Je jistě mnoho jiných a povolanějších lidí, kteří umějí vystihnout význam a přínos osobnosti kněze, biskupa a kardinála Miloslava Vlka. Už proto, že jej dobře znali, a nebo proto, že jsou třeba aktivní v katolické církvi. Na mě platí, že jsem katolík tak leda v tom smyslu, jak to řekl básník Magor neboli Ivan Jirous: Jsem katolík tím, že vím, že hřeším.
Stejně ale v tento den, kdy nás zastihla zpráva o Vlkově odchodu na věčnost, člověk bezděčně vzpomíná. A vzpomíná na to, co bylo hezké, a také na to, co považuje z prožité zkušenosti za podstatné.
Kdysi jsem z pražských církevních kruhů slýchával nářky, že Vlk oproti kardinálu Tomáškovi není taková osobnost. A také že je příslušník mariánského hnutí Focolare, takže je takovou katolickou konzervou. Později mi došlo, že to byly naprosté nesmysly.
Otec kardinál mě v dobách, kdy stál v čele české katolické církve a pražské arcidiecéze, občas pozval do svého bytu v horním patře arcibiskupského paláce. Chtěl znát můj názor na některá témata, s nimiž vystupoval na veřejnosti.
Jednou jsem s ním měl dlouhý několikahodinový rozhovor, během něhož mě naučil pít portské víno. Bylo to totiž opravdové a kvalitní portské víno. Nikoli ta známá sladká, těžká a sytá tekutina. Bylo to víno jiskrné a veselé. Zjevně k němu na stůl připutovalo skrze rozvětvené mezinárodní cesty, po nichž církev již po staletí zprostředkovává bohatou kulturní výměnu mezi národy.
Tehdy jsem pochopil, že se kvůli svěřenému úkolu často a intenzivně trápí. Stále se vracel zejména ke dvěma tématům. To první téma ukazovalo, že není žádným tuhým konzervativcem. Trápil se totiž nad vystupováním bigotních a fanatických proudů v katolické církvi, které zřejmě prožívaly nostalgii po dobách inkvizice. Nemohl jsem ho přesvědčit, že se jedná o minoritu všech minorit, nad kterou by se trápit neměl. Jeho totiž bolela jedna zásadní věc. Totiž nenávist maskovaná za bratrskou lásku, což je takový zvláštní sport tuhých ultrakatolických kruhů.
Tou druhou věcí, která otce kardinála nesmírně trápila, byla naopak záležitost většinové české mentality, kterou velmi intenzivně podporovali oba naši poslední prezidenti. Jednalo se o anticírkevní populismus, který navazuje na bolševické stereotypy třídní definice „nepřátel lidu“.
Vlk bojoval za církevní restituce jako lev. A přestože se mnou v několika rozhovorech rozbíral důsledky tohoto majetkového tématu pro veřejný obraz Kristovy církve, které bolševici a populisté rádi předhazují deklarovanou lásku k chudobě, tak stále znovu dospíval k principiálnímu přesvědčení, že jeho povinností je bojovat za spravedlnost a za zaopatření svěřené české církve. Zdůrazňoval mi, že z toho majetku budou mít užitek zejména veřejnost, konkrétní farnosti a společenství, a nikoli nějací preláti.
Vlk také svedl několik soubojů se svým hradčanským sousedem. Václav Klaus totiž prosazoval, aby katedrála svatého Víta patřila státu. Vlka to dokázalo rozčílit, protože se na církev a na stát nedíval jako na konkurenty v majetkovém klání. Stát chápal jako společný prostor a církev jako organismus, který tu je pro společnost. Katedrála prostě patří Bohu. A pak nepochybně i národu, kterému se ovšem „jeho“ nejslavnější chrám dlouhá léta líbil hlavně na stokoruně.
V těchto situacích Vlk rozhodně nebyl žádný beránek. Ale také se pak uměl i smát, kupříkladu při úvaze, k čemu asi Václav Klaus tolik potřebuje vlastnit kostel.
Vlkova církev prostě nebyla temná jako středověk. On patřil k té české katolické církvi, která hluboce a pozitivně ovlivnila českou kulturu, uměla v minulém století vzdorovat brutálnímu komunistickému režimu a v předchozích staletích se tak neodmyslitelně vepsala do tváře české krajiny, že i nekatolík Ferdinand Peroutka napsal, že česká krajina je katolická, a právě proto je tak veselá. Jako to Vlkovo víno na jeho stole.
Moc rád budu vzpomínat na člověka, s nímž bych rád mluvil mnohem více. Nezapomenu nikdy na jeho popis ráje. Zeptali jsme se ho jednou s přítelem Buchertem, jak to vypadá v nebi. Vlk nám bez váhání řekl, že v nebi to je stejné, jako když člověk sedí s přáteli, třeba v hospodě a je mu s nimi tak dobře, protože se mají vzájemně rádi, že nikdo nechce, aby to někdy skončilo. A Vlk zdůraznil, že právě proto také v nebi nemůže být nuda. Tam, kde je láska, totiž není nikdy nuda.
A také jsme se ho ptali, jak to vypadá v pekle. A on řekl, že peklo je to, když člověk dobře ví, jaké to je být v nebi, a ví, že tam nikdy nebude.
Myslím, že Vlk se na věčnosti nikdy nebude nudit, protože je tam, kde panuje Boží láska.