Rodiče si nevybíráme a nevybral si je samozřejmě ani Andrej Babiš. Je ale zajímavé podívat se na prostředí, ze kterého pochází přední postava polistopadového dravého kapitalismu. Když se díváme na jeho rodinu, máme před sebou něco, co by naznačovalo, že komunismus je snad dědičný. To samozřejmě neznamená, že by to byla dědičnost toho typu, jako se kdysi za Protektorátu o někom říkalo, že je Žid, nebo – jako za procesů v 50. letech – „židovského původu“, popřípadě „buržoazního původu“, jak to rádi popisovali komunisté.
Lidský život není kauzálně předurčen tím, že něčí rodiče byli nějakého třídního původu, nebo měli nějakou politickou příslušnost. Jako svobodná bytost se každý může rozhodnout jakou cestou dál půjde. Pokud měl ale někdy mladý Andrej Babiš nějakou pubertální nebo adolescentní vzpouru proti své rodině, jeho politického směřování se to netýkalo.
Stačí se podívat na vlastní životopis jeho otce Štefana, který napsal 27. 1. 1978 v Bratislavě. Zůstal nám zachován v Archivu bezpečnostních složek.
„Narodil som sa dňa 30. 6. 1922 v Hlohovci Môj otec bol krajčírom a svoje remeslo vykonával od r. 1904, pričom mu pomáhala moja matka Antónia rod. Kompanová. Obaja rodičia pochádzali z remeselníckej rodiny. V roku 1928 otec v dôsledku mozgovej mŕtvice sa stal úplne práce neschopným a z toho dôvodu matka sama musela pokračovať v remesle. Aby mohla uživiť rodinu a zarábať aj na nákladné liečenie otca, moji rodičia neboli príslušníkmi žiadnej politickej strany alebo inej organizácie. Matka zomrela v r. 1961 a otec v r. 1966.
Z příbuzných, strýc Ján Kompán dlhoročný pracovník redakcie komunistického denníka ‚Halló noviny‘ v Prahe bol za nacistickej okupácie odvlečený do koncentračného tábora vo Waldheime, kde zahynul. Obidve staršie sestry Kamilla a Valéria sú členkami strany od r. 1945…“
Dále pak Štefan Babiš líčí svá studia a dostává se ke své politické angažovanosti.
„Od 20. 12. 1952 som členom KSČ, kde som zastával na svojich pracoviskách rôzne funkcie v ZO KSČ ako člen výboru, vedúci straníckej skupiny, člen revíznej komisie a propagandista RSV. Dňa 22. 12. 1962 v dôsledku zavedenia straníckeho pokračovania pre stratu straníckej legitimácie a pre neuvedenie sestry Violy žijúcej v tom čase v zahraničí do dotazníka (zomrela v r. 1963 v Kanade), bol som ZO KSČ při PZO Čsl. Keramika vylúčený z radov členov strany. Proti vylúčeniu som sa odvolal, ovšem celý prípad bol MV KSS v Bratislave znovu preskúmaný až v roku 1967 a v januári 1969 rozhodol o mojej rehabilitácii a prinavrátenie členstva a stranické legitimácie.
Môj postoj v kritickom období v rokov 1968-69 vychádzal z marx-lenínskej ideológie a pozície internacionalizmu, čo som niekoľkokrát vyjadril na straníckych schôdzach potom, čo som sa znovu stal členom KSČ. V dôsledku toho ZO KSS při Ministerstve obchodu SSR zaslalo kladné hodnotenie pro pohovorovú komisiu při ZO KSČ Stálej misie ČSSR v Ženeve, na základe čoho som bol v r. 1970 preverený.
