V horních patrech české politické scény panuje v posledních měsících zděšení a téměř panika. Příčinou není imigrační krize. Příčinou je Andrej Babiš.

Tato latentní panika a bezradnost demokratických stran se odehrává ovšem spíše skrytě a za kulisami. Posledním projevem této bezradnosti bylo sobotní jednání Ústředního výkonného výboru ČSSD, kde se podle našich zdrojů vedení nejsilnější vládní strany v neformální diskuzi radilo o posledních útocích Babišova listu MF DNES na předsedu vlády Sobotku.

Radilo, ale nedoradilo. Na žádnou strategii obrany sociální demokraté nepřišli. ČSSD je proti útokům z Babišova impéria bezbranná, třebaže MF DNES přinesla jen ubohou snůšku lží o údajném zvýhodnění „Sobotkových lidí“ při privatizaci OKD a nákupu jakéhosi malého hotýlku v Krkonoších. Je to prkotina, navíc vymyšlená, ale již několikátá. Babišovi se skrze jeho média pomalu ale jistě daří prezentovat ČSSD jako součást zkorumpované tradiční politiky.

O vysoké míře obav je možné hovořit i u vedení KDU-ČSL. Ale nikoli u celého. Tak třeba ministr Jurečka zcela nepokrytě s Andrejem Babišem spolupracuje. Pomohl mu například se spotřebními daněmi na biopaliva. Jurečka je vlastně neformálním členem hnutí ANO. Chytil správný vítr.

Příliš mnoho hrdliček

Horečné diskuze o tom, zda a jak se postavit Andreji Babišovi, se vedou přirozeně i v ODS a v TOP 09. Tyto strany oscilují mezi taktikou slabšího a silnějšího odporu vůči oligarchovi. Ten nejsilnější odpor reprezentuje Miroslav Kalousek. Ovšem v obou stranách jsou slyšet pod dojmem vysokých preferencí hnutí ANO také hlasy, že by se proti Babišovi nemělo vystupovat čelně a přímo.

Hrdličky v těchto stranách mají tendenci krotit jestřáby s tím, že by neměli své strany vymezovat negativně proti Babišovi, nýbrž že je třeba „hledat pozitivní témata“. Nic lepšího si Babiš nemůže přát. Jako by obrana svobody nebyla pozitivním tématem par excellence.

Atmosféra strachu či bezmocné apatie vládne i v podnikatelské elitě. Tedy kromě těch byznysmenů, co Andreji Babišovi slouží a ukolébávají se tím, že s ním mají dohody. V této vrstvě kraluje skupina oligarchů, kteří spolu s Babišem vládnou nad médii. Ti svá média nechápou jako prostředek informování veřejnosti a dosahování zisku. Křetínský i Dospiva říkají svým mediálním domům „bezpečnostní investice“.

Oligarchický režim funguje na principu „atomového klubu“

Podívejme se, jak to funguje a jaký vliv mají tyto „bezpečnostní investice“ na kvalitu naší demokracie:

Když si nějaká mocnost pořídí atomovou bombu, tak není jejím cílem někoho bombardovat, nýbrž odstrašit potenciálního útočníka. A tím pak vzniká „atomový klub“. Funkcí médií již tedy není primárně služba veřejnosti a kontrola moci. Média slouží jako atomové bomby k odstrašení někoho, kdo by jinak mohl dělat problémy. Paradoxně tak vznikl komplot těch, co se sebe navzájem bojí, protože toho o sobě hodně vědí, ale o to méně řeknou veřejnosti.

V rámci atomového klubu se jeho členové nekritizují. Je to jakési cynické spiknutí proti veřejnosti. Atomový klub oligarchů, kteří se po odchodu profesionálních vydavatelských domů zmocnili českých médií, není ničím jiným než účelovým kartelem, který omezuje a dusí kritickou žurnalistiku. Výsledkem je, že Křetínského Blesk chválí Andreje Babiše za to, jak tančí s Monikou, nebo že tlačí na zlevnění piva či potravin.

Rezignace novinářů na vlastní hrdost

Ve spodních patrech mediální pyramidy slouží tomuto spolčení novinářská obec, která ve značné míře rezignovala na poslání svého řemesla bránit veřejnost před mocenskou manipulací. Míra služebnosti, patolízalství, vyčůranosti a zbabělosti je u českých novinářů zcela nevídaná.

Naše řemeslo si dříve kladlo za cíl bránit občanskou svobodu a čelit monopolizaci moci. V době opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD stateční novináři bojovali proti kartelu. Proč dnes nebojují proti kartelu, který je desetinásobný? Protože jsou jeho součástí.

