Papež František svým nekonformním vyjadřováním často čeří vody katolické církve. K ruce si rád bere levicově orientovaného ateistu Eugenia Scalfariho, se kterým dělá rozhovory. Dvaadevadesátiletý Scalfari má zvláštní techniku, kterou už dnes při rozhovorech mnoho novinářů nepoužívá: odpovědi tázaného si nenahrává ani nezapisuje a pak je interpretuje tak, jak si je zapamatoval.

Ze tří případů, v nichž František rozhovor Scalfarimu poskytl, je Vatikán třikrát korigoval. Vatikánem se myslí tiskové středisko Svatého stolce, protože sám papež se vůči nim neohradil ani jednou a včera poskytl „šílenému žurnalistovi“ další, v pořadí čtvrtý rozhovor. Toto neodvratné nutkání poskytovat rozhovory někomu, kdo se údajně mnohokrát projevil jako neseriózní pisálek, je nepochopitelné. Tedy v případě, že Scalfari opravdu předešlé rozhovory zkreslil, jak tvrdí vatikánští mluvčí.

V posledním rozhovoru dal Scalfari papeži v podstatě návodnou otázku. Připomněl Františkova slova o tom, že přikázání „miluj bližního jako sám sebe“ by mělo být v dnešní době změněno na „více než sebe“ a s odvoláním na jeho tvrzení, že nerovnost je největším zlem dnešního světa, se ptal, zda společnost, jakou si František představuje, má být marxistického typu.

Papežova odpověď si však tentokrát neudržela ani onu nízkou míru diplomacie, když zněla: „Tento dotaz zazněl už vícekrát a má odpověď vždy zněla, že jestli už, pak jsou to komunisté, kdo myslí jako křesťané. Kristus mluvil o společnosti, v níž mají rozhodovat chudí, slabí a vyloučení. Nikoli demagogové, Barabášové, ale lid, chudí, ať věří v transcendentního Boha či nikoliv.“

Není to nová myšlenka. Nikolaj Berďajev a Sergej Bulgakov u zrodu ruského bolševismu tvrdili, že marxismus je vlastně určitým typem křesťanské hereze. Možná vám taky něco podobného říkala soudružka učitelka ve škole, nebo Antonín Zápotocký ve vánočním projevu o tom, jak se z malého Ježíška stal velký Děda Mráz.

Z úst papeže to však zní přinejmenším kuriózně. Vychází z přesvědčení, že komunismus je vznešená idea, které se jako na potvoru vždy zmocní nějací zlí lidé a udělají jejím prostřednictvím ostatním peklo na zemi. A tak je potřeba to zkoušet pořád dokola, protože jednou se to už určitě povede. Na Kliniku dobrý, ale ve společenství ostatních papežů je Františkův přístup vskutku ojedinělý a jitří emoce věřících.

Sbirka

Jiná kultura?

Apologeté papežova příklonu k levici často argumentují jeho neevropským původem. Papež nerozumí Evropě, říkají. Ale pak by měl rozumět alespoň své vlastní církvi. Ta komunistické teorie odsuzovala od jejich vzniku, mnohokrát je ústy svých papežů prohlásila za bludné, a to ještě než měl svět vůbec tu „čest“ poznat praxi. V 19. století papež Lev XIII. odmítl komunismus jako hnutí, které nutně vede k diktatuře a nenávisti.

Dvacáté století mu dalo za pravdu, aniž by se toho dožil – zemřel v roce 1903, čtrnáct let předtím, než se moci krvavě chopila bolševická revoluce v Rusku. Jeho nástupci komunisty na milost nevzali, papež Pius XII. podepsal výnos, kterým exkomunikoval komunisty, podporovatele a spolupracovníky komunismu a zdůraznil, že automatická exkomunikace dolehne na každého, kdo do strany založené na komunistické ideologii vstoupí.

Papež Jan Pavel II. pak potíral marxistické smýšlení i uvnitř církve, když se distancoval od teologie osvobození, která nevznikla nikde jinde než v Latinské Americe. Ještě v roce 2007 vatikánská Kongregace pro nauku víry odsoudila například španělského jezuitu žijícího v Salvadoru Jona Sobrina, který se netajil inklinací k této teologii. Je ale nad slunce jasnější, že mnozí jihoameričtí preláti zůstávají v marxistických myšlenkách nadále mentálně uvězněni.

Těžko říct, jak to působí v Jižní Americe, vždyť i tam se levicoví idealisté měnili s železnou pravidelností v nelítostné tyrany, ale u zbytku katolického světa, v němž jsou věřící krutě perzekvováni všude tam, kde se komunistům podaří uzurpovat si moc, si papež takovými nepromyšlenými výroky mnoho popularity nezíská. A to ani mezi klérem. A nejedná se jen o Evropu, vždyť nejvíc „rudé slasti“ zakusili křesťané v Asii nebo v Africe. 

Společné hodnoty?

Jedním z neformálních vůdců skupiny, která se „na svět dívá jinak“ než současný pontifik, je africký kardinál Robert Sarah, potomek divokého pohanského kmene žijícího na pomezí Guineje a Senegalu. Sarah vyrůstal v hliněné chýši za dob francouzské koloniální správy a jako mladíka jej zastihlo převzetí moci marxistickým diktátorem Sékou Tourém. Jeho režim přinesl Guineji to, co jemu podobné všude na světě: hromadu mrtvol a spálenou zemi.

„Sékou Touré vyznával jako politik teorii třídního boje. Tento pomýlený přístup k sociální realitě uvrhl moji zemi do obrovských problémů. Pokud někdo tvrdí, že chce pomáhat chudým a přitom jim nedá svobodu a zodpovědnost, přivede je nakonec do ještě větší nouze,“ napsal Sarah ve své knize a odsoudil teologii osvobození, jejíž „bludné názory jsou naštěstí africké duši cizí“.

Komunisté nemyslí jako křesťané, o chudé a marginalizované stojí jen jako o nástroj vzpoury proti „systému“, jehož nedílnou součástí je i církev. Všude se za nimi táhne krvavá linka a společné hodnoty s křesťanstvím by se při troše hermeneutické píle daly nalézt i u národního socialismu. Například důraz na rodinu, kterou naopak komunisté považovali za další vykořisťovatelskou instituci.