Po preverení zastával som v r. 1970-72 funkciu člena výboru ZO KSČ Bratislava I. v ZO KSS n.p. IMEX a propagandista v ZO KSS Čsl. Obchodná komora v Bratislave kde som ako člen strany organizovaný.“
Ztracená legitimace nebyla jediným rodinným problémem ve stranické dráze Štefana Babiše. Jeho švagr emigroval a Babiš starší to pak pokorně vysvětloval ministrovi Andreji Barčákovi. Dopadlo to ale dobře. Se švagrem se Štefan Babiš nestýkal a jeho rozhodnutí neschvaluje a jeho postoje nemohl ovlivnit.
V životopise se také mluví o matce Andreje Babiše. To je ta paní, kvůli které Andrej vstoupil do strany.
„Manželka Ing. Adriana Babišová pracuje ako vedecko-výzkumná pracovníčka oddelenia politickej ekonómie na Ústavu marxizmu-leninizmu Univerzity Komenského v Bratislave. V pohovoroch pri výmene členských legitimácií KSČ v r. 1970 bola preverená pohovorovou komisiou ZO KSČ Stálej misie ČSSR při OSN v Ženeve. V ZO KSČ v Ženeve zastávala funkciu vedúcej straníckej skupiny. Toho času po výročnej členskej schôdzi ako členka výboru ZO KSS Ústavu marxizmu-leninizmu UK zastáva funkciu tajomníčky. Na predchádzajúcich pracoviskách zastávala rôzne funkcie v spoločenských organizáciách: predseda výboru ZO ČSM, predseda, podpredseda a tajomník ZV ROH.“
Ušlechtilý komunistický rodokmen je ze strany matky delší. Jak v životopise čteme, její matka byla členkou strany od roku 1945 a v roce 1970 byla prověřená pohovorovou komisí. Otec matky byl členem JRD Karlova Ves v Bratislavě a nebyl politicky organizovaný.
A nakonec je tu zmínka o Andrejovi. „… je poslucháčom IV. Ročníka Vysokej školy ekonomickej, kde je aktívnym funkcionárom SSM a toho č. je vo vyhľadovom pláne rastu členskej základne KSČ v Bratislave.“
Jak je vidět, Babišovi nebyli jen tak nějak „u komunistů“, ale byli to prostě komunisté. Samá funkce, samá snaha. Jak otce ze Strany vyhodili, snažil se ze všech sil se do ní vrátit. Projít bezpečnostními prověrkami v roce 1970 znamenalo, že dotyčný souhlasí s invazí armád Varšavské smlouvy a tedy s okupací své země. Členství ve straně (KSČ a slovenské komunistické straně KSS, neboť jako zvláštnost jsme měli komunistické strany hned dvě) bylo také zdrojem osobních výhod. U Babišů to znamenalo pobyt na prohnilém Západě a pro Andreje navíc možnost tam aspoň chvíli studovat.
Co by se asi stalo, kdyby režim ještě nějakou dobu pokračoval? Dlouho už by to asi nevydržel, ale dejme tomu, že by se protáhl až do 90. let. Andrej by nejspíš byl členem strany a možná pokračoval ve funkcích a stal se nějakým soudruhem generálním ředitelem nebo ministrem paliv a energetiky. A jeho děti? Jak už jsme řekli, každý člověk se rozhoduje o svém životě individuálně a na tytéž podněty může reagovat různě. Třeba by skončily v disentu, třeba by pokračovali v komunistické tradici, protože i jim by Andrejova matka, jejich babička, vysvětlila, jak je dobré být ve Straně. Zvlášť když má ta Strana zajištěnu vedoucí úlohu. Vyhnuly by se aspoň všelijakým oplétačkám kolem Čapího hnízda, protože pokud by nějaké vzniklo, bylo by to Rekreační středisko ROH pojmenované po Juliu Fučíkovi, nebo něco podobného.
To už se nikdy nedozvíme. Třeba se dočkáme aspoň toho, že jedno malé chapadlo normalizační komunistické chobotnice přestane významně mávat kolem sebe s pocitem, že chobotnici, ke které patří, všichni nějak přehlédli.