Petr Fiala přednesl na debatě ve vysoké škole CEVRO programovou řeč, v níž zhodnotil nastupující vládu. Řeč je zajímavá tím, že zformuloval cíle, kterých by měla dosáhnout Česká republika. Podle Fialy má naše země na to, aby se stala jednou z deseti nejbohatších zemí světa. 

Když jsme vybírali datum této akce, zhruba před měsícem, tak jsme předpokládali, že všechno už bude jasné a vláda kompletní. Namísto toho budeme mít vládu nekompletní, podmínky fungování vládní koalice jsou nejasné a hlasování o důvěře vládě přece jen nejisté.

A to vše po 8 měsících od parlamentních voleb, před kterými většina politického mainstreamu – a výraz mainstream zde nepoužívám v žádném negativním významu – neočekávala nic výjimečného.

Vzpomeňme si na to, protože i to je důležité. Když začaly být volby do poslanecké sněmovny tématem, tak na otázky, o co zásadního v nich půjde a čím budou významné, se odpovídalo, že ničím. Taková byla převládající atmosféra v médiích, mezi politickými experty i ve veřejnosti: O nic podstatného v nich nepůjde a vlastně je už i vše rozhodnuto. Volby nějak vyhraje Andrej Babiš a někdo s ním vstoupí do vlády a vše poběží normálně dál.

Po 8 měsících můžeme říci, že nic není normální. Zažili jsme snad všechno, co jsme si v jednotlivostech a už vůbec ne dohromady neuměli představit. Pokus o podvod na voličích, kdy se tvrdilo, že když má někdo necelých 30 procent, tak se smí chovat, jako by měl 50% podporu voličů. Vysokou míru svévole u prezidenta a premiéra, ohýbání ústavy a pravidel. Spolupráci volebního vítěze s politickým extrémem. A návrat komunistů k politické moci navzdory jejich nejhoršímu volebnímu výsledku v dějinách komunistické strany v českých zemích.

Ale chci zdůraznit i něco jiného, neméně podstatného. Bylo to i osm zcela ztracených měsíců, kdy se neposunul k řešení žádný z podstatných problémů České republiky.

Zažíváme zcela unikátní sestavování vlády, naprosto neobvyklé v evropských poměrech. Slovo program – mám tím na mysli cokoli konkrétního – se prakticky nevyslovuje. Jako by o program při sestavování vlády ani nešlo. Absenci programu provází i eliminace každého, kdo by aspoň připomínal něco, co rozumíme slovem osobnost. Tváře z billboardů hnutí ANO odcházejí a do vlády přicházejí lidé, kterým jejich předseda a premiér doporučuje méně mluvit, učit se a poslouchat.

Sledovali jsme politicko-manažerský „výkon“ předsedy vlády, který den před předáním jmen kandidátů na členy vlády prezidentovi prý ještě zcela přesně nevěděl, kdo to bude – a to je osm měsíců po volbách! A tento údajně manažer nového politického stylu nechal sepsat a předloží sněmovně jakýsi úřednický dokument – namísto ambiciózního programového prohlášení vlády.

Zažili jsme i politické paradoxy, když musela opozice v poslanecké sněmovně zachraňovat zahraničněpolitické priority a bezpečnostní zájmy České republiky, protože nejbližší partneři vládní strany – mám na mysli KSČM a SPD – samozřejmě šli proti těmto zájmům. A samozřejmě jsme viděli i velmi agresivní nástup komunistů.

Těch osm měsíců od voleb nás zavedlo do nejhlubší politické krize od roku 1989. A nebylo důsledkem této krize, ale bylo příčinou této krize, že prezident republiky a jím jmenovaný předseda vlády zde předváděli něco, co bych nazval dekonstrukcí ústavnosti v přímém přenosu.

Chci před naší dnešní diskusí nabídnout odpovědi na dvě otázky:

1. Mohlo se to vyvíjet, mohlo to dopadnout jinak?
2. A co s tím?

Ta první otázka je dost důležitá, protože si musíme nalít čistého vína nebo ještě lépe řečeno vyčistit stůl. Neboť tato otázka ležela na stole dlouhé měsíce, vracela se pořád dokola, v různých variacích. Jedna z nich například zněla: A neměla utvořit koalici s hnutím ANO Občanská demokratická strana? Nebo dokonce nějaký větší blok demokratických stran? Strany, které by hnutí ANO korigovaly, hlídaly, nebo dokonce pootočily na pravou víru, na pravou cestu. Vždyť politika má být uměním kompromisu.

