Zpěvák Bob Dylan dnes získal Nobelovu cenu za literaturu. Přinášíme proto text časopisu Revolver Revue týkající se překladů jeho textů.

S odpovědí na otázku, jestli jsou písňové texty Boba Dylana poezií, váhají i dylanovské autority (namátkou: Michael Gray ve své znamenité dylanovské biografii Song and Dance Man či Frank Kermode se Stephenem Spenderem v eseji The Metaphor at the End of the Funnel). Jiní (třebas Robert Christgau nebo Richard Wilbur) v tom mají naopak úplně jasno: Dylanovy písničky podle nich nemají s poezií co do činění, v nejlepším případě to prý je jakýsi lepší městský folklór či vynalézavé popkulturní hříčky. A další (od Christophera Rickse po Allena Ginsberga) jsou zase přesvědčeni, že je Dylan básník od Pánaboha – nejsou-li jeho texty poezií, co už pak za poezii považovat?

Ať se řadíme ke kterékoli z těchto tří skupin, provizorně se nyní přikloňme k té třetí a zacházejme s Dylanovými texty jako s básněmi. Proč? Budeme se tu totiž věnovat českým překladům Dylanových textů, které na svém posledním albu Dylanovky (nahraném se skupinou Druhá Tráva, Universal Music, 2007) nabízí Robert Křesťan. Písňový text je na tom obdobně jako inscenované drama nebo filmový scénář: je podstatnou složkou díla, ne však dílem celým, celkový účinek samozřejmě spoluutváří hudba i interpretace, performance.

Jak si tedy Křesťan s Dylanem poradil? Dylanovky jsou autorským výborem a překladatel do nich tudíž zahrnuje to, co z originálu považuje za podstatné, co umí přeložit a co ho baví a inspiruje. Poslední kritérium je možná nejdůležitější: Křesťan je samozřejmě nejen zběhlý překladatel (připomeňme třeba jeho překlady Normana Mailera), ale také autor, písničkář, snad i básník, a jeho překlad je tak nejen službou dílu cizímu, nýbrž i součástí jeho vlastního díla. Kromě toho Křesťan „na Dylanovi vyrůstal“, důvěrně jej zná, dobře mu rozumí (což často není nic snadného! viz jen motto přítomné recenze) a v mnohém se mu blíží i jako autorský typ, má podobné vidění světa, podobnou obrazivost – a asi právě proto jeho překlady fungují.

Abychom se přesvědčili, že to není samozřejmost, stačí jen porovnat Křesťanovy překlady s dvěma převody, kterými na album Dylanovky přispěli hosté, Wabi Daněk a Jan Vyčítal (krátce se o nich zmíníme později), anebo vlastně s jakýmikoli jinými českými překlady z Dylanova díla (několik čísel ve výboru Víc než jen hlas od Jiřího Vejvody a Františka Novotného; souborné vydání Dylanových textů, jež pro nakladatelství Kalich přeložili Gita Zbavitelová a Michal Bystrov, o nejrůznějších jiných pokusech raději ani nemluvě).

Asi nejvýraznějším rysem osmi Křesťanových převodů – Ještě není tma/Not Dark Yet, Čím dál tíž se dejchá/A Hard Rain’s A-Gonna Fall, Sbohem, Angelino/Farewell Angelina, Seňore/Seňor (Tales of Yankee Power), U Majdy na statku/Maggie’s Farm, Čeká nás poslední ráno/One Too Many Mornings, Zvoní zvony/Ring Them Bells a Dívka ze severu/Girl of the North Country – je sebevědomí, s nímž překladatel bourá originál a staví „svůj“ text. I když přitom někdy východisko značně posune, většinou dokáže zachovat podstatné a minimalizovat podíl toho, co je „ztraceno v překladu“. Výmluvný příklad nabízí úvodní dvojverší písně Čím dál tíž se dejchá: „Oh, where have you been, my blue-eyed son?/Oh, where have you been, my darling young one?“ – v Křesťanově převodu: „Kdes všude byl, můj blonďatej chlapče?/Kdes všude byl, můj blonďatej sne?“ Překládat „blue-eyed son“ jako „blonďatej chlapec“ je docela odvážné, nicméně modroocí synkové opravdu bývají blonďatí; ono „blonďatej sne“ zase vynalézavě upomíná na zvukovou podobu anglického „blue-eyed son“. Obdobnou invenci ostatně ukazuje i překlad samotného titulu písně: originální A Hard Rain’s A-Gonna Fall se do českého Čím dál tíž se dejchá vejde docela dobře – když ve vzduchu visí liják, dýchá se vážně tíž a tíž.