Dnešní typický český novinář typu komentátora Kamberského v Lidových novinách je zaměstnancem Andreje Babiše a přitom předstírá nezávislost a dělá, že se nic neděje. A na svém Facebooku označuje kritiky Andreje Babiše za psychopaty. Dusivý a znesvobodňující psychologický tlak přitom doléhá i do veřejnoprávních médií. Kdo kritizuje Babiše, je divný. To je základní krédo imaginární tiskové konvence, která – ačkoli ji nikdo nenařídil a nikdo nenapsal – vládne v české žurnalistice.

A čím má novinář „serioznější image“, tím je do tohoto komplotu svojí mentalitou více zapleten. Nová nezávislá média touto nemocí přirozeně netrpí, ale jsou prakticky bez peněz. Oligarchický režim je nechává žít, ale jenom trošku. Je znám případ, kdy velký inzerent dostal pokyn z ministerstva financí, aby neinzeroval v Echu 24.

Andrej Babiš přitom neustále rozšiřuje svůj vliv. Pokud se mu podaří koupit vydavatelství převážně ženských a bulvárních časopisů Burda a Bauer Media, získá spolu s přítulným Danielem Křetínským veškerou kontrolu nad distribucí českého tisku. Již nyní mají společně většinový podíl v PNS, která dodává noviny do všech českých trafik. Jde tedy o klasickou monopolní strukturu, která je v rozporu s liberálními principy.

Atmosféra strachu a denunciace

Lidé v nejvyšších patrech politiky a byznysu už spolu netelefonují přes běžné operátory, ale skrze internetové aplikace, které lze hůře odposlouchávat. Skoro všichni totiž mají za to, že bezpečnostní divize Agrofertu je soukromou rozvědkou Andreje Babiše.

Novinář Janek Kroupa před časem upozornil na propojení Babiše s policií, zejména se šéfem elitní policejní složky plukovníkem Robertem Šlachtou, který je jakýmsi výkonným orgánem jakobínské protikorupční revoluce. Jeho korupční kauzy nápadně často nekončí u soudu potvrzením trestné činnosti, ale zato umí policie zcela efektivně zničit komukoli život. Příkladem, který mluví za všechny, je kriminalizace někdejších výrobců biopaliv druhé generace z firmy Oleo Chemical, kterou chtěl Babiš koupit a nepodařilo se mu to. Boj proti konkurentům se praktikuje kulometnou palbou trestních oznámení. Třeba některé u soudu uspěje.

Tomu pak asistují novinářští pochopové Koutník a Shabu z Lidových novin, kteří v nevídaném měřítku publikují informace z vyšetřovacích policejních spisů a upravují je tak, že oligarcha musí být nadmíru spokojen. Metody očerňování, kriminalizace a podsouvání kompromitujících materiálů se praktikují v ohromné míře, kterou už není apatická veřejnost schopná usledovat. Trestní kauzy mají přitom pozoruhodně výběrový charakter. Netýkají se vesměs současné oligarchické moci, nýbrž „exponentů starého režimu“. Jako v padesátých letech.

To není obrana korupčníků. To je systémový popis situace.

Atmosféru doby skvěle vystihla státní zástupkyně Lenka Bradáčová, která před Vánocemi „uklidnila“ veřejnost, že „zatýkat se dá i o svátcích“. Její souznění s ideologií protikorupční revoluce, a tudíž zvláštní mentální souznění s Andrejem Babišem, je očividné.

Do mozaiky utahování šroubů, kriminalizace podnikání a mediální manipulace velmi pěkně zapadá monstrózní projekt elektronické evidence tržeb, který by sám o sobě byl legitimním nástrojem daňové kontroly, kdyby nebyl centralizovaný a jehož výstupy by nevedly přímo k nejvyššímu podnikateli k zemi. Celý projekt EET přitom Andrej Babiš nemůže vyrobit bez Petra Kellnera, jemuž patří skrze společnost Cetin 38 milionů kilometrů optických datových kabelů po celé České republice. Tedy zřejmě všechny. Centralizovaný informační systém propojený monopolní strukturou. Tak v principu funguje totalitní stát. Je to všudypřítomný monopol.

Příčiny dnešní krize aneb Dějiny naší kanalizace

Česká společnost byla nepochybně v letech před nástupem Andreje Babiše nemocná.

Nenažranost různých kmotříčků způsobila všeobecný hněv. Provázanost byznysu a politiky vedla jistě k mnoha nepěkným klientelistickým vazbám. Atmosféru všudypřítomné deprese pak navíc eskalovala ekonomická recese. Ale tento stav nebyl korozí demokracie, nebyl korozí politiky tradičních demokratických stran, jak se nám snaží podsunout vykladači Babišovy ideologie. Tento stav byl projevem koroze morálky konkrétních lidí a slabosti demokratických politických lídrů.

