Začíná další kolo absurdního nacionalistického a proruského běsnění. Sice se na něm podílí jen menšina Čechů, ale i tak jde o trapné divadlo. Každou chvíli nyní zaznamenáváme nějaký výkřik o hrdinské Rudé armádě a o porážce Německa.

Miloš Zeman sice ustoupil tlaku a nebude na Rudém náměstí zdravit ruské tanky a mobilní nosiče jaderných raket, kterými každoročně vrcholí oslava ruského militarismu. Nepozdraví tedy ani velmi estetické protiletadlové systémy BUK, jež zasáhly malajsijské linkové letadlo a které také můžeme spatřit na grandiózní přehlídce. Určitě ale v Moskvě vymyslí, jak by mohl společně s padlými vojáky Velké vlastenecké války co nejvíce uctít i prezidenta Vladimira Putina.

Tomio Okamura zase hlásá na svém facebookovém profilu, jak je třeba vyjadřovat vděčnost Rusku, že nás osvobodilo. A lidé mu tleskají a oceňují jeho „odvahu“.

Je tedy nutné si připomenout základní fakta, jež na letošní kulaté výročí konce strašlivé války vrhají světlo poněkud odlišné od mýtů sovětské propagandy, které stále podléhá nemalé množství Čechů.

Vladimir Putin při minulé oslavě vítězství na Rudém náměstí prohlásil, že Rusové přinesli svobodu mnoha národům světa. V tom je ten klíčový bod, o němž je třeba mluvit. Výsledkem osvobozování by totiž opravdu měla být svoboda. Jenže Rudá armáda neosvobodila Čechy, Slováky, Poláky, Maďary, východní Němce a další národy proto, aby jim nezištně darovala suverenitu jejich rozhodování. Stalin se na důsledky porážky nacistického Německa díval s naprostým cynismem jen jako na příležitost získat nové kolonie. Pobaltským státům, na jejichž likvidaci se dohodl s Hitlerem, nevrátil ani formální samostatnost. Polsku, které si v roce 1939 s Hitlerem brutálně rozdělil a „svůj“ ukradený díl po válce už nevrátil, velmi špinavou metodou vnutil vládu prosovětských komunistických agentů.

S Československem jednal Stalin zdánlivě v rukavičkách, protože prezident Edvard Beneš mu sám vlezl na lopatu. Ten po mnichovském traumatu došel k závěru, že zvládne se Stalinem vyjednat nové mezinárodní zabezpečení republiky a udržet zároveň u nás demokracii, byť s výrazným socialistickým nátěrem a s vyřazením pravice ze hry. Stačily necelé tři roky a Stalin ho z tohoto omylu vyvedl. Beneš umíral v hořkém zoufalství, protože věděl, že ho Stalin za vydatné pomoci domácích komunistů zcela obelstil.

Mezi takzvaným osvobozením Rudou armádou v květnu 1945 a únorovým pučem v roce 1948 je přímá příčinná souvislost. Bez tanků obsypaných šeříky by nerozdrtila československou demokracii ta pověstná obrněná pěst dělnické třídy. Tedy komunistická strana a její soukromá armáda Lidové milice.

Za Československo padlo jistě mnoho ruských, ukrajinských, běloruských, gruzínských, kazašských, uzbeckých a dalších vojáků. Padli v ohromném vzepětí sovětského komunistického impéria, kterému se podařilo za výrazné materiální spojenecké podpory ze Západu zničit východní část impéria Hitlerovy třetí říše. Byl to nelítostný boj dvou totalitních států. Sovětský svaz byl po paktu Molotov-Ribbentrop nejprve spolupachatelem a až poté se ocitl v roli oběti hitlerovské agrese. Tehdy Stalin pod dojmem německého útoku zmírnil tyranii svého bolševického režimu, mírně uvolnil náboženský i národnostní útlak a národy Sovětského svazu projevily zcela nezpochybnitelné hrdinství. Také je ovšem pravda, že tamní metody válčení hnaly vojáky na smrt jako dobytek na jatka.

Je jisté, že Rusové mají nárok na to, aby cítili hrdost na hrdinství a oběti svého národa. Ale s nimi ten nárok na hrdost mají i ostatní národy, které k porážce nacistického Německa přispěly. Když si dnešní Ruská federace přivlastňuje zásluhy vítězství nad Hitlerem, je v tom cítit bohužel typická imperiální hrubost vůči ostatním národům někdejšího Sovětského svazu.

Ani jeden z těch 100 tisíců sovětských, vesměs ruských a ukrajinských, vojáků, kteří padli při osvobozování Československa, nemohl za to, že Stalin poznenáhlu vyměnil teror nacistický za teror komunistický. A udělal to navíc tak chytře, že na tom komunistickém teroru se podíleli naši vlastní lidé. Hitlerova brutalita byla okatější a výraznější, vedla k okamžité potupě a otevřenému teroru. Stalinova brutalita byla mnohem více zaměřená na vymývání mozků, zotročení psychiky lidí za zpěvu optimistických písní. Sovětský svaz pak okrádal své kolonie o jejich nerostné suroviny a kolonie mu za to ještě děkovaly. Komunistická diktatura vydržela mnohem déle a v morálce lidí napáchala nakonec mnohem větší škody. Část Čechů má ještě dnes pocit, že to vlastně bylo hezké.

Nebylo.

Prostě to nebylo osvobození, po němž bychom byli svobodní. Bylo to osvobození od nacismu, po němž jsme se stali kolonií nového totalitního impéria. Žádný důvod k oslavě. K tiché modlitbě za padlé a trpící ovšem ano.

A především. Vděčnost Vladimiru Putinovi a současnému Kremlu je zcela nemístná a absurdní. Kremelské slavnosti jsou umělým prodlužováním poválečného stavu, v němž již dávno nejsme. To stále poražené Německo je nyní svobodnou, civilizovanou a moderní zemí, která svojí ekonomikou významně táhne evropský blahobyt. Protože na rozdíl od Rusů se Němci vzdali svého militarismu a agresivního nacionalismu a otevřeli se svobodě. To je skutečné vítězství, které Rusy bohužel teprve čeká. Dokud se jim nepodaří, budou svými komplexy ohrožovat mezinárodní bezpečnost. Pomoci jim můžeme hlavně tím, že nebudeme pomáhat legitimizovat chování jejich současné vlády.

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner