Není jasné, proč se o tom nemluví více: Vladimir Putin ovlivňuje naši současnou situaci mnohem zásadněji než jakýkoli jiný světový politik. Jako každý výrazný hráč rozděluje i u nás veřejnost na ty, kdo ho milují, a na ty, kdo ho nenávidí.

Fenomén Vladimira Putina bychom se však především měli snažit pochopit. Nenávist je neproduktivní, ale obdiv k němu je v našich souřadnicích absurdní a v podstatě perverzní. Jeho schopnosti a vize je nutné brát smrtelně vážně a o jeho úmyslech nelze mít nikdy žádné iluze.

Tento rok přišly na český knižní trh dvě zásadní knihy, které velmi pomáhají pochopit, kdo to je Vladimir Putin. Jedná se jednak o knihu „Nový car“ Stevena Lee Myerse, který jako novinář listu New York Times zasvětil podrobnému studiu Putinova života a jeho vlády několik let soustavné práce. A pak je to kniha proslulého amerického historika a politologa Waltera Laqueura „Putin a putinismus“. Tento pětadevadesátiletý znalec ruských poměrů popisuje naprostou nekompatibilitu převládajícího ruského politického myšlení s duchem západní liberální demokracie a zejména ruskou touhu po velmocenském postavení. Z obou knih vyplývá, jak je nesmyslné se upínat k myšlence spojení Západu s Ruskem v boji proti současným hrozbám, protože Rusko je samo o sobě hrozbou.

Kdo je Putin?

„Každý pořádný člověk začínal v rozvědce.“ Touto cynickou větou se snažil kdysi Putinovi vlichotit otec americké reál politiky Henry Kissinger. Musel přitom dobře vědět, že KGB, v níž začala kariéra současného prezidenta Ruské federace, nebyla srovnatelná svými úkoly s jakoukoli západní rozvědkou.

Dnes by se mnoha lidem hodilo vymalovat komunistické tajné služby jako instituce podobné americké, britské nebo německé tajné službě. Je to nehorázné zatemňování reality. Úkolem KGB bylo na prvním místě potlačování jakékoli opozice a byla stejně jako její podřízené organizace v ostatních zemích východního bloku namířena proti vlastnímu obyvatelstvu a obyvatelstvu ovládaných států. Morální nepřijatelnost fungování v KGB by měla být každému jasná.

Vladimir Putin se na své fungování v rozvědce dívá přirozeně jinak, protože od dětství toužil – pod vlivem sovětských hrdinských filmů – po zaměstnání právě v KGB.

Už tehdy byl a v mnoha ohledech dodnes je „sovětský člověk“.  Narodil se v Leningradu, tedy v dnešním Petrohradu, nedaleko carských paláců. Těžko si lze představit, že by ho hluboce neovlivnilo prostředí někdejšího epicentra imperiální moci. Jeho otec byl komunista a matka hluboce věřící žena. Ta odnesla maličkého Vladimíra do nedalekého Preobraženského chrámu ke křtu. Chrám je monumentální klasicistní budovou z 18. století. Putin vyrůstal v obou kulturních vrstvách zároveň; v prostředí intenzivní bolševické propagandy a zároveň ve skrytých pravoslavných reáliích.

Vědomí impéria, hutná komunistická totalitní ideologie, náboženské mystérium, proletářská bída v komunálním bytě na Baskovově ulici a také násilnická tvrdost poměrů na dvorku, kde Vladimir Putin vyrůstal, to vše se slilo do jedné celistvé sovětské životní zkušenosti.

Putin se dodnes netají svým pozitivním vztahem ke komunismu, podle něj jsou jeho myšlenky blízké Bibli. S dojetím si schovává svoji stranickou legitimaci a je pyšný, že byl v drážďanské pobočce KGB předsedou stranické organizace. Zároveň tam ale šokoval svého nadřízeného tím, že chodí v neděli do kostela.

Vladimír Putin je věřící člověk. Pozorovatelé si sice už tehdy lámali hlavu, zda Boha nepoužívá mimojiné i ke své rozvědné činnosti, ale v celku je zřejmé, že vztah k náboženství myslí Putin vážně. Okázalé vztahy s pravoslavnou církví nejsou u něj zdaleka všechno. Jeho duchovní směřování je vážnější. Jako ruský prezident nechal kupříkladu převézt ze Švýcarska ostatky ruského náboženského myslitele Ivana Iljina, kterého bolševická vláda vyhnala na slavné lodi filosofů po revoluci z Ruska. A navíc Iljinovy knihy doporučil ruským gubernátorům k četbě. Nějak se přitom zapomnělo, že Iljin byl pár let sympatizantem německého nacismu, pracoval na Goebbelsově ministerstvu propagandy a psal o Hitlerovi, že není nebezpečný rasista.

O Leninovi, Stalinovi i o kultu osobnosti a komunistickém teroru se několikrát vyjádřil kriticky. Ale celkově je pro něj přednější vyzdvihovat hrdinské aspekty celé ruské historie a nechat kvést stalinské i komunistické resentimenty a sovětská nostalgie po světovládné moci je jedním ze stavebních pilířů putinismu.