O umění kompromisu mluví ale často především ti pozorovatelé, kteří jinak politiku komentují a známkují spíše jako bojové umění. A upřímně řečeno: v televizním studiu nebo v diskusi politických analytiků umí být věci zajímavě složité. Jenže ony jsou někdy zcela jednoduché.

Politika je do značné míry prosazování zájmů a z nich vyplývajících programů. Program a zájmy předsedy hnutí ANO byly diametrálně v rozporu s tím, aby udělal jakýkoliv kompromis. A protože to předseda hnutí ANO věděl, tak už desátý den po volbách sestavil potichu koalici s KSČM a SPD. A spolu s prezidentem představili svůj program, zcela jednoduchý program, který zněl takto: Premiérem bude Andrej Babiš za každých okolností, ministry budeme vybírat spolu a pak se nějak dohodneme, jak to celé zaobalíme. Možná to dáme do souladu s ústavou a demokratickými zvyklostmi, nebo i nedáme. Uvidíme, jak se věci budou vyvíjet. Ale zájmy a program Andreje Babiše jsou jasné.

Na tom by žádná dobrá vůle nezměnila nic – a jak ukázal vstup ČSSD do jednání o vládě, tento scénář prostě funguje.

Ano, jedna možnost zde byla. Pojmenovat realitu. Nehrát hry a nepředstírat, že je to nějak jinak. Vystavit hnutí ANO a jeho koalici s KSČM a SPD tlaku – a buď by Andrej Babiš riskoval a svou koalici transformoval do zcela otevřené oficiální koaliční vlády, nebo by toto neriskoval a musel by začít normálně vyjednávat. Jsem přesvědčen, že v takovém případě mohla – a vlastně stále ještě může – vzniknout většinová demokratická vláda.

Jenže ČSSD nakonec podlehla tlaku, zvolila třetí cestu, tedy ustoupila. A otevřela brány k první polokomunistické vládě po roce 1989. A bude dělat fíkový list politické koalici hnutí ANO a extrémů z obou stran.

Takže na otázku, zda se tomuto scénáři dalo zabránit, odpovídám takto: Samozřejmě, každý zřejmě mohl udělat víc.

Možná jsme my – nyní mluvím za ODS – mohli více a srozumitelněji vysvětlovat, co se děje, ačkoli já mám pocit, že jsem 8 měsíců nic jiného nedělal.

Média mohla více reflektovat fakt, že prezident i premiér balancují na hraně ústavy nebo i za ní, a důsledněji připomínat, že bez pravidel se nám to tu celé rozpadne – ačkoliv některá média to samozřejmě z povahy svých vlastníků dělat nemohla a dělat nebudou.

A demokratická levice si mohla uvědomit, že kdyby trvala na svých původních principech, ani tak by nepřišla o místo v nejpravděpodobnější demokratické většinové vládě, která mohla vzniknout. Ačkoliv u sociální demokracie mám takový pocit, že dělat v důležitých chvílích špatné rozhodnutí je jejich historické prokletí. A říkám to s lítostí.

Druhá otázka, o níž zde budu mluvit, zní: Co s tím?

Chci hned na úvod říci, že nevěřím v žádné zázračné řešení. Ani nevěřím v záchranu politiky tím, že se z ní stane marketingový cirkus těch našich „dobrých“ a těch druhých „špatných“. Nebo že nás vyléčí politika tweetů a provokací. Příčinou rozvratu je totiž vždy nějaký konkrétní důvod.

Je zřejmé, že to u nás není ani chudoba, ani nezaměstnanost, ani frustrace z budoucnosti bez perspektivy, není to ani odůvodněný pocit ohrožení.

Jsme relativně bohatá a na poměry dnešního světa bezpečná země. Dosavadní příliv migrace jsme úspěšně integrovali a existuje vnitropolitický konsenzus, že se nechystáme otevřít nebo podřídit žádné neregulované ani regulované masové migraci z rizikových oblastí. Naši mladí lidé mají dobrou perspektivu. I o nejstarší generaci jsme schopni se postarat. Prakticky zde tedy chybí všechny obvyklé důvody pro politické zemětřesení, jaké pozorujeme v některých zemích Západu.

A jsme úspěšní ještě z jiného pohledu. Na tento rok připadá úctyhodné 100. výročí založení našeho moderního státu. Bylo to tehdy velmi neobvyklé, že zakladatelé postavili do středu státní ideje „ideály humanitní“. A spolu s hodnotami svobody a demokracie vytvořili silný svazek hodnot, na které se od té doby všichni demokraté odvoláváme a které patří do tradice naší demokratické státnosti. V roce 1989 jsme k tomu přidali politický cíl nazvaný návrat do Evropy. A dnes, po 100 letech od založení moderního státu a po 30 letech naší obnovené demokratické státnosti, můžeme o všem z toho říci: Splněno.

Žijeme ve svobodné a demokratické společnosti, patříme do skupiny nejbohatších a nejbezpečnějších zemí světa a jsme připoutáni politicky, ekonomicky i bezpečnostně v transatlantickém světě, když chcete na „Západě“, institucionálně v Evropské unii a NATO.

Ale ocitli jsme se v pasti historického paradoxu. Naše past historického paradoxu spočívá v tom, že ve stejné chvíli, kdy „máme splněno“, cíle a ideály jsou znovu ohroženy. A k tomu, abychom se z vítězů stali znovu poraženými, stačí úplně málo. Může nás porazit lhostejnost a politická a občanská apatie. Skoro se nabízí ten známý Reaganův citát, který jsem i já občas použil, že svoboda není od svého zániku dál než jednu generaci. Jenže si nejsem jist, zda dnes u nás to ohrožení není bezprostřednější.

Kromě svého konzervativního přesvědčení, že obrana starých dobrých fungujících pravidel a hodnot má smysl sama o sobě, jsem dnes také přesvědčen, že jako země potřebujeme nové cíle a nové ambice. Výzvy, o které má smysl usilovat. Něco pro ně udělat. Aby naše národní sebevědomí neskončilo jako národní sebeuspokojení.

Co to může být? Jsem přesvědčen, že Česká republika, její politická reprezentace a naši občané nemají mít nižší ambici než dostat Českou republiku mezi 10 nejlepších, nejbohatších, nejbezpečnějších a nejzdravějších zemí světa. Nebudu se zde odvolávat na žádný konkrétní žebříček: Jestliže v některém jednou skončí Česká republika pátá těsně za Švýcarskem a v jiném řekněme sedmá před Dánskem, nebudu si stěžovat a řeknu znovu: Máme to splněno.

O tomto nemusíme snít, protože toto můžeme dokázat. O tomto není potřeba vydávat ilustrované předvolební knížky, k tomu stačí napsat po volbách konkrétní, ambiciózní, pořádné programové prohlášení, řekněme dvě funkční období za sebou.

Toto není náhradní politická válka ani marketingový trik typu rychlovlaku z Prahy do Brna. Toto představuje skutečný politický cíl. Cíl, který dává smysl a který vrací politice pravý smysl.

Jsem přesvědčen, že k tomuto jednou i dojde, že si takový nebo podobný cíl stanovíme a že za ním půjdeme. Protože toto bude nejlepší způsob, jakým navážeme na obdivuhodnou ideu zformulovanou před sto lety: ideu svobodného, demokratického a humanistického Československa, tehdy jedné z nejlepších zemí Evropy.

K takovému cíli nás samozřejmě nepovede vláda, která se momentálně skládá. Nepřivedou nás k němu komunisté, polokomunisté ani čtvrtkomunisté. A nepovedou nás k němu ani žádné jiné politické extrémy. Ne proto, že jsou nebezpečné, ale proto, že nemají řešení a nevědí, jak na to.

Na politické levici dnes dochází k reorganizaci s otevřeným koncem. A alternativu k ní – a tedy skutečný národní cíl, za kterým se vyplatí kráčet – musí postavit a reprezentovat politická pravice.

V případě, že vznikne a dostane důvěru vláda, kterou momentálně skládají prezident s premiérem, očekávám, že i na počtvrté se bude stavět a nepostaví stadion Martiny Sáblíkové, rozhází se několik státních rozpočtů, ale od skutečných cílů se Česká republika bude vzdalovat.

V případě, že taková vláda vznikne, bude to období, o kterém už někteří hovoří jako o plíživé normalizaci. Ano, skutečně si myslím, že mnoho lidí ve službách státu bude znovu řešit dilema mezi loajalitou ke své profesi a loajalitou k politické moci.

A v případě, že taková vláda vznikne, myslím, že mnozí i zpětně ocení pevný postoj ODS během těchto 8 měsíců od voleb. Protože země bude potřebovat naději, bude potřebovat opozici a hlavně bude potřebovat alternativu.

Chci teď ještě zrychleně pojmenovat alespoň tři úkoly, které dnes vidím pro zodpovědné politické lídry a které si dávám i sám sobě.

