Nigel Farage, poslanec Europarlamentu a „otec“ brexitu, pro Daily Mail (u nás ho cituje server Eurozpravy.cz) bilancuje a není to moc veselé. Na to, že podle svých slov do politiky vlastně nechtěl, zanechal po sobě sice dost velký zásek, ale osobní bilance podle jeho vlastních slov není valná.
Čím to je? Za svůj cíl si dal vystoupení Spojeného království z Evropské unie. Zatím dosáhl svého, ale zaplatil za to. „Pomáhal mi k tomu gin a adrenalin… Nemám jednoduchý život, je tu hodně agresivity, se kterou se musím vyrovnat. Nemůžu například sám vyjít do ulic Londýna. Úroveň agrese a mrzutosti vůči mé osobě je veliká a konstantní. Nikdy nebudu žít v Londýně normální život… Sebelítost je jednou z věcí, která ochmelku, jako jsem já, potká. Takové to sentimentální: ‚Co jsem to provedl se svým životem?‘ Takové myšlenky mě po probuzení napadají. Ale dnes už tolik nepiji, alespoň ne tolik, jako dříve.“
Stěžuje si na to, že nevěnoval tolik pozornosti své rodině a do politiky investoval tolik peněz, že je dnes na mizině. „Dnes je kvůli tomu ze mě třiapadesátiletý muž, který je odříznutý od ženy a je švorc… V životě jsou soukromé věci, které by měly zůstat soukromé. Jedna věc, kterou jsem se naučil v této hře, je, že nikomu nemůžete věřit. Nakonec vás všichni nechají ve štychu. Jsou to jen peníze, ne? Lidé na vás chtějí vydělat peníze.“
S tím být na mizině to nejspíš nebude tak zlé, přece jen je europoslanec a ti se nemají zle. Horší to bude zřejmě s osobním životem. Pravda, už jednou v životě překonal rakovinu, místo v historii aspoň nějaké má, jaké, o tom se teprve rozhodne. Protože ale do dalšího chodu věcí už nemůže tolik zasáhnout, protože všechno jede setrvačností, ještě se uvidí. Zatím se jede z kopce.
Zjevně zdevastovaná duše, která unikla od následků svého počínání, teď vidí, že země je rozdělená a hrozí jí i rozpad faktický. Severní Irsko už získalo postavení, které celý brexit staví na hlavu a Skotsko a další se budou ptát, proč nemají mít stejné výhody.
Že by občané dnes pro změnu hlasovali zase těsně proti brexitu, ukazuje, v čem je past referend, zvláště těch, které skončí jen malou převahou jedné strany. Když změníte názor, už nemáte šanci něco napravit. O osudu většiny pak rozhoduje třeba pět procent lidí, kteří by jednou hlasovali tak a příště jinak. Zvlášť když se den po referendu sám Farage přiznal, že „nemůže zaručit“, že najednou budou do britského zdravotnictví plynout těžké peníze, které by jinak šly do Unie. Polepil lživým heslem červené autobusy, aby pak řekl, že si to vymyslel.
Je to smutné, smutné, smutné. A příznačné.
A některé lidi to nevaruje a nevaruje a nevaruje.