Vrátil jsem se k loňským prezidentským volbám v USA, jejichž výsledek ani sám vítěz nepředpokládal.  Mám před sebou The Weekly Standard, dost konzervativní, a tudíž neobvykle orientovaný zdroj,  s datem 21. září 2015, s tvrzením, že  Trump nikdy nedocílí nominaci  Republikánskou stranou stát  se jejím prezidentským kandidátem. Však jaký by to byl republikán, vždyť on si počínal prapodivně, například finančně přispěl do pokladny Hillary Clintonové, své úhlavní soupeřky.  Zatímco  jiní zájemci o kýženou popularitu  se předháněli prezentací svých údajných principů, plánů, ideálů,  zde byl Trump s kampaní především o sobě samotném. Takto jedovatě vesměs vyzněla většina komentářů a dosažený výsledek je nám znám.

Charles Krauthammer, původním povoláním lékař, znamenitě inteligentní komentátor, předložil svou diagnózu, že Demokratická strana za oněch osm let prezidentování Baracka Husseina Obamy utrpěla škodu, která  byla incalculable čili nevypočitatelná, se zbylou Hillary, hamižnou kandidátkou, všeobecně zdiskreditovanou bývalou první dámou státu.

***

Spěchám teď zpět k předchozí  prezidentské kampani, když se Obama snažil  o znovuzvolení v roce 2012, které  mu mínil zhatit a málem se povedlo, Mitt Romney, mormon ze státu Utah, též bývalý guvernér  z tuze liberálního státu Massachusetts. V předvolební televizní debatě na otázku, jaké že největší nebezpečí hrozí v zahraniční politice, Romney jmenoval postsovětské Rusko,  na což přítomní účastníci ve studiu, jakož i miliony posluchačů reagovali  s pořádným posměchem. To tehdy ještě byla doba, kdy Krym patřil Ukrajině a v její východní části se nebojovalo.  Mezinárodní islámský terorismus se teprve začínal pozvolna projevovat. V Texasu na vojenské bázi Fort Hood se mohamedánský major s výkřiky slávy Alláhovi pustil do střelby a způsobil smrt několika tuctů  náhodných obětí.  Tato událost byla národu Bílým domem prezentována jako „nehoda na pracovišti“.  Autorem takové nehoráznosti byl ovšem Obama, produkt islámského vzdělávání  v Indonésii.

Až do konce druhé světové války, slovy nejen tehdejšího prezidenta Harry S. Trumana, se Amerika pokládala na Christian nation – ano, národ křesťanský.

Posléze, v roce 2009, čerstvý nájemník Bílého domu informoval národ, že tomu tak již není. „We do not consider ourselves to be a Christian nation.“ Sekularismus se posadil  na trůn dominujícího náboženství. Největším nebezpečím současného světa bylo prohlášeno  oteplování naší planety.  Současně propuklo hnutí k víc než rovnoprávnosti všemožných homosexuálů, bisexuálů, heterosexuálů, též  lesbické svatební obřady se notně rozmnožily. Obama vydal příkaz  poskytující právo dřív neznámým podivínům, nyní s označením transgender students, aby používali školní záchody, koupelny a převlékárny podle svého momentálního pohlavního nutkání.

Dosud nedošlo k vyhlášení nezávislosti Kalifornie, jejího opuštění dosavadní  federace, ale třeba se tak vbrzku stane.

***

Právě jsem si zavzpomínal při čtení čerstvého textu s názvem „Lavrov vs. McCain: Is Russia an Enemy?“ (Townhall, 26. 2. 2017), autorem Pat Buchanan, velmi zdatný komentátor a rovněž bývalý několikanásobný neúspěšný uchazeč o prezidentský úřad. Již obě jména v titulku mi připomněla dávný zážitek: Krátce před rozpadem budování vědeckého komunismu v naší rodné zemi, když jsem odletěl z východního pobřeží západním směrem ke Skalistým horám do státu Colorado, abych v univerzitním městě Boulderu  promluvil v klubu  s převážně dámskou klientelou. Tam si dotyčné zájemkyně zvaly všelijaké exoty. Po představení mě jedna z nich pozvala na projížďku tamějším horským panoramatem.  Zážitek to mnohonásobně značný: dotyčným šoférem  a průvodcem totiž byla Roberta McCain, vdova po Admiral John Sidney McCain Jr., United States Navy, Commander in Chief Pacific,  což byl hlavní velitel všeho amerického námořnictva v pacifické oblasti. Tuto jeho vizitku od té doby nosím v kapse spolu s několika dalšími memorabiliemi.

