britští politici vystřízlivěli z euforie nad přílišným ponížením Německa a z likvidace Rakouska–Uherska poměrně brzy po mírové konferenci a Američané se z Evropy zcela stáhli, protože odmítli Wilsonovi ratifikovat jeho podpisy pod pařížské mírové smlouvy. 

Češi se měli pokusit domluvit s českými Němci

Na Masarykovu obranu je třeba ale uvést, že Rakousko-Uhersko nezodpovědným vyvoláním války se Srbskem v roce 1914 a s následným zabřednutím do světového konfliktu spáchalo faktickou sebevraždu a úkolem české politické reprezentace skutečně bylo postavit Čechy na vlastní nohy. To je to, co dnes můžeme chápat jako pozitivní výkon jak zahraniční politické akce T. G. Masaryka, tak i akce Národního výboru. Čeští politici navázali od prvního dne na to dobré, co po sobě Rakousko zanechalo, totiž právní řád a funkční státní správu. A na rozdíl od jiných států v regionu se opravdu česká politická reprezentace pokusila vytvořit solidní demokratický stát s vysokou mírou občanských svobod. 

Smutnou hranicí této demokratičnosti však byl fakt, že nový stát byl doslova vnucen téměř čtyřem milionům obyvatel ze třinácti a další dva miliony občanů k němu měli spíše chladný vztah. V roce 1919 sestavilo 125 německých měst petici, že odmítají připojení k československému státu. A to bylo poté, co v některých německých městech v Čechách čeští vojáci krvavě potlačili propukající povstání. Čtyři německé župy, jež se chtěly nadále hlásit k rakouskému státu a nikoli k českému, byly zrušeny tvrdými mocenskými příkazy z Prahy a sudetoněmecká reprezentace přistoupila na svoji příslušnost k Československu s jasně projeveným odporem až po podpisu Pařížské mírové smlouvy. Pak se část německých stran pokoušela o aktivistickou politiku a účast v československých vládách. I tak ale v německých krajích neměli Němci přístup k místům ve státní správě. Výpravčí na nádraží a poštmistr na poště byl v každém německém městě národnostně spolehlivý Čech. To se po nástupu Hitlera Čechům krutě vymstilo, což by nemělo ani trochu omlouvat politiku Sudetoněmecké strany Konráda Henleina. 

Bylo možné, aby se Češi na novém státu s politickou reprezentací ostatních národů domluvili? Když si uvědomíme, že Evropa již znala příklady liberálních mnohonárodnostních států, tak to možné určitě bylo. Pravda, rakouské vládě se taková věc příliš nepovedla. Ale existoval zde již příklad Švýcarské konfederace nebo Belgického království. Češi se o takové soužití a domluvu určitě mohli pokusit ve dvacátých letech, kdy opadla vlna německého odporu vůči samotnému faktu nového státu. Existovala zde možnost spolkového či kantonálního uspořádání. Hovořil proto fakt, že čeští Němci zpočátku necítili příslušnost k říšskému Německu, ale spíše k Rakousku. I na mírové konferenci vystupovali jako neformální součást rakouské delegace. 

Problematický název Československo

Od počátku bylo ale velmi problematické, že nový stát dostal název Československo. Tím bylo zaděláno na problém, který nešlo nikdy uspokojivě vyřešit, protože akcentovat v tomto prostředí národnostní princip znamenalo sednout si na sud s prachem. Další možností ale bylo vydat se cestou korigování hranic tak, aby příslušníků národnostních menšin nebylo v novém státě tolik a nový stát byl politicky stabilnější. Jenže v západní části by to znamenalo popření přírodní hranice hor a vzdání se nerostného bohatství. Je pochopitelné, že lpění na neměnné historické hranici v případě českých zemí se jevilo jako bezpečnější.

Československo je sice naše srdcová záležitost, ale měli bychom si umět přiznat, že pro mnoho našich tehdejších spoluobčanů to srdcová záležitost nebyla. A ve skutečnosti byl projekt Československa historickou epizodou a zároveň neřešitelným rébusem.

Měli bychom být pyšní na živou Českou republiku a ne na mrtvé Československo

Pro milovníky Československa je naše současná Česká republika jen takový malý ubohý zbytek po ambiciózním projektu velkočeského nacionalismu. To je naprosto chybná a nerozumná optika, kterou historie sama překonala. Ve skutečnosti je dobře, že jsme se od Československa dopracovali právě k současné České republice. Jen se to stalo přes dvě děsivé totality, vyvraždění Židů, vyhnání Němců, emigraci dvou set tisíc Čechů, což jsou skutečnosti, které trvale poznamenaly tvář této země. Odloučení se Slovenském je v tomto kontextu ten nejmenší problém.

Měli bychom být pyšní nikoli na mrtvé Československo, ale na živou a hlavně životaschopnou Českou republiku, z níž se po rozpadu sovětského impéria a krachu komunistického režimu podařilo vybudovat fungující liberální demokracii, která umožnila obrovský civilizační vzestup českého národa, spojený zejména s jeho obnoveným příklonem k západnímu svobodnému světu.

Skutečnost, že si tohoto skutečného výkonu naší vlasti dostatečně nevážíme, nás bohužel vede znovu do světa chaosu a barbarství. Měli bychom se mnohem více starat o budoucnost než o falešně vykreslenou minulost. 

Celé téma PROJEKT ČESKOSLOVENSKO najdete v aktuálním vydání časopisu Revue FORUM.

Revue Forum Banner
Pavel Šafr
Pavel Šafr
Šéfredaktor deníku FORUM 24
Další články autora