Na prvním místě je to přesvědčivá programová alternativa, která nás dovede mezi 10 nejlepších zemí světa. Je mi jasné, že do některých oblastí se budeme muset i my v ODS pustit ještě intenzivněji a odvážněji: Vysoká cena práce, která je důvodem nízkých mezd. Důchodová reforma, která zajistí důstojné a udržitelné důchody. Zdravotnictví, které dokáže i v budoucnosti dále splňovat rostoucí nároky na kvalitu, neboť to za nás nikdo neudělá – a někdy mám dojem, že dokonce už i zanícení pro odborné diskuse u nás je slabší, než bývalo. Musíme se ptát, jak u nás systém vzdělávání plní svou úlohu. A samozřejmě nezbytná rozumná a efektivní podpora výzkumu, inovací a takové infrastruktury, která umožňuje a povzbuzuje mobilitu. A je tu i celý balík problémů spojených s byrokracií, bez jehož rozetnutí se nikam neposuneme.

Jsem přesvědčen, že toto všechno by si měla zrekonstruovaná silná pravice postavit jako svůj nový reformní plán a jako svůj cíl – a chci k tomu vést ODS: nabídnout občanům České republiky dohodu o tom, že se chceme dostat do první desítky nejbohatších, nejbezpečnějších, nejzdravějších a pro život nejlepších zemí světa.

Jsem přesvědčen, že dalším úkolem odpovědných lídrů je zformulovat a vybudovat silný konsenzus o české pozici vůči EU. Ve skutečnosti jsou rozdíly mezi eurorealisty a eurooptimisty u nás doma velké, ale v dnešních časech se zároveň jeví jako ne až tak podstatné. Co tím mám na mysli? Podstatné je, že sama EU dnes stojí na prahu rozklížení, ne-li rozpadu. V této situaci považuji za mnohem důležitější prosazovat naši schopnost hájit své národní zájmy v Evropské unii – a jedním z našich národních zájmů je taky aktivně přispívat k reformě Evropské unie, která zajistí její rozumnou a pro národní státy užitečnou existenci.

Jsem přesvědčen, že namísto vzájemného obviňování, kdo lépe hájí a kdo zrazuje národní zájmy a kdo je zároveň i více Evropan a kdo méně, musíme sledovat podstatný cíl: strategickou účast České republiky v prostoru, který nazýváme Západem. O tomto cíli rozhodně platí, že ho nebude hájit ani garantovat levice. A nebude to ani premiér, který měl velké ambice, ale postupně je opouští a stále více bude ustupovat svým politickým partnerům.

A za třetí se mi zdá, že nemůžeme obnovit demokratický konsenzus ani rekonstruovat silnou pravici, aniž bychom obnovili étos parlamentní demokracie v jejím původním významu.

Budu bránit parlamentní demokracii v jejím původním významu před těmi, kteří na ni útočí. Protože jsem historik, politolog a vím, že v dějinách ji zatím označili za smrtelného nepřítele číslo jedna pouze fašisté a komunisté.

A stejně budu bránit konzervativní hodnoty a chci velmi nahlas i na tomto místě bránit právo tyto hodnoty bránit.

(Pro příklad: Budu například bránit své právo být přesvědčen o tom, že status a název manželství patří muži a ženě. Například.)

Ale zároveň chci říci, že se nám nepodaří rekonstruovat silnou pravici, pokud z toho míníme dělat první a poslední agendu české národní politiky a pokud budeme považovat nacionálního socialistu nebo komunistu za přijatelnějšího než tradičního autentického liberála. Tak tomu není, je to falešná bojová linie a ani to není a nikdy nebyla naše autentická česká politická bojová linie.

Zároveň ale varuji: Přílišná agresivita útočníků na tradiční konzervativní hodnoty – a obviňování z nějakého tmářství nebo zpátečnictví – kope hrob pod demokratickým konsenzem. Neboť demokratický konsenzus není věcí vkusu, sympatií ani našeho přesvědčení, ale je věcí společných pravidel.

Proto chci dnes symbolicky nabídnout ruku všem, kteří si váží svobody, ústavy a parlamentní demokracie, ať už si říkají konzervativci, libertariáni nebo liberálové… Chci jim říci, že dnes mají oporu v nás, v ODS.

Nemusíme být zajedno ve všem. Nemusíme sdílet osobní vkus, ale je naším společným zájmem chránit ústavní poměry, politické svobody, demokratické principy a zájmy aktivních a statečných lidí České republiky a patřit jednou mezi několik nejbohatších, nejbezpečnějších a nejlepších zemí pro život.

Zcela na závěr chci říci, že věřím, že to zvládneme. Nyní to vypadá, že jsme jako Česká republika zakopli, ale vstaneme. Trochu jsme zabloudili, ale víme, jak z toho ven.