To, co tu ale máme dnes, to již není decentralizovaná korupce a široká spleť mnoha klientelistických vazeb napříč společností. Andrej Babiš pod rouškou boje s korupcí a pod praporem řízení státu jako jediné firmy zaútočil na samotné principy pluralitní společnosti. Místo systému soutěže, konkurence a vyvažování mocí ve státě zde nastoluje centralizovaný kartel politické, ekonomické a mediální moci.

Už nemusíme mluvit o tom, že někdo krade. Centrální kartel už všechno má. Korupce je téměř vyřešena, už k ní není důvod. Skoro všechny nečisté proudy z mnoha malých kanálků naší korupční kanalizace byly svedeny do jednoho centrálního septiku. To je rovněž druh monopolizace. Monopol na špínu.

Hybridní agrese a normalizační mentalita

Naše situace se stále více blíží mocenskému systému v Putinově Rusku. Podobné ale nejsou jen mechanismy moci. Podobný je i celkový duch naprosté zákeřnosti jejích agresivních projevů.

Vladimir Putin vede na Ukrajině takzvanou hybridní válku. Je to styl války pro 21. století, které dbá na „mediální výstupy“. Hybridní válku vynalezl náměstek ruského ministra obrany Valerij Gerasimov v roce 2013 a definoval ji jako akce, v nichž se stírá hranice mezi válkou a mírem. To především tím, že se důsledně stírá hranice mezi pravdou a lží.

Hybridní válka se oficiálně neděje. A celý svět je s neexistencí této války důkladně seznámen. Světová veřejnost se tak rozdělí na ty, co vědí, že se válka děje, a na ty, kteří věří, že žádná válka není. To druhé je mnohem šetrnější pro lidskou psychiku. Jen to není pravda.

Andrej Babiš je hybridní diktátor. Jeho novináři tvrdí, že nejsou jeho vojáci a když útočí na jeho konkurenty, tak to dělají „nezávisle“ a „sami od sebe“. Babišova moc v byznysu se oficiálně marginalizuje. Jeho ohromné příjmy z veřejných dotací plynou ze systému a on za ně vlastně nemůže. Takzvaní elitní policisté a bojovní státní zástupci „čistě náhodou“ vyšetřují Babišovy konkurenty a lidi spojené s ostatními politickými stranami. A čistě náhodou nevyšetřují nebo nedošetřují jeho vlastní skandály.

Máme tu pomalu ale jistě hybridní diktaturu, která stírá rozdíly mezi autoritářstvím a svobodou a přitom se maskuje formálními znaky demokracie.

Máme tu stále svobodné volby. Demokratický nátěr trvá. Ale nesvoboda médií a absolutní finanční převaha hnutí ANO, této komunistické strany pro 21. století, je zcela drtivá. Faktická svobodná a férová soutěž politických stran začíná být iluzí. Opoziční politické strany se dostávají do médií jen těžko a ve zmanipulované formě a neustále čelí otevřenému znevažování. Koaliční partneři pokorně snášejí nactiutrhání od Babišových novinářských pochopů. A veřejnost tleská, protože je už líp a konečně někdo udělal pořádek. Ctitelů vlády pevné ruky přibývá, otevření sympatizanti nových pořádků mluví o tom, že demokracie selhala a že je třeba najít „efektivnější systém“ řízené demokracie.

Napříč celou politickou, mediální a podnikatelskou elitou zní jeden chór: Nekritizujte Babiše. Nic strašného se neděje. Nepřehánějte.

Kdo kritizuje Babiše, ten si tedy zjevně koleduje o průšvih, ale jinak je všechno OK. Je to typická normalizační mentalita, mentalita ustupování agresivní moci. Tuto mentalitu nenařídil nikomu v médiích osobně Andrej Babiš. Není známo, že by v médiích Andrej Babiš někoho zlomil nějakým brutálním nátlakem. Nikomu nezhanobil jeho čest. Každý ze sluhů Andreje Babiše provedl své sebezhanobení sám a z vlastní vůle.

To je vlastně na české normalizaci to nejzajímavější: Lidé na sebe nekladou nadbytečné závaží hrdosti a sebeúcty a lezou sami a dobrovolně do chomoutu vazalství. Někteří o tom mluví otevřeně a jako důvod uvádějí své existenční problémy. Jiní předstírají, že se nic neděje a že se to s katastrofickým popisem situace nesmí nikdy přehánět. Rozvážní a duchaplní analytici „seriózně analyzují situaci“ a občas při nějakém Babišově skandálu či populistickém výlevu významně nadzdvihnou obočí a ve skrytu mezi blízkými obrátí oči v sloup. A tento obdivuhodný výkon pak pokládají za vrchol vlastní statečnosti.