Roberta byla nejen vdova, ale i matka  syna Johna, který ve vietnamské válce byl pilotem, jehož letadlo v jednom utkání v hanojské oblasti  zasáhla raketa místních obránců. Sestřelený McCain padl do zajetí, přežil s mnoha zlomeninami, jeho věznitelé se vbrzku dozvěděli, kdo že je jeho otec, a nabídli mu propuštění, což on odmítl. V kleci pojmenované na Hanoj Hilton si odtrpěl pět či kolik roků, rovněž s příležitostí se potkat se svinsky si počínající hollywoodskou Janičkou Fondovou. Té například jiný ze zajatců podstrčil papírek s informací o svém osudu pro jeho rodinu, což  pokroková filmová hvězda okamžitě předala jeho žalářníkům, kteří ho příslušně potrestali.

Po této válce, Američany prohrané nikoliv na bojišti, ale na domácí politické půdě, se McCain pustil do politiky, stal se senátorem, a v roce 2008  neúspěšným kandidátem na prezidenta. (Vlastní jeho vina. Však stačilo se zmínit o Obamově skutečné identitě, s níž určitě musel být obeznámen.)  S jeho matkou jsem zůstal ve styku, od ní jsem se dozvídal všelijaké evropské zážitky, též z českého prostředí. Ve Francii si chtěla najmout vhodné vozidlo  k popojíždění, což  jí ale vzhledem k jejímu značně vysokému věku bylo odepřeno. Problém vyřešila koupí automobilu. Dožila se víc než 100 let.

Po kolapsu  budování vědeckého komunismu v roce 1989 jsem se zúčastnil řady konferencí, přednášení a autorské spolupráce na několika projektech. Též se mi dostalo pozvání navštívit  prérie státu Nebraska, v hlavním městě Lincolnu pobýt týden jednak s profesorskými kolegy, jednak s diplomaty z OSN v New Yorku.  Mezi nimi byl  velvyslanec ukrajinský a rovněž  Sergej Lavrov, šéf ruské mise. S ním jsem tehdy  pobyl onen týden s pravidelným  denním počínáním, u snídaně, na večeřích a následným společenským klábosením. Lavrov mě značně zajímal, ač tehdy nikdo z nás nemohl vědět, že se posléze  stane ministrem zahraničních věcí a bude se podílet se na osudu všemnohých pozemšťanů.

K závěru této zkušenosti na prériích Nebrasky:  Tam jsem  byl jmenován čestným občanem hlavního města Lincolnu, dekret podepsán guvernérem státu.

Lavrov ale byl oceněn znamenitěji. Dostal dekret s povýšením  na admirála námořnictva Nebrasky, pocta to značně neobvyklá vzhledem  ke skutečnosti, že Nebraska je stát stoprocentně  vnitrozemský, s jakýmkoliv mořským břehem víc než tisíc mil vzdáleným.

***

Víc než  ultrapokrokové padoušské počínání hollywoodské  hvězdy mě  k autentické zuřivosti dohnal Donald Trump, který  se při prohlášení o svém úmyslu stát se prezidentem rozpovídal mnohými směry a při té příležitosti zesměšňoval McCaina, že se nechal sestřelit. Ano, to se Trumpovi stát nemohlo, jeho vlivný otec mu zařídil, aby se vyhnul vietnamské válce, v níž  padesát tisíc Američanů ztratilo svůj život.

Teď nedávno v Mnichově, místě s hanebným precedentem roku 1938, se konala Security Conference, jíž se zúčastnil jak Lavrov, volající po post-West world order, tak McCain se zdůrazňováním universal values. Co se tím asi míní třeba v souvislosti se Saúdskou Arábií, kde se homosexuálům utínají hlavy  a nevěrné manželky  kamenují ke smrti?

