Jaká je vlastně povaha politiky, kterou přináší Andrej Babiš? Odpověď na tuto otázku předurčuje, co by jeho odpůrci měli dělat. O hnutí ANO se uvádí, že nemá ideologii, což je – ve smyslu nějaké hodnotové představy o světě – asi pravda. Všemu dominuje osoba vůdce, který bývá přirovnáván k lídrům-byznysmenům, jako je Silvio Berlusconi či Donald Trump. Přiléhavější však může být zcela jiná paralela: Juan Domingo Perón, argentinský diktátor v letech 1946 až 1955.

Co má Babiš společného s Perónem?

Perón nebyl byznysmen, ale voják; to je spíše věc místního a dobového koloritu. Jinak najdeme podobnosti až překvapující:

  • Perón vytvořil nikoli ideologii, ale určitý politický přístup či značku, perónismus. Jeho hlavním postulátem bylo odmítnutí špatné „politiky minulosti“ a zavedení „spravedlnosti“ (justicialismo).
  • Perónova vláda se opírala o „hnutí“, které ve skutečnosti bylo přísně výběrovou organizací s limitovaným členstvím.
  • Charakteristickým znakem Perónovy politiky byl zahraničněpolitický oportunismus a dvojakost. Zatímco rétorika pro domácí publikum byla ostře protiamerická, po veřejných výpadech proti USA se Perón chodíval poníženě omlouvat americkému velvyslanci se zdůvodněním, že lid tyto věci chce slyšet.
  • Podstatou vnitrostátní politiky bylo vykoupit klid a bezpečí pro nejbohatší vrstvu zaváděním a rozšiřováním výhod pro vrstvy nejchudší.

Perón převzal Argentinu jako jednu z nejbohatších zemí na světě (mimo jiné díky příjmům za válečné dodávky masa spojeneckým armádám) a za devět let vlády ji dovedl ke krachu. Jakmile už nebylo z čeho rozdávat, režim přestal být schopen zajišťovat, aby jeho cílovým skupinám bylo stále líp. Perón byl svržen, ale perónismus si uchoval popularitu a navzdory absenci ideologie, programu či reálných výsledků dodnes zůstal jednou z určujících sil argentinské politiky. (Perón se dokonce v sedmdesátých letech na čas opět vrátil do prezidentského úřadu.)

Česko vlastně je firma

Tato historie je poučná i pro nás. Nám Andrej Babiš nabízí koncept státu jako firmy. Ta myšlenka bývá chápána zejména jako idea „šéfovského“ přístupu, autokracie místo demokracie. Skoro podstatnější je však jiný aspekt: Vzhledem k současné podobě sociálního systému český stát firmou vlastně je. Průměrný občan je totiž v mládí a ve stáří, čili polovinu života, klientem státního sociálního systému (doba bezplatného vzdělávání, stejně jako důchodový věk, se přitom stále prodlužují). Nemálo občanů navíc i v produktivním věku přijímá všemožné dávky anebo jsou to zaměstnanci státu či státem financovaného veřejného sektoru. Další pracují pro velké korporace, které jsou se státem provázány složitým systémem vzájemné závislosti. Jedním z největších takových zaměstnavatelů je Agrofert.

Je to pro nás tak samozřejmé, že si zpravidla nevšímáme, kolik lidí je po většinu života na státní výplatní listině. A právě zde je jádro problému. Toto nastavení (a nikoli charisma Andreje Babiše, údajná vyčpělost „tradičních“ stran či „korupce“) je to, co vytváří předpoklady pro likvidaci demokracie. Naši předkové to věděli jasně: demokracie je možná ve společnosti svobodných a rovných občanů, kteří se podílejí na vytváření společné vůle, ale nejsou klienty či vazaly státu. Proto také v klasickém pojetí nebylo hlasování ve volbách výkonem práva, ale veřejné funkce. Občan se má podílet na hledání obecného zájmu (proto také potřebuje být vzdělaný), nikoli si jen vybírat nejvýhodnější balíček z nabídky politických operátorů.