Jak zastavit hybridního diktátora?

Málokdo si umí představit, že se v dohledné sobě stane něco pozitivního. Ale je nutné nad tím vážně přemýšlet. Před českými demokraty prostě stojí vážná otázka: Jak zastavit hybridního diktátora Andreje Babiše?

Tak za prvé je nutné, aby si demokraté přestali nalhávat, že situace je ještě snesitelná. Není. Už proto, že machiavelistická dynamika dominující moci se nedá zastavit. Mozek Andreje Babiše je zcela posedlý jedním jediným procesem, a to je rozšiřování moci a vlivu. Stagnace či ústup je v byzantinském mocenském konceptu projevem slabosti. Slabost může dovézt Babiše nejen k pádu, ale až do vězení. Takže má jedinou možnost: nezastavit se. Je tedy třeba určit diagnózu.

Za druhé je nutné si uvědomit kontext: Obamova administrativa uvolnila prostor pro rozmach ruského vlivu všude ve světě, tedy i u nás. Odchod západních vydavatelů tisku z České republiky těžce poškodil standardy žurnalistiky a přispěl k buranizaci veřejného prostoru. Zpochybňování našeho členství v Evropské unii, projevy rasismu a xenofobie jsou dnes mnohem běžnější. Tento celkový hodnotový úpadek je vodou na mlýn každému, kdo zavádí ruský model vládnutí a řízení celé společnosti.

Je tedy třeba pochopit vážnost situace, která je zcela bezprecedentním ohrožením demokracie i západní orientace země. Nástup Babišovy moci se odehrává v tomto kontextu a za spojenectví s proruským prezidentem Milošem Zemanem. Jakmile nebude Česká republika v Evropské unii, nástup otevřené diktatury putinovského typu přijde bezprostředně. Členství v EU je sice nespolehlivou, ale přeci jen jistou brzdou proti likvidaci demokracie. Babiš musí své autoritářství aspoň trochu skrývat. Na členství v EU je třeba trvat a je třeba ho aktivně bránit.

Za třetí je nutné, aby se zintenzivnil dialog a spolupráce mezi demokratickými politickými stranami. V tomto ohledu je situace již lepší, než byla před dvěma lety. Ale k záchraně liberálního státu zatím nestačí. Babiše může svrhnout jedině široká demokratická koalice. Komplikujícím aspektem je zde prezident, který se zcela spolehlivě postaví za oligarchu a tedy proti občanské svobodě.

Za čtvrté by sociální a křesťanští demokraté měli zvážit otázku rekonstrukce vlády, případně odchod do opozice. Měli by přestat Babiše legitimizovat. Zní to paradoxně, ale Babiše je možné se účinně zbavit i tím, kdyby se stal premiérem. Jeho zodpovědnost by byla transparentní, kontrolovat ho by bylo snazší, jeho možnosti by byly paradoxně mnohem menší. A stál by konečně proti opravdu silné opozici.

Za páté je nutné, aby lidé v médiích, v politice a na všech úrovních veřejného života projevovali občanskou hrdost a statečnost. Je třeba bránit pluralitu názorů, kritické myšlení, soutěž politických stran, konkurenci v ekonomice, svobodu podnikání a je třeba čelit každé státní šikaně. Všechny mocenské nástroje včetně policie, justice a finanční správy je třeba neustále podrobovat veřejné kontrole.

Andrej Babiš má jednu základní slabost. Na jeho straně není směr civilizačního vývoje, nýbrž jen a jen východní úpadek. V civilizované moderní společnosti jsou lidé suverénními bytostmi, jsou svobodnými občany. Skutečnost, že se kyvadlo české společnosti obrátilo směrem k východnímu barbarství a buranství, mu opravdu hodně nahrálo, ale v delší perspektivě je Babišův model vládnutí odsouzený k vlastnímu znemožnění se a k bankrotu. Monolitní struktury moci totiž dusí život společnosti, likvidují konkurenci, soutěžení a demotivují iniciativní jednotlivce.

Stojí před námi úkol, který si by měl každý zodpovědný občan odpracovat přiměřeně svým možnostem. Veřejně činné osoby mají vyšší zodpovědnost. Tímto naším úkolem je obrana svobody a demokracie. Předpokladem toho, že demokracii uhájíme, je to, že ji budeme upřímně chtít. Že v ní budeme věřit a budeme ji celým srdcem milovat. Navzdory všem těžkostem, jež nám její komplikovaná každodennost přináší.

Pavel Šafr

Pavel Šafr
Pavel Šafr
Šéfredaktor deníku FORUM 24
Další články autora