Jedenáctý červenec byl před rokem 1989 Dnem Pohraniční stráže. Odkazoval na přijetí zákona o ochraně státní hranice, který komunisté schválili 11. 7. 1951. Nechvalně proslulí pohraničníci byli rekrutováni z řad přesvědčených komunistů, prominentních bolševických rodin nebo agilních svazáků. Jejich úkol byl jasný. Nikdo nesmí projít přes státní hranici. Do socialistického Československa, a především, nikdo nesměl projít ven, do svobodného světa. A s tím měli pohraničníci nejvíce práce. Zájem o imigraci do Československa terorizovaného komunisty byl nulový. Hranici přecházeli jen západní agenti a ti byli většinou vycvičeni k tomu, aby je jen tak někdo nezachytil.
Úkolem pohraničníků tak bylo zadržet nebo zastřelit chudáky, kteří chtěli uniknout z Československa, továrníky, které okradli komunisté, podnikatele, sedláky, inteligenci, bývalé vojáky a další elitu národa, po které bolševici šli. Pokud neměli na hranici štěstí a nepodařilo se jim dostat na Západ, byli buď zastřeleni, nebo zadrženi. Ve druhém případě následoval tvrdý výslech a mnohaleté žaláře.
Pohraničníci měli široké možnosti. Postupně vyrostla těžko prostupná bariéra lemujicí „čáru“. Elektřinou nabité ploty doplnilo zakázané pásmo směrem do vnitrozemí široké dva až dvacet kilometrů. Na hranici se vyskytovala také minová pole. Pohraničníci měli povoleno střílet na kohokoliv, měli k dispozici speciálně vycvičené psy určené k tomu, aby utíkajícího člověka zadrželi. Několik jich také usmrtili. Pohraničníci měli pravomoce vojáků i bezpečnostních orgánů. Byla to bolševická elita.
Pohraničníci mají za sebou také několik zákeřných akcí svých agentů provokatérů. Tou nejznámější je akce „Kámen“. Při té vylákali tajní několik lidí k emigraci, dovedli je na místo, které bylo estébáky a pohraničníky naaranžované jako německá hranice. Estébák v americké uniformě pak vedl pohovor s chudáky, kteří si mysleli, že hranici skutečně překročili a jsou na svobodě. V euforii mu vše prozradili, co protikomunistického dělali, s kým kdy o emigraci hovořili, kdo jak odešel, kdo komu pomohl a tak dále. Následně zjistili, že se stali oběťmi kruté provokace, byli mučeni a řadu let vězněni.
Kolik lidí pohraničníci na „čáře“ zabili, není zcela jasné, oficiální prameny hovoří o 450, přičemž deset pohraničníků mělo padnout při přestřelkách s těmi, kteří unikali z republiky. Služba na hranici nebyla pro každého. Mnoho mladých bolševiků nevydrželo pohledy na lidi roztrhané psy nebo postřílené. Během let 1948–1989 zemřelo 644 příslušníků Pohraniční stráže. Důvody byly dva. Sebevražda nebo nehoda – například když se pohraničníci při honu na uprchlíky zastřelili navzájem.
Proto by 11. červenec neměl být připomínán jako Den Pohraniční stráže. Měl by být připomínán jako smutný den odhlasování komunistického zákona, kvůli kterému zemřely stovky lidí a tisíce dalších byly mučeny a vězněny. Pohraničníci si žádnou úctu nezaslouží. Nechránili obyvatele před vnějším nepřítelem. Kdo by chtěl dobrovolně do republiky, která byla vězením? Pohraničníci zabíjeli nevinné lidi, kteří z tohoto vězení chtěli uniknout.
Mimochodem, parta nostalgických pohraničníků se snaží bagatelizovat vraždění, které páchali. Mají svůj klub, svá setkání a Miloš Zeman jim posílá pozdravy.