Příkladů, že bez těchto základních principů se demokracie a spolu s ní svoboda dlouho neudrží, bychom v historii našli mnoho, nejen zmíněného Peróna. Dost možná si jeden takový příklad zažijeme i my sami.

Malá odvaha vést

A právě zde leží zásadní úkol liberálně-konzervativní pravice. Začíná jít o všechno. Dokud to ještě demografická struktura českého národa jakž tak umožňuje, musíme vytvořit alternativu postavenou na demokracii a svobodě. Ekonomický a sociální model, který v posledních několika desetiletích v zásadě dobře sloužil, se vyčerpává. Jeho zhroucení bude velmi pravděpodobně provázet nějaká diktatura slibující, že bude líp. Až se ukáže, že opravdu nebude, vystřídá ji naprostá demoralizace a rozklad.

Základní chybou pravice (ale v jiných podobách i levice) v minulých desetiletích nebyla korupce a jiné morální poklesky – jakkoli odsouzeníhodné –, ale malá odvaha vést. Po období základní transformace v devadesátých letech prováděla v zásadě jen drobné parametrické změny. Ostatně už sama transformace (zejména sociálního systému) nebyla tak hluboká jako v některých jiných zemích a v podstatě převzala velkou část předchozího režimu.

I tam, kde vlády viděly dlouhodobou strategickou nezbytnost hlubších systémových změn (zdravotnictví za Topolánkovy vlády, školství za Nečasovy vlády), si troufly jen na dílčí aspekty nebo do toho šly jen na půl plynu. Příkladem je příprava reformy vysokého školství, kterou si koaliční strany navzájem torpédovaly, zejména kvůli nepopularitě ministra školství Dobeše. (Také se ukázalo, že údajně pravicoví poslanci TOP 09 byli spíš levicoví.) Polovičaté reformy tak vždy nějakou skupinu nevyhnutelně zmobilizovaly a naštvaly, ale nenadchly ani ty, kdo by je jinak přirozeně podporovali. Výsledkem byla obecná deziluze.

Kdo něco nabízí a kdo jen blábolí?

Teď se však hraje o mnohem víc. Potřebujeme ucelený koncept, který navrhne, jak zůstat společností svobodných občanů, a který bude založen na promyšleném, a proto věrohodném plánu konkrétních změn a jejich dopadů. Inspirujme se třeba i aktuálními kroky argentinských konzervativců, kteří se důsledně snaží nikoli parametricky zlepšovat, ale demontovat „výdobytky“ perónismu.

Budeme muset začít přiznáním, že to bude bolet, že systém, kde je díky daňové redistribuci vše jakoby „zdarma“ není udržitelný a že lidé musejí převzít větší odpovědnost za své životy. Nabídnout spoluúčast při financování vyššího studia, osobní účty a pojistné plány ve zdravotnictví, personalizované penzijní spoření. K tomu lidem ovšem uvolnit zdroje, snížit celkovou daňovou zátěž, podněcovat kreativitu, zjednodušit podnikání a mobilitu životních a pracovních drah. Nově promyslet roli státu, jeho fungování nejen zpříjemnit a digitalizovat, ale zejména jej zmenšit na ty funkce, které stát opravdu musí vykonávat. Ostatní přenechat místním a regionálním komunitám, neziskovým organizacím, soukromým poskytovatelům veřejných služeb a samotným lidem.

Středoví a pravicoví voliči jsou dnes rozdrobeni, mechanismus volebního systému navíc zkresluje jejich reálný počet. Ale ti lidé tu jsou a většinou jsou to lidé náročnější a přemýšliví. Chtějí se starat o sebe a své rodiny, myslí i na budoucnost svých dětí. Pojďme jim nabídnout odvážný program, který vystaví protihráče zásadní konfrontaci a ukáže, kdo něco nabízí a kdo jen blábolí. Možnost získat pro takový program většinu zde stále ještě je. Musíme začít hned a využít nadcházející roky blábolení a trapností, abychom připravili lepší nabídku, a hlavně ji lidem dobře vysvětlili.