V zájmu formální sevřenosti textu (zejména kvůli rýmu) sahá ale tu a tam Křesťan k větším posunům, než by se asi slušelo. Podívejme se třeba na první sloku písně Ještě není tma (Not Dark Yet); v pěti verších se Křesťan drží originálu až úzkostlivě, ve druhém verši však něco vypustí, něco naopak dodá :

Padají stíny, ale není kam se hnout,
nedá se spát ani zapomenout,
mám pocit, jako bych měl duši z oceli
a že mé jizvy ani slunce nescelí.
Není kam jít, i když by bylo na čase,
ještě není tma, ale stmívá se

Shadows are falling and I’ve been here all day
It’s too hot to sleep time is running away
Feel like my soul has turned into steel
I’ve still got the scars that the sun didn’t heal
There’s not even room enough to be anywhere
It’s not dark yet, but it’s getting there 

Téměř nikdy se však nestane, že by rytmická výplň, slovní vata či dodané významy šly vyloženě proti duchu Dylanova textu.

Za zmínku stojí přirozenost většiny překladatelských řešení; Křesťan se dokáže vyhnout tradičním nešvarům, které se v převodech poezie tak často objevují: od toporné inverze přes podivnou rytmizaci a nečeské rozmístění přízvuků po vágní, neutrální slovní zásobu. S elegancí tak zvládne i rock’n’rollovou odrhovačku U Majdy na statku (Maggie‘s Farm) – „Už nebudu na Majdinu máti dřít/o lidstvu nám káže, o církvi a tak/ale každýmu je jasný, kdo je v domě drak/je nad hrobem, ale tvrdí, že je fit“ (I ain’t gonna work for Maggie’s ma no more/Well, she talks to all the servants about man and God and law/Everybody says she’s the brains behind pa/She’s sixty-eight, but she says she’s twenty-four“) – i tklivý hymnus Zvoňte zvony (Ring Them Bells):

Zazvoň, svatý Petře,
čtyřem větrům, jež bdí,
zazvoň rukou železnou,
ať všichni to ví.
Je rušno a křikv městech i vsích
a nad posvátnou krávou
soumrak hoří jak vích.

Ring them bells St. Peter
Where the four winds blow,
Ring them bells with an iron hand
So the people will know.
Oh it’s rush hour now
On the wheel and the plow
And the sun is going down
Upon the sacred cow

Možná tady hraje roli Křesťanovo performerské angažmá: své překlady mnohokrát ozkoušel na pódiu (a to musí být důkladné „redigování“). Rozhodně se tu také projevuje výrazová uměřenost Křesťana-textaře, který cílevědomě nasazuje civilní polohu, umně zachází s obecnou češtinou a pokud možno důsledně se vyhýbá tzv. „velkým“ slovům (ne však tzv. „závažným tématům“: ty naopak vyhledává).

Dylanovky ovšem nejsou knižní výbor z Dylana, ale především hudební album – a to album znamenitě zahrané (kapela Druhá Tráva hraje v současné době ve složení Luboš Malina, Luboš Novotný, Emil Formánek a Petr Surý; na albu dále jako instrumentalisté hostují Charlie McCoy, Ondřej Konrád, Miroslav Hloucal, Ivo Viktorin a Jiří K. Stivín); výkony jednotlivých hudebníků i celé kapely důstojně korespondují s Křesťanovým překladatelským uměním – i cover verze jsou jakýmisi překlady originálu, musí na originál upomínat, ale zároveň fungovat samy o sobě. Totéž lze konstatovat i o pěveckých výkonech; interpretační bravura samotného Roberta Křesťana nepřekvapí, překvapivě solidně ovšem vyznívají party dvou hostů, Wabi Daňka (Jak mlýn se točí svět) a Pavla Bobka (dvě sloky písně Ještě není tma). Nečekal bych, že právě tyhle dva croonery budu někdy s vážnou tváří chválit. (Řeč je ovšem jen o zpěvu – Wabi Daněk si „svou“ píseň i přeložil a jeho překlad sice neurazí, ale ani nijak neoslní.)

Naopak lehce na obtíž je hostování Jana Vyčítala: svůj vlastní klopotný překlad písně Lily, Rosemary and the Jack of Hearts, plný školáckých nedokonalostí, interpretuje Vyčítal svým standardním klopotným způsobem; a celkový dojem nezachrání ani aranžmá, jež je příznačně – na rozdíl od ostatních čísel alba – velice blízké Dylanově originálu. Jde tu, řekl bych, o jakýsi in-joke (nevzpomenu si už, kde jsem před lety četl interview, v němž se Křesťan vyznával z mladické lásky ke skupině Greenhorns).

Co říct závěrem? Překládat formálně sevřenou, metricky náročnou, výrazně rytmizovanou, nápaditě rýmovanou poezii je dosti obtížné. Překládat kvalitní a rafinovaně vystavěný písňový text – ať už je poezií, nebo nikoli – je snad ještě obtížnější: výsledek by měl zachovávat co nejvíce z jazykového bohatství originálu a ještě k tomu by jej mělo být možné zazpívat, aniž by to působilo trapně či komicky. Výkon, který ve svých překladech písňových textů Boba Dylana předvedl Robert Křesťan, je tak v českém kontextu mimořádný: o moc líp už to asi udělat nejde.

Text pochází z časopisu Revolver Revue 72/2008. Můžete si jej koupit zde.