Retrospektivu výtvarníků Pavla Brázdy (nar. 1926) a Věry Novákové (nar. 1928) otevřelo minulý týden českokrumlovské Egon Schiele Art Centrum. V krásných prostorách galerie najdete desítky více či méně známých děl výtvarníků, kteří zažili perzekuci komunismu a teprve po roce 1989 byla jejich díla představena širší veřejnosti.

Pavel Brázda se narodil v roce 1926 v Brně, což se promítlo i do jeho raných obrazů, motocykly a závodníci z brněnského okruhu jsou jejich častým námětem. V roce 1948 se potom přestěhoval do Prahy, k babičce Heleně, sestře Karla a Josefa Čapkových. Rok 1948 byl pro Pavla Brázdu i jeho ženu Věru Novákovou tragický. Výtvarník sám ho nazývá „Úmor 1948“. Během studentských politických prověrek byli oba vyloučeni z Akademie výtvarných umění. Z této doby pochází i obraz Obluda čeká, obluda má čas (1949), který je průvodním obrazem celé výstavy a zřejmě také nejslavnějším Brázdovým dílem.

Spolu s Věrou Novákovou a Ivanem Sobotkou vytvořil Brázda po r. 1948 malou uzavřenou skupinu výtvarníků, vytvořil a definoval nový výtvarný směr – hominismus. Pro tento směr je zásadní mezilidský kontakt ve spojení s městským folklorem, lidskost v širším smyslu. Když se díváte na třeskutě barevné kompozice obrazů té doby, připomínají slavného pop-artového umělce Keitha Haringa. Pavel Brázda tady opravdu zcela tajně a bez obdivu tvořil pop-art, dávno před jeho proslavením Andy Warholem. Jeho díla z padesátých let 20. století jsou dodnes považována za naprosto originální a radikálně moderní.

V šedesátých letech získal Pavel Brázda možnost ilustrovat několik knih, normalizační odborníci ale v sedmdesátých letech práci výtvarníka i jeho ženy opět zakázali veřejně prezentovat. Od roku 1977 až do svého odchodu do důchodu pracoval jako topič v kotelně. V jejich bytě se scházel filozofický kroužek, jehož se kromě Zdeňka Neubauera zúčastňovali Jan Sokol, Jiří Němec, Daniel Kroupa, Zdeněk Kratochvíl, Martin Palouš i prof. Jan Patočka. Právě tam také probíhaly jediné výstavy, které mohli oba výtvarníci realizovat. Podle Pavla Brázdy ale na širším obecenstvu jeho umění nikdy nezáviselo. Nikdy nepočítal s tím, že by se mohlo dotknout nějakého širšího okruhu diváků. Porevoluční zájem byl proto pro výtvarníka velkým překvapením.

Postupem let se Brázdovy kresby zjednodušily, dospěl k radikální grotesce, vytváří četné variace námětu a zkoumá různé kombinace barev např. užitím různobarevných tonerů nebo barevných papírů v kopírce.

I ve svých devadesáti letech využívá při práci počítač. Základem je lineární kresba, kterou v definitivním tvaru nejprve zvýrazní fixem a pak skenuje do počítače. V něm pak míchá barvy a zkoumá různé barevné kombinace ploch i linií. Autor tak má možnost vytvořit několik barevných variant původní předlohy a rozvinout radikálnější barevnost. Barevné tisky zhotovuje maximálně ve třech číslovaných exemplářích.

V prvním patře galerie jsou potom k vidění i méně obvyklé exempláře, například výšivky, zhotovené na hadr na podlahu, jež v letech 1957 až 1958 podle Brázdových návrhů dělala jeho matka Eva, nebo raná Brázdova olejomalba Výhled na činžáky, kterou namaloval v 11 letech.

Kateřina Valentová
Kateřina Valentová
Další články autora