Vladimir Špitajlov protestoval letos 21. 8. sám v Moskvě, aby odsoudil sovětskou invazi do Československa v roce 1968, ke které se putinské Rusko opět hlásí. Čtěte, jak dnes vypadá život Rusa, kterému se nelíbí, co dělá jeho vláda. A pak si sami řekněte, jestli tento člověk má u nás právo na azyl, a ptejte se, proč s tím má Ministerstvo vnitra problém.

Dobrý den, pane ministře!
Jmenuji se Vladimir Špitaljov, narodil jsem se 23. 10. 1991 v Moskvě, jsem ženatý, vychovávám dvouletou dceru a jsem politický uprchlík v České republice.
Omlouvám se, že píšu rusky, ale bohužel ještě neumím česky dost dobře na to, abych dopis napsal česky.
Od raného dětství jsem se zajímal o politiku. Jednou z mých prvních vzpomínek je obrázek s přehledem preferencí Borise Jelcina krátce před ruskými prezidentskými volbami v roce 1996. Moje matka je obyčejná zdravotní sestra v moskevské poliklinice – u všech voleb hlasovala pro demokratické síly a vštípila mi lásku ke svobodě a demokracii.
Mé problémy začaly v květnu 2015, když vedení letecké společnosti Aeroflot, ve které jsem pracoval, vydalo nařízení o povinném nošení takzvané „svatojiřské stuhy“, údajně na znamení památky padlých ve druhé světové válce. Ve skutečnosti je však tato stuha symbolem podpory režimu Vladimira Putina a jeho politiky. To jsem odmítl, protože nepodporuji Putina, jeho politiku, válku na Ukrajině, kterou Putin rozpoutal, ani okupaci Krymu. Za to jsem byl v práci veřejně napomínán a dokonce jsem byl na pracovišti napaden. Nestěžuji si, jen Vám popisuji situaci těch, kdo v Ruské federaci smýšlejí jinak.
Tento případ mě přiměl zamyslet se nad tím, že je v Rusku všechno příliš špatné, a došel jsem k závěru, že je nutná celonárodní osvěta a prolomení monopolu státu na média. Začal jsem vycházet do ulic s individuálními akcemi, které bych sám charakterizoval jako napůl nepromyšlené.
Když jsem viděl, že se ruské úřady zabývají „vyšetřováním“ zákonnosti uznání nezávislosti pobaltských republik a oprávněnosti předání Krymu z RSFSR Ukrajinské SSR, napsal jsem na Generální prokuraturu RF s požadavkem prověřit zákonnost vzniku SSSR, protože v roce 1918 bylo rozehnáno Všeruské ústavodárné shromáždění. Chápal jsem, že v Rusku neexistují nezávislé soudy ani nezávislé vyšetřování, a proto jsem se zamítavé reakci na svou žádost nedivil.
Když jsem zjistil, že ruská delegace v OSN zablokovala rozhodnutí o vytvoření mezinárodního tribunálu pro vyšetření případu sestřeleného letadla „Boeing“ malajsijských aerolinií, napsal jsem na ruské ministerstvo zahraničí dopis s žádostí toto rozhodnutí přezkoumat nebo se vzdát místa stálého člena Rady bezpečnosti OSN.
Když ruská televize (na objednávku ruských úřadů, protože nezávislá televize v Rusku neexistuje) odvysílala dokumentární film „Varšavská smlouva“ o okupaci Československa v roce 1968, který tuto okupaci omlouval, nemohl jsem mlčet a jménem ruských občanů, kterým ještě zůstalo dost svědomí a cti, aby přiznali chyby svých otců a dědů, jsem vyšel k ambasádě České republiky v Moskvě a spálil vlajku Sovětského svazu, kterou jsem předtím polil katalyzátorem agrese, vodkou. V ten den se mi povedlo se zadržení ruskými policejními orgány vyhnout, ale protože bez zveřejnění by akce neměla smysl, vyvěsil jsem fotografie na internet a ruským úřadům bylo hned jasné, že se jednalo o mě.
25. srpna 2015 odsoudil ruský soud ukrajinského režiséra Olega Sencova k dvaceti letům vězení v naprosto vykonstruované kauze spojené s jeho údajným terorismem, ve skutečnosti však za to, že jakožto světoznámý obyvatel Krymu otevřeně vystoupil proti ruské okupaci své vlasti a pomáhal ukrajinským vojákům přežít v podmínkách obležení ruskými vojsky. Toto nehorázné jednání soudu mě nenechalo chladným a na jednu internetovou stránku jsem napsal článek na jeho podporu a zakončil jej slovy „Oleg Sencov musí být osvobozen společně s Krymem“.
Druhý den po uveřejnění tohoto článku mě vyhledal pracovník Centra pro potírání extremismu při ruském ministerstvu vnitra a začal vyhrožovat mé dceři dětským domovem a mně trestním řízením. Za neuznání Krymu za část Ruska totiž občanům hrozí vysoké tresty. Po „biči“ následoval „cukr“ – nabídka spolupráce, s níž jsem souhlasil a hned jsem si začal balit kufry, protože jsem si nebyl jistý, zda bych v případě okamžitého odmítnutí zůstal na svobodě dostatečně dlouho na to, abych se stihl ukrýt.
S rodinou jsme se 30. srpna 2015 vydali do Prahy. 31. srpna jsme zaklepali na dveře uprchlického tábora v Zastávce u Brna. Tam nám sdělili, že budeme nejspíše vyhoštěni do Itálie, protože jsme se do České republiky dostali na italská turistická víza.
V žádném případě o nic nežádám – nemám na to právo, je to vaše česká země a jen Čechům přísluší rozhodovat, koho přijmout a koho vyhnat. Mně zbývá jen prosit vás o spravedlivé projednání mého případu.
S úctou
Vladimir Špitaljov

Převzato z facebookového profilu Vladimira Špitajlova, přeložila Zuzka Vaňková, členka spolku EEIC