Že by se univerzální  demokratické hodnoty pro všechny, například svoboda projevu, propagace křesťanství mohly uskutečňovat v islámských končinách? Svobodně promlouvat a agitovat v Číně, ba i v Turecku pod komandem autokrata Erdogana, člena NATO?

Je to aliance již se značně dlouhým trváním (67 roků) se závazkem jít do války bránit  22 členských států, z nichž málokdo dodržuje smluvní závazky přispívat dostatečným obnosem do  společné pokladny.

McCain  se sympaticky představuje jako unapologetic believer  in the West, který odmítá to accept  that our values  are morally equivalent to those of our adversaries. Samozřejmě, pořádně se lišíme od mohamedánských fanatiků, stejně tak od papuánských lidožroutů.

Má být Putin posuzován jako náš primární protivník? McCain dost často dělá takový dojem, například na rozdíl od nynějšího prezidenta Trumpa. Že by vskutku hrozila druhá studená válka? Moskva ztratila své impérium, rozsah jejího nynějšího domácího produktu je porovnatelný s nijak příliš prosperujícím Španělskem, a navíc se zmenšujícím počtem vlastního obyvatelstva?  Rusko, přirozený protivník USA nebo jeho neméně přirozený spojenec, pět tisíc mil vzdálený, ale nevyhnutelný soused na Aljašce?

„Máme  společný potenciál dosud nevyužitý,  V našem jednání je třeba vzájemného respektu,“ zdůrazňuje zahraniční ministr Lavrov a dodává povzbudivé předpoklady, že Amerika a Rusko,  dřívější studenováleční rivalové,  jsou spíš přirození spojenci (natural allies), a nikoliv  nepřátelé. Vzdor nynější neshodě , týkající se Krymu a Donbasu na Ukrajině, obě strany se nacházejí na stejné  lodi a mají pouze příležitost spolu plout, nebo se spolu utopit.

Dnešní Rusko vlastně neohrožuje žádný americký životně důležitý  zájem. Pořádnou starostí dnešní Ameriky jsou ony miliony ilegálních vetřelců pronikajících z Mexika. Rusové ale nejsou v příliš lepší situaci. Z jejich jižního směru se k Sibiři s tamějším mnohým nerostným bohatstvím hladově přibližují  čínští zájemci.

Na asijské pevnině již  započala výstavba nové Silk Road  bývalými sovětskými republikami s muslimským obyvatelstvem odhadovaným v počtu 16 milionů. Čína se též velmi snaží vystrnadit Ameriku z východních a jižních vod čínského jižního moře.

Společné americké a ruské zájmy  získávají na věrohodnosti.

***

Trumpova zahraniční polktika se začíná vyvíjet směrem k spíš vzájemně víc příznivému  než škodlivém vztahu. Jeho slovy, Putin’s Russia  is not our number one geopolitical foe.

Pro spolupráci významných demokratů humanistů s jejich zřetelnými  antigony nedávná historie nabízí dostatečný počet precedentů. F. D. Roosevelt se přece za druhé světové války stal partnerem, spojencem Stalina, jednoho z rekordních mordýřů 20. století. Richard Nixon byl veleben pro svou iniciativu dohodnout se na jakési normalizaci vztahů s Mao  Ce-tungem.

Nyní tedy hlavní  postavou je ruský patriot Putin, víc zabiják než světec, ale s rostoucí popularitou v západním světě: Je hodnocen jako silný rozhodný vůdce a potenciální spojenec proti radikálnímu islamismu. Nynější Putinova éra  začíná být dokonce idealizována jako cosi k prospěchu všeho křesťanství a rovněž jako představitel hodnotnější morálky v kontrastu k sekularismu západního světa. Ovšem křesťanstvím se v Rusku míní jeho tradiční ortodoxní verze, s jejími představiteli s KGB konexemi s dlouhou službou státu, a nikoli Kristu.

Nejeden nynější realista pokládá spojenectví se Stalinem z dob světové války za model správné politiky.

V posledních volbách zdecimovaná Demokratická strana USA se nyní snaží vrátit se k moci cestou tzv. impeachment – odstranit Trumpa a jeho režim obviněním z údajných protistátních zálusků.

Prozatím ani jednou v celé historii země se taková iniciativa nepovedla (nejblíž k úspěchu se přiblížila snaha zbavit se nemravy Billa Clintona).