Kvůli zuřivým zastáncům očisty společnosti bude za chvíli politika nemožná.

Kousek od vršovického bytu mých rodičů je malá počítačová firma. Taková ta firma rodinného typu, kde majitelka nakonec věnuje nejvíc úsilí tomu, aby v horších časech nemusela nikoho vyhodit. Tou majitelkou je bývalá radní Eva Vorlíčková. Znám ji nejen z firmy, ale i z Občanského institutu, kam coby někdejší členka ODA občas docházela. ODA již bohužel dávno skončila na politickém smetišti. Ale Evě to nedalo a po vzniku TOP09 se do politiky s několika přáteli pustila znovu. Byla to pravděpodobně největší chyba jejího života…

Život sprostého podezřelého

Eva se stala radní pro informační technologie. Z té doby si pamatuju hlavně to, že neměla nikdy čas, válčila s byrokratickým úřadem, rušila nevýhodné smlouvy za stovky milionů a bála se, že jí vyletí auto do vzduchu. Jedním z problémů, které celá rada zdědila, byla i legendární karta Opencard. Rada stála před dilematem: buď Opencard za 1,2 miliardy poslat na smetiště, nebo za cca. 20 milionů prodloužit údržbu na další roky. Rozhodli se pro menší zlo, tedy udržet systém naživu a nepromarnit zcela (byť nedobrou) investici svých předchůdců.

Skončilo to obviněním. Ne bývalého vedení, ale celé nové rady, která se pokusila – v rámci hodně úzkých mantinelů, daných šikovně ošetřenými smlouvami – alespoň něco udělat. I když, člověk si nevybere: Kdyby se rozhodli opačně, prakticky jistě by měli na krku žalobu na plýtvání veřejnými prostředky a způsobení škody ve výši 1,2 miliardy. Co následovalo? Několik let na soudech, stovky tisíc za právníky a dosud neukončený případ, zatím ve stádiu podmíněného trestu. I kdyby byli radní nakonec osvobozeni, nikdo vám už nikdy neodpáře cejch toho obviněného, nikdo vám nevrátí čas, peníze a nervy.

Má to někdo zapotřebí?

A není to jediný případ, kdy zastupitelé čelí soudu za politická rozhodnutí. Soud uzná, že nešlo o korupci, nikdo se neobohatil, jen prostě rozhodli jinak, než by údajně měli. (Třeba tím, že prodali hospodu levněji někomu, kdo ji už provozuje, jako třeba v Jaroměři.) Takže pojišťovny registrují stále větší zájem o pojištění odpovědnosti z výkonu funkce zastupitele a strany stále menší počet lidí ochotných do politiky jít. Hlavně v malých obcích, kde nemáte právní oddělení, ale rozhodovat musíte.

Žádný aktivista „bojující s úřady“ si asi ani nedovede představit, že v jakékoliv funkci dnes zápasíte s obrovským množstvím předpisů a s obrovskou byrokracií. Musíte řešit spoustu problémů a rozhodovat o věcech, kterým i při nejlepší vůli nemůžete plně rozumět a nikdy nemáte dost času je prostudovat. Takže buď nerozhodujete (to je nejjistější strategie přežití), nebo holt občas rozhodnete nedokonale. I v malé obci to jsou často desítky bodů na každém jednání zastupitelstva. Připravujete se na to po večerech, protože někdy taky musíte chodit do práce. Zastupitel dostane odměnu pár korun – ale má také vidinu výdajů za právníky, až na něj vtrhne ÚOOZ.

A nejde jen o riziko žaloby. Když policie vyšetřuje, tak odposlouchává. A ty odposlechy se pak kupodivu často objeví na veřejnosti. To je pak teprve trapné. Když totiž vstoupíte do politiky, není to jako u přijímače do námořní pěchoty, kde odevzdáte vše, co máte, ostříhají vás dohola a je z vás nový člověk. Není to ani jako vstup do kláštera, kde se rozžehnáte se svým dosavadním životem. V politice s vámi dosavadní život jde dál. Kdo si může být zcela jistý, že (namátkou) nikdy nepřeposlal vtip o Cikánech, nikdy se nepodíval na internetu na sprosté obrázky nebo si se svou milou či milým nevyměnil zprávy, které mimo kontext vypadají infantilně nebo úchylně?

Kde je příležitost…

Nevzpomínám si, že by třeba Strana zelených či jiná aktivisty sdružující strana někdy přišla s nějakým zjednodušením státní správy a samosprávy. Nevzpomínám si ani, že by někdo z protikorupčních bojovníků přišel třeba s omezením byrokracie nebo s kritikou nemravného systému dotací. Nebo třeba s jinou pozicí k evropským fondům než jen „Vyčerpejme toho co nejvíc!“ Že nikoho nenapadla tak zjevná pravda, jako že lidé jsou jen lidé a příležitost dělá zloděje. A tudíž čím méně se přerozděluje, tím méně se rozkrádá. To samozřejmě neznamená, že se někde neděly a nedějí věci hodné odsouzení. A že ti, kdo okatě a otevřeně „kmotřili“ nenesou svůj zásadní díl viny na protikorupční hysterii. Jenže Rath ani Rittig nesedí a Janoušek sedí jen kvůli tomu, že naboural úplně namol. Zato jsou za prkotiny obviněny desítky zastupitelů po republice a na řadě míst už je docela problém něco rozhodnout, když se tolik lidí raději zdržuje hlasování.

Mezi základní konzervativní ctnosti patří uměřenost. Jakmile se uměřenost vytrácí, nastupuje fanatismus, který se v politice projevuje tím, čemu se od dob francouzské revoluce říká jakobínství – zuřivá snaha po absolutní očistě společnosti, nejlépe formou gilotiny. Jakobínům nicméně nelze upřít, že to alespoň mysleli opravdu upřímně. (Ne, že by je to snad zbavovalo děsivosti.) U těch dnešních jakobínů si tím tak jistý nejsem.