Během Putinovy vlády od roku 2000 se podařilo zvednout ruskou ekonomiku z chaosu, čemuž napomohly mj. i světové ceny ropy (které ho naopak nyní mohou postupně potopit). Nicméně trvalému faktu ruské bídy, která postihuje většinu národa, nemůže Putin čelit jinými prostředky než posilováním hlubokých emocí, které hýbou ruským lidem. A k této více emocionální než ideologické výbavě patří pocit národního hrdinství, předurčenost Ruska ke spasitelské roli na světě a mystérium silné ústřední vlády v rukou jednoho charismatického muže, neboli samoděržaví.

Západní liberální demokracie stojí na myšlence plurality a dělby moci, Putin tento model neuznává. Ubírá se stejnou cestou jako byzantští císaři, ruští carové a generální tajemníci KSSS, kteří všichni lpěli na tom, že oni mají řídit jak stát tak víru obyvatelstva.

Spojení církve se státem, stejně jako myšlenka vládnoucí úlohy jedné strany, jsou typické jak pro carismus, sovětský totalitarismus i putinismus. Proto Putin nesnesl svobodná média a rafinovanými tahy si je fakticky podřídil.

Jeho mocenská kamarila se skládá ze siloviků, neboli vysokých příslušníků bezpečnostních jednotek a loajálních oligarchů. A významnou roli mezi nimi mají manažéři masové komunikace, kteří vytvářejí image prezidenta, který zápasí s tygrem, pilotuje stíhačku, jede na koni obnažený do půlky těla a nebo hraje na klavír a zpívá americkým celebritám Blueberry Hill. Přitom tento samý kouzelný člověk uspořádal v Grozném kobercové nálety na sídliště civilního obyvatelstva, při nichž se choval v podstatě jako masový vrah.

Je to celé grandiózní, dechberoucí a místy dětinské představení. A pak zase brutální a odporné. Přesně takové, jaké je potřeba pro dlouhodobé vládnutí na Svaté Rusi, v zemi, kde stále dochází k vraždám novinářů a opozičních vůdců. A nikdy se vlastně nezjistí, kdo vraždil. Prvky brutality jsou již ale přesvědčivě doloženy i v Putinově vlastním mocenském vystupování. K čemu nám pak je, že věří v Boha? Je díky tomu prostě jenom daleko silnější, protože má na rozdíl od většiny svých oponentů i západních politiků komplexní mocenskou a duchovní vizi.

Putinův duch v České republice

Putinův vliv na české poměry je mnohem silnější, než se na Západě ví. Už proto, že po odchodu Václava Havla a po krachu projektu amerického protiraketového radaru se o nás Západ prakticky nezajímá. Je to naše naše vlastní neschopnost.

Na české politické i mediální scéně má Vladimir Putin své agenty, kterým vévodí oba poslední prezidenti. Není přitom moc důležité, zda podepsali nějaký vázací akt a jaká je přesně jejich motivace. Podstatný je ten samotný fakt, že hlavním zahraničně-politickým spojencem Miloše Zemana stejně jako před tím Václava Klause je právě ruský prezident. Důsledky jsou značné.

Po odchodu západních vydavatelských domů kupříkladu převzali česká média domácí oligarchové s výhradně mocenskými úmysly a nastolili tak stav, který je v podstatě totožný s mediální strukturou v Rusku. Výsledkem tohoto útoku na svobodu slova je zásadní zmenšení vlivu liberálních politických sil a prozápadní mentality vůbec. Úpadek novinářské i vydavatelské kultury a faktické znásilnění médií zcela úzce souvisí s tím, jak tady nyní dopadají volby.

Místo tradičních a programově více či méně transparentních politických stran přebírají mocenské těžiště antisystémová a nedemokratická hnutí, jež čerpají s temného populismu, xenofobie a z touhy po vládě pevné ruky.

Otázka, zda Andrej Babiš je nebo není spojencem Ruska, je více či méně ireleventaní. Jednak máme v čerstvé paměti, jak brojil proti evropským sankcím vůči Rusku po ruské agresi na Ukrajině a anexi Krymu. A jednak nás Andrej Babiš nemusí až tak vést k Rusku. On nám ho zavádí přímo tady. Putinova neúcta k pluralitě stran a ke svobodě médií je přesně to, co realizuje Babiš. Babišovi jen chybí upřímný nacionalismus a víra v Boha. Protože mu na rozdíl od Putina chybí upřímnost jakékoli vize. A rozjezdy pro hvězdy jsou v malé zemi vždycky poněkud méně nebezpečné, než když člověk řídí šestinu světa.

Vliv Vladimíra Putina a putinismu vidíme v České republice ve dvojí formě. Jednak se jedná o otevřený obdiv příslušníků krajní pravice a krajní levice. Ti si vybírají z putinismu podle svých ideologických potřeb buď sovětské a komunistické inklinace a nebo naopak ryzí a téměř až nahnědlý konzervativismus. A pak se jedná o faktické strukturální přebírání ruského stylu řízení společnosti. Je to tendence po vládě silné ruky a po tzv. řízené demokracii. To je přesně to, co dal Putin Rusku: formální nátěr zákonnosti a demokratických procedur, ale zcela autoritářský obsah. A k tomu právě nyní směřujeme.

(Tento článek jsme doprovodili kolážemi našeho spolupracovníka Atea)